Milá sedmi loupežníků
Viktor Dyk
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/3425/mila-sedmi-loupezniku-3425.jpg
4
224
224
Milá loupežníků byla odvážná a nechtěla se vázat, tak odešla k loupežníkům a zavázala se, že bude každého milovat stejně. Přirovnává se ke květu – nechce být „utrhnuta“ (metafora). Pro loupežníky je nadějí a důležitá. Když ale zabili člověka, jejich vztah se začne měnit... Lyrickoepická balada s typicky romantickým námětem lásky a zrady.... celý text
Přidat komentář
(Audiokniha)
Knihu jsem si zakoupila v audio podobě, kde ještě s tímto dílem je "Stud" a "Krysař".
Milá sedmi loupežníků - na styl jsem si musela zvyknout, ale líbilo se mi to, i když na tuto literaturu vůbec nejsem.. Je to pro mě zase něco úplně jiného, než co čtu nebo poslouchám normálně.
Jiří Schwarz je skvělý, výborná interpretace, v jeho podání se mi toto dílo moc líbilo!
S poezií žádný problém nemám, ale toto dílo mi vůbec nedávalo smysl, ztrácela jsem se v něm a ani mi nepřišlo příliš dobře napsané, lépe řečeno mi styl asi nesedl. Když jsem si potom četla, o čem kniha byla, zjistila jsem, že jsem spoustu událostí v textu ani nezaznamenala.
Velice působivá básnická sbírka, ač se musím přiznat, že na mě z obsažených básní, větší dojem na mě udělala báseň Tři než-li eponymní Milá sedmi loupežníků. I když se mezi oběma básněmi dalo najít mnoho paralel, tak sociologický aspekt i lyrika mi připadala zajímavější u básně Tři. Přesto obě vysoce kvalitní, obě tragické.
Nejsem básňový typ, i když oceňuji, jak dílo zní (jazykem i přednesem*). Jen je škoda, že už v době svého vzniku byla balada směřována na znalce kontextu. Bez aktivního dohledání bych např. neměl ponětí, kdo je ten loupežník Jaromír a proč se zde objevuje zvolání In tyrranos.** Lahodné na poslech, náročnější k plnému porozumění.
* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.
** "V Prologu se také odkazuje ke dvěma dalším dílům s loupežnickou tematikou z německy psané literatury (obě díla lze zařadit k preromantismu nebo romantismu): dramatu Pramáti (1817) rakouského spisovatele Franze Grillparzera (1791—1872) a dramatu Loupežníci (1781) německého spisovatele Friedricha Schillera (1759—1805)."
Dyk mě svojí Milou neoslovil, ani jazykovými prostředky ani ničím. v podstatě si lze přečíst to, co tady nějakej koumes zkopíroval do anotace z wikipedie. (kompletní spoiler)
Miluju atmosféru této balady, navíc se prý autor inspiroval krajinou kolem Vysokého nad Jizeroi, však tam má v Parku básníků pomník a v lese pamětní kámen. Doporučuju navštívit a třeba s Milou v ruce.
Dyk je moje oblíbená povinná četba a stejně jako u Krysaře jsem nadšená. Tolik smutné a zároveň čtení plné citu. Opět ve mě toto dílko bude dlouho doznívat.
Dyka mám ráda vždycky. A Milá sedmi loupežníků patří k tomu nejlepšímu, co napsal. Ráda se k těm veršům vracím, brzy je budu umět zpaměti.
Výborně napsaná balada, která na první pohled působí jako jednoduchý příběh. Při hlubším zamyšlení se nad textem, ale vyplývá na povrch mnoho nevyděných záležitostí.
Knha se velmi dobře čte, verše jsou srozumitelné, dle mého i pro ty, kteří poezii nevyhledávají.
Podle mne je Dykovou hlavní silou a předností jeho jedinečný vnitřní rozpor mezi precizní, až ledově dokonalou formou, působící téměř odlidštěně a nesmírně vášnivě romantickým obsahem, který je naopak lidský až trochu moc. Tato dokonalá vyváženost dvou protikladů je zárukou toho, že jeho poezie je až do dnešní doby vpravdě "napínavá" a o Milé sedmi loupežníků to platí dvojnásob.
