Mezi akty
Virginia Woolf
Novela byla vydána po autorčině smrti v r. 1941 a je vlastně epilogem celého jejího díla. Děj není bohatý, Woolfová se zaměřuje převážně na vnitřní život lidí - její metoda je introspektivní. Sleduje jeden den kolemochotnického provedení hry stárnoucí spisovatelky a herečky na venkovském sídle. V závěrečném monologu se zamýšlí nad posláním umělce a uměleckého díla ve světě. Je to úvaha o věčné nejistotě, která souvisí s tragickou smrtíspisovatelky.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1968 , OdeonOriginální název:
Between the Acts, 1941
více info...
Přidat komentář
Jedno odpoledne. Na malém anglickém panství. S vesnickou divadelní hrou. Všichni jsou herci. Každý jsme v životě v nějaké roli, někdy ani nevíme, kterou z rolí vlastně hrajeme, resp. si myslíme, že hrajeme jinou.
Tato povídka je vlastně takovým zastavením na letním vzduchu, kde se potká všechno - láska, nenávist, věrnost i nevěra, Alžběta I, viktoriáni, psi, děti, odpolední čaj, předci na obrazech, patos i niterná jemnost. Je to výborná metafora společnosti, a nastavené zrcadlo (doslova) do duší jednotlivých účastníků, jakýsi řez anglickou společností konce 30. let 20. století. Puch i krása konzervativních tradic se tu prolínají s vášní i exaltovaností, na jevišti je sice všechno jenom kašírované, ale jak je to u obecenstva? Je-li toto zpověď Virginie Woolfové, pak takováhle miniatura je doslova otiskem, jak Woolfová viděla společnost a jak se v ní (jako žena) cítila. Nevím, jestli je dobré touto knihou začínat - pokud by autorčino dílo neznal, jako třeba já. Určitě se rád poohlédnu po jejích textech, které vyšly za jejího života.
I poslední novela V.W. staví na jednodenním výřezu všedního života svých několika postav, na vnitřním světě jejich neustále se vlnících myšlenek a pocitů, na napětí vzájemného střetávání se těchto jednotlivých vnitřních světů, na marnosti, s jakou se, až na prchavé okamžiky problesklého souznění, zase míjejí a uzavírají do sebe...ať už jde o sevřený svět pár obyvatel staré usedlosti, nebo autorku výročního divadelního představení, co se snaží něco vyjádřit a diváky, co se snaží to pochopit... a zůstává pachuť neurčité nespokojenosti nenaplněných představ a prázdnoty neměnně všedních dnů.
Mám ráda knihy V.W., ale tato na mne zapůsobila obzvlášť depresivně, a druhá část s vkládanými ukázkami představení byla, i přes krátký rozsah, skoro k neučtení. Jsem ráda, že to nebyla má první přečtená kniha této autorky, protože by pak dost dobře mohla být i poslední.
Poslední dílo Virginie Woolf bylo vydáno posmrtně, tedy neprošlo závěrečnými autorskými úpravami. Děj je prostý - jako každý rok se vesničané sejdou a zhlédnou divadelní představení. Bylo by možno shrnout novelu tak, že byla ovlivněna tehdejší dobou - společenskými konvencemi a nástupem nacismu - dílo je ale mnohem komplexnější. Historická hra reflektuje století, různé epochy, které vyústily do podoby Anglie tak, jak ji známe. Hloubka jednotlivých protagonistů a zároveň mělkost vesničanů, nepochopení, konvence, to vše je obsaženo na těch pár desítek stránek.
Dílo je však velmi neprobádané, je podivně strohé a odtažité. V. Woolf se do těch vod nevnořila, spíše o hladinu zavadila, jako když se racek otře nohama o vodu a smočí si drápy, a někdy se krátce potopí a vyloví kořist, která za to ne vždy stojí, avšak alespoň na chvíli nasytí. Nedotažené, tak bych to nazvala, Woolfová střídavě přitahuje a ztrácí čtenáře a ten neví, jestli příběhu (silné slovo, spíš ději, plynutí času) podlehnout, nebo si raději zachovat odstup a být pouhým nezúčastněným divákem. Závěrečné dílo Virginie Woolf pro mě bylo jako loučení dvou lidí, kteří dřív byli dobrými přáteli, ale nyní jsou si cizí.
Izba je prázdna.
Prázdna; prázdna; prázdna;
tichá; tichá; tichá. Izba je mušľa, znejúca tým, čo bolo predtým, než bol čas; váza stojí v srdci domu, alabastrová, hladká, chladná, a v nej kľudná, destilovaná esencia prázdnoty, ticha.
Do tohto citátu by sa dal zhrnúť obsah knihy a snáď aj viac, než iba obsah.
Bohužiaľ, u mňa to nefungovalo.
