Mikuláš Nickleby - kniha II. kapitola XXXII.-LXV.
Charles Dickens
Román líčí osudy mladého Mikuláše Nicklebyho, který se po smrti svého otce vydá na dobrodružnou pouť, aby našel obživu pro matku a mladičkou sestru.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1928 , Gutenberg Ota LebenhartOriginální název:
Nicholas Nickleby, 1839
více info...
Přidat komentář
Naštěstí druhý díl se četl lépe, hlavní postavy jsem znal, takže nehrozilo, jako u předchozího, že mi bude trvat dlouho než se začtu. Nakonec byl román zajímavý, ale už jsem byl namlsaný Dorritkou a Copperfieldem, kteří jsou přece jenom o stupeň lepší, ačkoliv jsou si romány vlastně prostředím i problémy celkem podobné.
Mikuláš Nickleby je zatiaľ tou najslabšou knihou od Dickensa akú som mal možnosť čítať. Najhoršie je, že Dickens tu nie je ani dobrý rozprávač. Kniha sa žánrovo rozpadáva na dve časti, mnohé kapitoly niečo načrtnú, akoby ich chcel Dickens neskôr rozpracovať, ale zostanú len akýmsi podivným, nerozvinutým a pre príbeh nepotrebným nápadom (napríklad tá časť o kuriéroch), prípadne mnohé postavy, ktoré sa v priebehu deja vytratia a zabudne sa na ne (čo u Dickensa nebýva zvykom). Postavy, najmä tie hlavné, sú až príliš ploché a neživotné. Ralph Nickleby nie je ani zďaleka taký zaujímavý a charakterovo rozvinutý ako Scrooge (pritom občasné snahy o poľudštenie charakteru tu boli, žiaľ, vyšumeli do prázdna). Mikuláš pre zmenu nemá žiadne výraznejšie osobnostné črty, ani zaujímavo sa rozvíjajúcu pohnutú minulosť. Ale týka sa to aj niektorých vedľajších postáv - najmä Franka a Madeliny. Zdá sa mi skrátka, že rozvíjanie hlavnej dramatickej línie tu bolo na Dickensove pomery až zúfalo chabé, čo je však pochopiteľné, keďže išlo o prvý veľký Dickensov román s ne-epizodickým príbehom.
Stále tu však zostávajú línie vedľajšie, či už príbehy, ktoré si rozprávajú pútnici v hostinci, mnohé drobné karikatúrky, ktoré sú tak ľudsky neurčité, čiže ani dobré, ani zlé, sem-tam neznesiteľné, ale vždy zaujímavé a hlboko pravdivé vo svojej typológii, schopnosť zamerať sa na a vystihnúť dobové neduhy a hlboký súcit s trpiacimi a tiež Dickensov talent na zachytenie genia loci daného miesta. Všetkému tomu za mňa kraľuje pani Nicklebyová a krásne vystihnuté divadelné prostredie. Skrátka, silné je tu všetko to, čo pretrvalo z Pikwickovcov a Olivera Twista, tu je vidno pretrvávajúce Dickensove kvality počas celej jeho tvorby. Ten nový prvok v podobe košatého (140 postáv) a pevne previazaného rozprávania o boji ľudí za spásu svojich duší, sa ešte len rozvíja a najväčšiu veľkoleposť dosiahne až v druhej polovici kariéry. A práve preto mám radšej prvý diel Mikuláša Nicklebyho, pretože ten sa cielene oddáva epizódkam, črtám, karikatúram a pútnickým príbehom.
S Mikulášem je poměrně těžká práce. V pořadí třetí, ale co do rozměrů stránkových, příběhových i koncepčních je to první velký autorův román. Šestadvacetiletý(!) Dickens se pouští v této knize do objevování vlastního génia a možností, k jejichž vrcholu prozatím nedošel a občas se dostává do slepých uliček. Proto Mikuláš Nickleby občas nejistě kulhá jako Newman Noggs, kdy naznačený směr po čase opustí. Příkladem budiž Ralph Nickleby, u něhož jsem při první části knihy (v českém vydání z roku 1957) zmínil zvědavost nad tím, jak se bude vyvíjet lidský cit, který zlehka vystrkoval růžky. Nakonec je z Ralpha jedna z nejtemnějších a nejpodlejších postav Dickensova světa. Což ovšem, alespoň za mě, nijak nesnižuje její výraznost, ba naopak.
Komplexnost je výraz, který shrnuje tento román celkem přesně. Zatímco první díl příběh rozvětvuje, díl druhý míří k rozuzlení a závěru, a to především v momentě, kdy se na scéně objeví bratři Cheeryble. V ten okamžik se síly znesvářených stran vyrovnávají a Mikuláš postupně získává převahu v příběhu, zatímco Ralph pociťuje sílu porážky. I proto mě osobně tahle druhá část bavívá víc, než ta první. Příběh začne nabírat na obrátkách, scény počnou být živější a silnější, dialogy pestřejší a drama silnější. Blábolení paní Nicklebyové počne být nakonec víc zábavné než otravné, podivínství Newmana Noggse vedle komičnosti počne nabírat důležitosti, Jan Browdie přináší bodrou veselost yorkshirského hromotluka. Tim Linkinwater patří mezi mé oblíbené postavy, ačkoliv sám v rámci románu patří mezi ty "vedlejší".