ČÁST 1 ZE 2
Na střední jsem četla k maturitě Milou sedmi loupežníků a již tehdy si Viktor Dyk získal mou přízeň, a to navzdory tomu, že právě v ději Milé sedmi loupežníků je těžké se napoprvé (i napodruhé) zorientovat. Po třetím přečtení mi ještě zůstává nejasné, jakto, že jich viselo sedm, když jednoho zabili už předtím. Možná ho pověsili už mrtvého? Buřiči jsou rozhodně srozumitelnější. Dyk je nadčasový autor a ve své tvorbě věrohodně zachycuje člověka. Jako obvykle připojuji úryvky. Vzhledem k tomu, že jde o epiku, tak pozor SPOILERy.
Prolog (1912)
"Já stárnu, pravda. Vidím cizí hoře.
Co s chápavýma počít očima?
Já stárnu, běda. Ale stárnu tvoře.
Bol jako radost víc mne dojímá.
Já stárnu, pravda. Vlasy šednou lety.
A pravda též, že dny se nevrátí.
Než zřít-li mohu na lučině květy,
proč bych měl touhu mít je trhati?
...
Jsem změněn, ano. Prchla temná havěť,
jež slétla se jak sýčci na věži.
Já bořil jsem a chtěl bych nyní stavět.
Pro věk či den? Co na tom záleží?
...
Hry vzdorných revolt, zákeřné a chladné,
dohrány, mrtvy. Spusťte oponu!
Nepadly sny, jen snící básník padne,
poslušen odevěkých zákonů."
***
Buřiči – Navarovská elegie
Bouře, jež děsila, ničila, bila,
bouře ta očistila.
S velikým soucitem, bez děsu, úžasu,
pozírám do temna, pozírám do jasu,
pozírám na děje, pozírám na pletky,
pozírám v příčiny, tak jako výsledky,
pozírám na štěstí, předčasně zemřelá,
na ctnosti ďáblovy, na hříchy anděla...
***
Buřiči – Tři – 2
Péče žen, život mi upředla jemně,
génia maminka viděla ve mně,
...
Tak k roli jsem přišel prokleté
zázračného dítěte.
...
Génij jde bez ohledu vpřed
a pro génia je tu svět.
Génij je maják, který bdí,
a vidí to, co jiní nevidí!
Morálky nezná: zná jen fakt.
Akt jako akt!
Pro blaho světa
talenty vzbouzela matka i teta;
...
Génij vše může činiti,
génij se musí vyžíti.
Kult zla mne upoutal, kult silných duchů,
nemoh jsem dýchati v měšťáckém vzduchu,
touhou jsem práh
zlo chutnat v různých podobách;
opilý byl jsem černou vědou,
hříchu abecedou,
pyšný, král,
nade vše květy zla jsem miloval.
...
Ve vězení mém vyrostla
touha zla;
když cela tělo poutala,
má fantasie těkala
do dalekých, záhadných sfér,
v jeden směr.
...
Žár jakýs nervy prochvěl temně,
stará má vášeň se vzbouřila ve mně,
s ní mstivý, dráždivý pocit
nad nevinným vším procit.
Daleko krajina byla pustá.
Děvče jsem povalil, zacpal mu ústa.
Nikdy jsem rozkoš necítil tak,
jak když hleděl jsem v zděšený zrak,
v ty oči horečné.
...
Ta hrůza činu – jak bych řek? –
– kořenila požitek.
...
Ó, zlo je rozkoší, nad kterou není,
krev naši pobouří, krev naši vzpění,
opustit jenom nesmí city
půdu morality.
Zlo bez té příchuti není zlo moje,
zlo žádá, abys znal, že tvůj čin zlo je.
Nechci já morálnost ničiti:
morálky proplétat, morálky šálit,
morálce blížit se, morálce vzdálit,
toť krásný program pro žití.
...
Génij se musil vyžíti –"
***
Buřiči – Tři – 3
Byli jsme bratři: tak a tak.
On byl tak hodný a já darebák.
Nevím, jak přišlo to: nebylo nad něj.
Z očí mu zářila veškerá ctnost.
Na něho vřeleji a na mne chladněj
každý se zadíval. To budí zlost.
...
Můj bratr se mi mění ve snu
v divného, zlého upíra.
Marný je odpor, marný hněv,
saje mi krev, saje mi krev,
saje mi krev – a druhý den
malátný vstávám, unaven.
Poznámka stále ruší klid:
Moh bys si Jana za vzor vzít.
...
Míjela tak doba.
My jedno děvče milovali oba.
Čert nikdy nespí, jak se říká.
Měla ho ráda Veronika.