Zobrazit strnulost a prázdnotu tak, aby to nevyznělo strnule a prázdně – to není pro spisovatele vůbec lehký úkol. Ale Virginie Woolfová má zrovna na tohle zvláštní nadání, a i v její poslední novele se jí daří zaujmout bez toho, aby si pomáhala literárními triky. Takže žádné mimořádné situace, na které by se soustředila čtenářova pozornost, žádné dramatické srážky protagonistů. Vnitřní svět postav, a jejich běžné setkávání během jednoho dne, vytváří dost důvodů k tomu, abych se cítil zaangažován a vtažen do děje (a taky ta její úžasná ironie!). Funguje také ten zdánlivě namátkový výběr zobrazovaných situací, ty obvyklé „cucky, dropty, zlomky“, které vypadají jako nahodilé a zaměnitelné, ale ve skutečnosti jsou přesně zvolené a cíleně vypovídající – jako tečky na pointilistickém obraze, které začnou dávat smysl až při celkovém pohledu.
Z mého pohledu byla jasně nejzajímavější osoba v knize Isa (působila na mě docela autobiograficky, ale to se můžu lehce mýlit), která vyvolávala dojem ptáčete v neviditelné kleci; osoby, která má přebytek vnitřního bohatství, ale jejíž duchovní hloubky nejsou nikým žádány. Půda tak úrodná, která leží ladem. „Letos, loni, napřesrok, nikdy...,“ šeptá si Isa při pohledu na chystající se představení a na mě šla až úzkost z toho, když jsem na jejím příkladu viděl, jak snadno se z života – toho nejcennějšího daru, který máme! - stává rutinní posloupnost mechanicky vykonávaných úkonů.
O co víc jsem byl nadšen z první části novely, o to víc jsem byl zklamán později. Dlouhé citované pasáže z předváděné hry mě děsně nudily (ochotně připouštím, že velká část problému může spočívat v tom, že nejsem znalec anglické kultury a že mi řada narážek jistě utekla). Ale hlavně: skupinový portrét obyvatel anglického venkova se mi zdál hodně povrchní (v obrovském kontrastu s citlivou drobnokresbou, kterou nám paní Virginie nabídne, když jsou „na scéně“ pouze domácí), mnohohlas diváků i herců je příliš roztříštěný – v tom kaleidoskopu výroků a vět se nedalo moc čeho chytit, z ničeho vyjít, do ničeho ponořit - a nakonec se tak ze skvěle rozepsaného příběhu stává jen jakási dobová společenská satira, nepříliš zdařený pokus o výsměch všemu a všem. Na to je Virginie Woolfové škoda.
Několik obrazů z anglického venkova, kterým opravdu porozumí snad jen člověk, který se v anglických reáliích dobře vyzná. Ostatní si sem tam vychutnají humornou scénku či vtipný dialog. Ovšem spolu s lehkým úsměvem, který četba vyvolává, přichází i jakási znervózňující tíha pramenící v nespokojenosti postav s životy, které prožívají.
Moje první Virginie a asi první překlad paní Skoumalové, krásný jazyk, popisy i dialogy. Docela mám chuť na další.
Virginia je vážně vtipná! Její dů/vtip v knize jiskří jako krystalky ledu na sněhu.
Nechytala jsem se. Narozdíl od jiných knih působila zmateně, tak nechtěně zmateně.
Tato kniha byla pro mě docela oříšek. Říkala jsem si jak je krátká, že mi nezabere více jak dva dny a já ji četla skoro týden. Byla pro mě napsána složitě a skákalo se od jednomu k druhému. Po půlce jsem začala hledat nějaký její smysl, abych jí nečetla na prázdno. Ale hledal se mi obtížně, myslím že si ji přečtu někdy ještě jednou, ale za dlouhou dobu a třeba se můj pohled změní.
První půlkou jsem se docela prokousávala. V druhé, když to všechno zapadlo, mi kniha přišla opravdu geniální!
Tahle kniha mě zatím bavila ze všech nejméně od Virginie Woolf. Začátek jsem doslova hltala ale pak to začala být nudné, zdlouhavé a nebylo to vůbec srovnané, jakoby přeskakovala z jedné věci na druhou. Ale myšlenka toho, že každý z nás hraje v životě určitou roli se mi líbila.
Krátká novela o povrchnosti a osamění anglické smetánky v předvečer druhé světové války, o tom, že každý v životě hraje určitou roli, ale v jádru jsme stále stejní.....:-) Velice pěkná novela, která rozhodně dokáže oslovit i současného čtenáře a která mu předává poselství o tom, že se společnost příliš nemění...Vřele doporučuji...
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Zpočátku velké nadšení a stejná radost z četby, jako v případě autorčina románu K majáku, ale později se to celé nějak zvrhlo... Škoda přeškoda…