Metody a zásady interpretace práva

19.08.2024

Nu, jak jsem se na Wintra těšil, je to dohromady trošinku zklamání. No spíš hodně.

Wintr sám v knize konstatuje, že se chce pokusit spíše o deskriptivní analýzu právní metodologie na našem území (čemuž, mimochodem, odpovídá množství cizojazyčných autorů...). Musím uznat, že se mu tento cíl jednoznačně podařilo naplnit. Podle mě to dohromady za moc nestojí, ale cíl byl splněn, jednoznačně. Je to deskripce. Abych Wintrovi nekřivdil (je snad cítit, že slovo deskripce píši s kostým despektem), obsahuje i normativní část pravidel aplikačních předností, které jsou, upřímně, vlastně celkem pěkně shrnuty a celkově dávají smysl (třebaže s některými částmi jich, i celé knihy, nemusím souhlasit). Dohromady je to však především deskripce. Navíc ve dvou věcech mimořádně iritující. Předně (a to mě teda pořádně sralo), asi třetinu knihy (možná trošilinku méně, ale ne o moc), tedy reálného textu, tvoří citace. Ani ne popisy právních případů, prostě okopčené citace. To jako pardon, ale proto, aby mi někdo napsal mimořádně stručný metodologický komentář k judikatuře, nepotřebuji profesora právní teorie a jednoho z nejslavnějších právníků v republice. Skoro bych čekal trošku víc. Druhá nepěknost je míra fixace na Melzera. Podivejte, já Melzera rád a jeho knihu ostatně také (při aktuálním pohledu na právní metodologii je jeho kniha patrně nejlepší), ale k tomu abych znal Melzera mi stačí Melzera. K tomu, abych znal Melzera, nepotřebuji Wintra. To jako pardon! Wintr přináší sumu judikatury a přináší pohledy mimo soukromé právo. Snad i trochu systematičtější a do českého právního řádu uzavřenější pohled (což je jistě fajn), přeci bych od pana profesora (tehdy docenta, vím, vím) čekal víc.

K obsahu knihy jako takové snad jen pár glos. Předně, Wintr (a to je opravdu patrně jeho největší deviza, pramenící z konstitucionalistické jeho historie) pracuje silně zakotven v českém právním řádu a ústavním pořádku. Jedná se mu opravdu o deskripci domácí, jednotlivé interpretační metody snaží se obhájit coby součást aktuálního práva (k tomu já ještě níže). Poprvé v životě jsem ale kvůli tomuhle čtení začal přemýšlet, zda nedat za pravdu Lavickému a jeho tvrzení, že zákonodárce by neměl jakkoliv metodologii upravovat (viz jeho komentář k §2 OZ v bílé Beckově řadě). Legalizace metodologie je prostě vadná a uzavírá interpretovi volný přístup k textu. Což nepomáhá právní jistotě (zprasit jde kdykoliv, cokoliv, jakkoliv a za použití jakýchkoliv nástrojů), jenom právní rigiditě a oslabuje to kritické čtení textu. Metodologie nadále zůstává plně v rukách interpreta, zákonodárcovy imperativy mají jen omezenou sílu – hlavě tam, kde se dotýkáme požadavků práva ústavního (v kategorii striktní závaznosti ostatně nelze s autorem nesouhlasit).

Druhá má připomínka je snad nejdůležitější (pro mě). Naprosto nemohu souhlasit se základním východiskem knihy. Sice, že by snad interpretační metody měly představovat principy v Alexyho smyslu. Jednak je to podle mě kravina, jelikož tyto principy dle Alexyho slouží prima facie k poměřování při zásahu do jednoho z nich. Jeden na úkor druhého potlačíme. Musí tedy dojít ke škodě na jednom z takových principů. Jak chcete tohle dovozovat u interpretačních metod, bože můj? Jednak, principy jsou normativní, interpretační metody metanormativní. Nelze je pokládat na stejnou úroveň. Jednak, závaznost interpretačních metod je podstatně komplikovaněji odvoditelná, při absenci materiálních pravidel, která by nastavovala. Dalším problémem, který autor ukazuje, nevšímá si jej však, je pak metafyzická povaha takové koncepce. Říkám to s jistou nadsázkou, ale přeci. Autor říká, že metodou výkladu systematického (a teleologického, kdyby v tom už teď nebyl bordel), je poměřování principů. Tedy, princip Alexyho poměřování principů je zakotven do práva Alexyho principem. Jsou tedy interpretační pravidla jako bůh, vznikající sama ze sebe?

Rád bych se to ještě pustil do kritiky nedostatečné Wintrovy kritiky historického výkladu. Ale to jsem udělal již na více místech (ostatně právě už u toho Melzera), jednak by to bylo na dlouho a není to jen Wintrova chyba. Odpustím si to tedy. Ostatně bych vůbec měl ještě víc výhrad, ale budu dnes hodný.