...
– něco se lámalo. Co do těch krámů?
Až třetí den jsem se vrátil z flámu.
Matka se ptala jízlivě:
Synáčku, ještě na živě?
Je dobré pivo "U věnce"?
A líbil jsi se panence?
Vedeš to pěkně! – Otec však
děl pouze: Byl vždy darebák.
...
Uprostřed nějak mezi bděním, snem,
zjev Veroničin stále viděl jsem.
Když mdloba víčka zavírá,
šeptám si: Zabiji upíra.
Musí být moje: tak či tak.
Jak známo, byl jsem darebák.
...
Od Hůrky cesta podél řeky úzká.
A blíže Skály hluboký je sráz.
Od dešťů půda něco málo kluzká.
Kdo spadne dolů, zlomí sobě vaz.
...
Noc byla tmavá. U sta hromů!
tak asi špatně dojdou domů.
Noc tmavá... vyruší kdo stěží
na měkkém loži po lese.
A jestli s tebou milá leží,
i tvrdší lože snese se.
...
Umře-li dívce její milý,
může být z toho nepříjemně.
Je-li však hezká – nu, co z toho?
Deset jich najde za jednoho.
I já jsem slzel častokrát.
Říkali lidé: Měl ho přece rád.
...
Celou věc lze říci několika slovy:
nevěstu ved jsem domů po bratrovi.
– – – – – – – – –
Jsou věci, body, na něž líp se nevzpomíná.
Mně Veronika porodila syna.
...
Jan zavražděný zírá z všeho.
Je krutá pomsta zabitého!
Čas míjel tak, hoch zvolna rost.
Janova celá minulost
šla znovu mýma před očima:
hoch stejně cítí, stejně vnímá,
stejně si hraje... hrůzou štván
dívám se často: Celý Jan!
...
Když zadívám se v oči svojí ženy,
hledí z nich někdo dávno zavražděný.
...
Nikdy jsem neprosil, pot na své skráni,
nikdy jsem nežebral o smilování!
Nikdy jsem nehrál nevinu!
Nutno-li zahynout, zahynu!
ČÁST 2 ZE 2
Buřiči – Slepý – 14 a 15
V hasnoucím ohni ještě jiskry blýskly
v okamžik ten.
Dvě ruce hrdlo Eckermanna stiskly,
když přišel druhý den.
To hrdlo stiskly vášnivě a prudce,
než dozněl hlasu zvuk.
Dvě ubohé a zoufalé dvě ruce,
prošedší peklem muk.
Dvě ruce, které bídu celou mstily,
dvě ruce rebela,
dvě ruce hrdlo ono zaškrtily.
Duše se nechvěla.
Podlaha síně náhle zaduněla
mrtvoly nárazem.
Slepý stál vzpřímen, nepohnutý zcela,
s klidným svým výrazem!
...
Den čtyřicátý holubice letí
s poselstvím z daleka.
Na arše nikdo z Noemových dětí
nečeká –
***
Milá sedmi loupežníků
Prolog
Jsem ten, jehož, lesy, znáte,
jemuž vrazi řeknou brate,
loupežník jsem Jaromír.
Sedm vidím loupežníků,
jak jsem zřel je před lety.
Milá nosí pro ně kvítí,
musilo prý všechno býti;
1
A cesta vede sídly sov
a časem slyšet píseň sýčka.
Smrt chodí lesem? Přivřem víčka.
To je ta cesta na hřbitov?
2
Jdu cestou necestou. Dálka mne vábí.
Na zemi budu spát, na hedvábí?
...
Chci zahřát ruce. Je mi zima.
Chci zahřát nohy. Tisíc díků.
– Ty nebojíš se loupežníků? –
Očima hledí planoucíma.
...
Ne, nebojím se. Pouze nudy.
3
Přátelé, vína připijme si.
Žena. My máme pouze ji.
Je naší láskou, nadějí.
Oprátka zítra. Mlčí lesy.
4
Jsem jako svěží polní květ
u cesty, kde jde lidí mnoho.
Jsem pro všecky a pro nikoho.
Je škoda mojich mladých let.
7
Neumím, milá, zprávy dát,
tvář mihla se, meč blýskl v pěsti.
A časně umřít také štěstí.
Byl mladý. Bil se. A pak pad.
Měl zlaté vlasy. Planuly
v zápase jeho oči mladé.
Pak závoj jak když na ně klade.
Byl mladý. Bil se. Zhasnuly.
