Mezi oknem, stolem a postelí

15.04.2021

Patnáct let je patnáct let, ale jsou věci, které se nemění – už v roce 1996 byl Borkovec bystrým pozorovatelem a už tehdy se mohl pyšnit (někdy až příliš urputným) brilantním citem pro popis. V této sbírce vnímám dva nejdůležitější prostory – v první řadě pokoj, povětšinou v noční atmosféře, v němž se rozkládají úderné intimní promluvy – v druhé řadě vesnice ve vší své divnosti i každodennosti. Sem tam blikne i křesťanský motiv.
Krom tmy je taky zásadní vůbec celý proces, při němž se do tmy postupně dostáváme, barevné změny, lomy světla, občas si Borkovec dovolí i neotřelé výrazy ("Plihne obzor z vyhládlých žerdí cest").
Občas jsou na mě ty obrazy příliš ustrnulé, nehýbou se, popis je na jednom místě. Když se dá obraz do pohybu a verš zvolní – tak v těch okamžicích doléhá atmosféra vsi a okolí. Nejvíc mě baví právě ty pohyblivé básně v próze.

Svah

Není strmý, je pozvolný, dlouze a volně stoupá. Z odkrytých
boků svítí hnědobílé jíly. Jít jím – tmavou vláčnou travou
pod černými mastně se lesknoucími stromy – není chtít být
už tam, zdolat jej, pokořit. Jít jím, znamená slyšet:

– Nevím, kdo jsi, ale tvá krev je menší nežli má.
Nevím, kam jdeš, ale tvůj cíl se nevyrovná mému.
Nevím, jak dlouho už, nevím, jak dlouho ještě,
ale tvá pouť je tisícinou mé. –
(s. 59)