Abych to nějak shrnul, Mikuláš Nickleby nabízí skvělé momenty, které se vepíšou hluboko do paměti, ačkoliv pro svou komplexnost nepatří mezi nejjednodušší Charlieho knihy (za mě patrně asi ani mezi ty nejlepší). Složitost tkví i v těch mnoha vrstvách a "pokusných" cestách, po nichž se Charlie vydal. Že autor uměl trefit do černého, o tom může hovořit pozdvižení vyvolané v době vydávání, hrozící žaloby, stížnosti yorkshirských školmistrů i změna zákonů v roce Dickensova úmrtí. Stejně tak téměř 180 let trvající dojetí nad osudy Smika, pocit zadostiučinění při výprasku Squeerse, kroucení hlavou nad výjevy paní Nicklebyové a nebo ozvěna hurónského smíchu Jana Browdieho
Jedno z lepších děl Charlese Dickense . Nádherné je to, jak zlo je zlé a dobro dobré. Každému je to jasné a očekává dobrý konec. V životě je to bohužel jinak. A proto jsou takovéto příběhy potřeba a můžeme u nich v klidu relaxovat.
Ve druhém díle se díky setkání se dvěma filantropickými obchodníky vyřeší existenční potíže Mikulášovy rodiny. Nadále trvá otevřené nepřátelství mezi Mikulášem a jeho strýcem, oddaný přítel Smike čelí pokusům o únos, právním kličkám a nakonec těžké nemoci, a nechybí ani osudová kráska, která se samozřejmě ocitne v nesnázích, zosnovaných strýcem Ralphem. Naštěstí si můžeme být jisti, že padouchům se všechny jejich intriky nakonec zřítí na hlavu a v závěru prozářeném sluncem vypukne svatební veselí. Druhý díl je trochu odfláklý a to množství dobře načasovaných náhod, které hlavnímu hrdinovi odklízejí z cesty všechny překážky a protivníky, by sloužilo ke cti spíš brakové operetě.
Největším problémem celého románu jsou ale zdlouhavé odbočky od hlavního děje, jak v podobě popisů, tak především v podobě dialogů mezi vedlejšími a zcela nedůležitými postavami, které jsou úplně o ničem. Pardon, vlastně mají humoristicky odhalovat charakter těchto figurek, ale upřímně, kdo je na to zvědav? Prostě dosud nezkušený Dickens-romanopisec je každou chvíli přerušován a utlačován dychtivým Dickensem-karikaturistou, který se ještě nevzpamatoval z úspěchu Pickwickovců. Je to škoda, protože Mikuláš je sympatický hrdina, energický a vznětlivý, se silným citem pro spravedlnost a nelze mu nefandit. Ostatní postavy jsou rovným dílem rozděleny na klaďasy, kteří mu pomáhají, záporáky, kteří mu chtějí uškodit, a nedůležité figurky, které jen otravně zdržují a rozmělňují děj. Na druhou stranu, vypjatá humoristická jazyková stylizace je přítomna téměř nepřetržitě, takže pokud jste příznivci tohoto stylu a máte nadbytek volného času, možná tento román oceníte. Pokud ne, doporučuji výbornou filmovou adaptaci Nicholas Nickleby z roku 2002.
Štítky knihy
anglická literaturaAutorovy další knížky
1966 | Oliver Twist |
2010 | Vánoční koleda |
1960 | Nadějné vyhlídky |
2015 | David Copperfield |
1961 | Kronika Pickwickova klubu |
Tenhle bezmála tisícistránkový román napsal autor ve svých šestadvaceti letech, kdy už měl za sebou Kroniku Pickwickova klubu a Olivera Twista, ale kdy pořád ještě hledal formu a způsob, jakým své příběhy vyprávět.
Stejně jako většina Dickensových knížek se i tahle vyznačuje silným sociálním cítěním, odporem proti bezpráví a zlu a soucítěním se všemi (jak by řekl Dostojevskij) uraženými a poníženými. Leitmotivem románu je autorova obžaloba zlořádů, panujících v tehdejším anglickém školství – Dickens totiž přišel s příběhem, kterým zburcoval celou Anglii a ve kterém předložil pravdivý obraz tehdejšího krutého výchovného systému, kde se s dětmi v těchto „soukromých školách“ kam chudí rodiče „odkládali“ své potomky, zacházelo možná ještě hůře než s hospodářským zvířectvem a kde školákům šlo vpravdě o život (hladem, zimou, nelidským zacházením, neléčením nemocí ap.).
Jasně, kniha je občas mnohomluvná a často se rozbíhá do řady paralelních řečišť (ostatně jinak se tehdy v první polovině 19. století ani nepsalo – jak jsem se dočetl v doslovu, v příběhu vystupuje více než 140 postav) – ale ve své podstatě je to román hutný a silný – jak svým námětem, tak literárním zpracováním. A co určitě překvapí mnohé: až nečekaně často v něm autor hýří humorem!