Já závidět bych málem moh.
Na mechu leží. Les tak voní.
Srny se nad pasekou kloní.
Byl mladý. Bil se. Šťastný hoch!
13
Na stromech tehdy viseli
vyzáblí lidé, hubené hrušky. –
Na zámku tolik veselý,
proč že tak hledíte na naše pušky?
...
Pastýři dobrý, z vašeho stáda
oveček několik účet žádá.
Kázal jste ovšem, že je to hřích,
vrchnost i poddané stvořil jsi, bože.
Na zámku jindy samý smích,
cože tak hledíte na naše nože?
Toužíte k bohu, duše vy zbožná.
A chcem vám pomoci, jak vůbec možná.
Oprátka hotová, k nebi se stoupá.
Jak je to, vzduchem když hruška se houpá,
velebný pane?
14
Já prošla trní, prošla hloží
a klekla jsem tam v pokoře.
Byl zabit. Je to sluha boží.
Bůh vidí to tam nahoře! –
Však kde mám hledat jeho vraha?
Kdo proved čin ten zběsilý?
To řekneme ti krátce, drahá:
My všichni jsme ho zabili!
15
A je to jako jitro prvé
a je to jako dětský smích.
Les leží tady čist a tich,
jak nikde nebylo by krve.
17
A nebuď dnes tak zamyšlený.
Mne dráždí myšlenky tvé dumné.
Ty u nich jsi a nejsi u mne.
Žárlím, jak byly by to ženy.
18
Já žárlím, milá, na ten les,
když vábí k sobě tvoje oči,
na vlny žárlím, v které skočí
tvé mladé, bílé tělo dnes.
19
Tolik let, děvče, hledal jsem tebe.
...
Chtěla jsem promluvit. Chtěla jsem říci:
Dál nechoď. Číhají loupežníci.
Chtěla jsem promluvit: Obrať, jdi domů.
Úklady číhají v stínu těch stromů.
Potůček teče rudý.
...
Chtěla jsem říci: Smrt číhá v mžiku.
Jsem milá sedmi loupežníků.
Smrt bloudí lesem, číhá tu v hvozdě.
– Mech byl tak měkký a pak bylo pozdě.
Potůček teče rudý.
...
Zrak hledí s výčitkou, mrazí jak v zimě.
– Tolik let, děvče, a zradila jsi mne.
Potůček teče rudý.
Peníze cinkají. Tich a něm
on odpočívá pod stromem.
...
Sednu si u tebe. Dobře je tak.
Příliš se tesklivě díval tvůj zrak.
Peníze cinkají, kořist se dělí.
Tak jsme se, cizinče, setkati měli?
Potůček teče rudý.
20
Tys měla, milá všecky ráda,
jak padla kostka, jak byl čas.
Jednoho víc. To byla zrada.
Hrob přítelův ať zarůstá.
22
Leč kdo as byl ten bídný zrádce,
jenž na čakan nás posílá?
To, milí, mohu říci krátce:
Já jsem vás všecky zradila!
23
Vždy časně ráno smutná vstanu
a jdu se modlit k Slitovníku.
– Spí v lese, visí na čakanu
mých sedm smutných loupežníků.
...
A já vás všechny milovala
v hlubokých lesích při měsíci.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci!
Tuto knížku jsem si vybrala kvůli výzvě, protože básně běžně nečtu. Tak jsem sáhla po Dykovi, kterého měl můj syn zrovna doma z knihovny. A mně se to líbilo, vychutnala jsem si to četbou nahlas. Nejvíce báseň Tři.
První část - Buřiči a vůbec první báseň mě velmi zaujaly. V Milé sedmi loupežníků jsem se ztrácela. Jsem ráda za setkání s tímto autorem, zajisté se k němu budu vracet.
Krásná a poměrně obsažná poéma obracející se svým námětem k takovému velikánovi, jakým byl Friedrich Schiller. Pro mě jedno z nejlepších děl české novoromantické tvorby. Škoda, že má tak nízké hodnocení, nezaslouží si ho.
Část díla
Milá sedmi loupežníků
1905
Navarovská legie
1903
Slepý
1903
Tři
1903
Autorovy další knížky
| 1972 | Krysař |
| 2002 | Milá sedmi loupežníků |
| 2002 | Devátá vlna |
| 1937 | Zmoudření Dona Quijota |
| 1989 | Vteřiny duše |
Solidní trojka