Milovnice

Milovnice
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/4449/bmid_milovnice-uw0-4449.jpg 4 91 91

Kniha jedné z nejpozoruhodnějších současných rakouských autorek a nositelky Nobelovy ceny za literaturu líčí boj pragmatické Brigity a romantické, naivní Pauly o vyvoleného muže. Dědička nesmiřitelných postojů Thomase Bernharda s konečnou platností boří představu o idyličnosti rakouské literatury.

Literatura světová Romány
Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Liebhaberinnen, 1975


více info...

Přidat komentář

Vera Silent
24.06.2012 5 z 5

Vypravec je skutecne brutalni, sarkasticky, vulgarni a nemilosrdny. Proto jsou "Milovnice" uplne jine od veci, ktere je clovek zvykly cist a tak ho to hned sokuje a zaujme. Ucinek teto cetby na ctenare muze byt ruzny, ale odhaduji, ze Elfriede a vubec kniha v jakekoliv podobe se jen tezko dostane do rukou nekoho s pouze zakladnim vzdelanim a malomestskym zivotem, aby v teto knize mozna mohl poznat sam sebe (ledaze by o tom psali v Blesku). Ostatnim muze zase jednou pripadat, ze jeho vlastni zivot prece jen neni tak spatny v porovnani s protagonisty knihy. Trochu epokalipticky to navrhuje, ze laska a lidske vztahy nemaji moc spolecneho, resp. laska nema misto v prilis tezkem upracovanem zivote v dire.

Dell
15.03.2011 5 z 5

Styl této knihy je jaksi nepřetržitě plynoucí, minimalistický, ale ne omezený, spíš výstižný a přesný. Omezený je svět omezených lidí, omezených přání a omezených možností, předem daný a předem známý osud, o který se přesto svádí boj jako o život. Boj o vlastní místo, o vlastní domov, o vlastní pohřbívání zaživa.
Myslím, že tato kniha nenechá nikoho chladným. Buď člověka naprosto zaujme, takže ji musí číst a číst, dokud nedočte do konce, nebo nezaujme vůbec a vrátí se nepřečtená zpátky do knihovny. Já patřím k té první skupině.


zlovlk
29.01.2011 4 z 5

Vzhledem k levicovému směřování autorky jsem tak nějak očekával, že bude (jako obvykle) glorifikovat proléty a mazat jim kolem úst. Symbol čistoty uprostřed prohnilé společnosti a podobně.

Chyba. Autorka přinejmenším v téhle knize nic nezastírá a předvádí "obyčejného člověka" takového, jaký ve skutečnosti je. Nahého, chtělo by se říci. Tupého, nechutného, beznadějného a ještě jednou tupého.

Samozřejmě, musíme si myslet, že lidé takoví jsou, abychom si mohli myslet, že potřebují, abychom jim proti jejich vůli "vylepšovali" život, nicméně většinou se to nahlas neříká. Tak otevřené vyjádření deziluze jsem tedy vážně nečekal. Text knihy se svému objektu přizpůsobuje, z chrlivého proudu textu přímo sálá zoufalství a repetitivnost. Velmi ubíjející čtení.

Nebyla to špatná kniha, ale... vážně nevím, jestli mám na jiná díla Elfriede Jelinek žaludek, srdce a další tyhlety potřebné orgány.