Milovnice
Elfriede Jelinek
Kniha jedné z nejpozoruhodnějších současných rakouských autorek a nositelky Nobelovy ceny za literaturu líčí boj pragmatické Brigity a romantické, naivní Pauly o vyvoleného muže. Dědička nesmiřitelných postojů Thomase Bernharda s konečnou platností boří představu o idyličnosti rakouské literatury.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2008 , Mladá frontaOriginální název:
Liebhaberinnen, 1975
více info...
Přidat komentář
Spojení lakonického vyjadřování a experimentování s pravopisem (kde se velká písmena objevila jen ve slově KRÁSNOU na začátku a ke konci knihy) s bezútěšností života všech postav vytváří jednoznačnou atmosféru. Od ironické informace "továrna má přesto radost, když do ní proudí veselí lidé, protože ti podávají lepší výkony než lidé neveselí" (str. 5) jsme neúprosně vedeni autorkou k sledování vyprázdněných lidí pro něž "budoucnost je vždycky ten druhý, ta vždycky přijde od druhého ..." (str. 31) Na první pohled jde pouze o osud žen - "milovnic", ale ne, nepleťme se. Bezútěšný život vedou i mužští hrdinové se vší svou dřinou, s pochybným právem se ztřískat v hospodě a pak ztřískat svou ženu.
Celý román, ač občas přichází světlý okamžik - "venku zakvílely brzdy, zase jeden vyvázl." (str.93), vyznívá hodně pesimisticky,
Tentokrát jdu proti proudu - knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy, proto jsem ji výsledně alespoň rychle proletěla, jinak bych ji hned na začátku odložila.
Dějově by mě kniha i zaujala, ale číst jsem ji prostě nedokázala - styl psaní mi absolutně nevyhovoval, používání všemožných jazykových prostředků mi přišlo kontraproduktivní.
tohle je jednoznačně nejlepší kniha E. Jelinekové, jediná kniha, do jejíchž postav jsem se dokázala vcítit a aspoŇ částečně pochopit jejích počínání.
Drsná románová výpoveď o dobovom vnímaní žien v zdanlivo harmonickom a idylicky pôsobiacom Rakúskom vidieku.
Toto byla příšerná kniha. Vulgární, ponižující prostě hnus. Autorka nedopisuje některá slova. Napíše pouze počáteční písmeno a zbytek si domyslete, jako kdyby jí bylo zatěžko napsat celá slova. Vždyť se psaním živí. Absolutně ignoruje velka písmena. Docteno jen kvůli čtenářské výzvě. Velice se divím, že dostala Nobelovu cenu.
Z jednoho úhlu pohledu to může být komedie, fraška, taškařice, z toho druhého drama, bezvýchodnost, absolutní deprese.
Nahlížejme na Milovnice jak chceme. Jelinek žije ve strašném světě, který ale klidně může být opravdový a záleží na nás, jak moc si to připustíme.
Přestože naše vztahy můžou být na hony vzdálené od té parodie na lásku, jež je vykreslena v knize, neznamená to, že u sousedů je to stejné.
Slyšel jsem vyprávění o ženě, která prý jednou vypustila z úst: "Žena? To ani není člověk."
Kolik takto smýšlejících osob se pohybuje ještě v dnešní době?
Tato problematika je stará, leč stále aktuální, k tomu aplikovatelná na vícero rovin.
Kolik mých bývalých spolužáků se vydalo onou cestou ulovit protějšek, pak práce, dovolená, auto, práce, dovolená, byt, dovolená, pak dítě, jednu dovolenou vynechat, víc práce, pak dovolená, další dítě, vychovat děti, dovolená, práce, dovolená, práce a poté vegetovat.
Neříkám, že mít práci, auto, byt, dítě a jezdit na dovolenou je opovržení hodné. Jde jen o to, jestli u toho stíháme přemýšlet, dodávat životu přesah, pěstovat kromě materiální roviny i tu duševní.
A Jelinekové takřka lobotomické postavy jsou schopné pěstovat jen to materiálno, jít v zaběhlých kolejích, tak jako mnoho skutečných lidí, prožívat jen tu cestu k "tomu", jejich emoce jsou závislé na tom, jestli "to" stihnou dřív než ostatní, prožívat jen to co ještě nemají...
Bohužel, přes tyto nosné a pravdivé myšlenky mi v knize chybělo něco, co by to celé prohloubilo, sice je to zžíravé, ale je to jen nůž, co řeže kůži a já chtěl, aby pořádně bodl do masa. Je to takový dokument, pitva vztahu, respektive dvou vztahů. Jelinek si navíc někdy až příliš zotročuje tok vyprávění, netvrdím, že příběh je v knize vždy to nejdůležitější, ale ona ho někdy až obsedantně přidusí (trochu Kunderovsky), vysměje se mu a zaplaví ho vlnou sarkasmu, jež je v této knize jedním ze stěžejních motivů.
Přesto jde o velmi kvalitní literaturu, skoro tak dobrou, jako by jí napsal muž, mrkymrk.
7,5 z 10
Antiromantický zápas dvou mladých žen, pragmatické Brigity i zasněné Pauly, za vlastní "lepší budoucnost", kterou jim může zajistit jen ten správný muž ... Sžíravě cynický vhled do nejspodnějších vrstev utvářejících mezilidské vztahy, očesaný na brutální podstatu vlastního, (byť zde ani v náznaku v čemkoli pozitivního) přežití. Nešetří nikoho, muže, ženy, rodiče ... O tomto čtení se nedá říct, že je bez příkras, E.Jelinek jej povýšila na frašku protažení tím nejhrubším marastem.
Knižní orgasmus pro feministky (poté tedy co po přečtení knihy vystřelí až do samotného nebe, si říkám). No, její úderný jazyk, zvolený styl mně ale vůbec nevyhovuje, neuvěřitelně jsem se musel/-a stránku co stránku přemáhat, a to není tato kniha zase nikterak rozsáhlá! Trpký úděl a postavení to každé ženy v ryze patriarchální společnosti, dovedený jejím až chladně syrovým a jedovatým jazykem k naprosté dokonalosti. Bože, ty její popisy sexuálních scén, síla... Vždyť tohle musí přeci pobouřit i chlapy (Jak se to o nich jenom vyjadřuje?)!
Nejhorší na tom všem je, že má Jelineková v ledasčem pravdu. Ženy jsou v současném světě otrokyněmi svých mužů a vlastních domácností, jsou pradlenami, kuchařkami, vychovatelkami, věčnými uklizečkami, manželkami, milenkami a věčnými sexuálními madračk*mi. Její instinkt jí praví, když se, děvče, dobře nevdáš, ve společnosti nikdy neuspěješ, tj. nemáš ani sebemenší šanci v ní jako žena, ryze za sebe samotnou, významným způsobem uspět! Jenom s tím pravým a dobře zajištěným mužem za zády, jenž je zároveň tvojí biologickou a osobnostní spásou, se ti to může podařit. Pak teprve budeš vésti ten vytoužený a dobře zajištěný, spokojený, bezproblémový život (x např. v kontextu předchozí vykonávané práce, uplatnění ve společnosti, vyhlídek do budoucna, potomstva apod.). Apel: Buď ženou emancipovanou, ambiciózní a nadmíru snaživou!
Otázkou, hádankou mně zůstává, jak by tuto knihu napsal na stejné téma, zvolené zadání muž. To by mě skutečně zajímalo.
Vztahy mezi mužem a ženou popsané až na dřeň.
V rámci zachování pozitivních představ o světě a lidech se čtenář celou dobu snaží chlácholit tím, že hlavní hrdinky jsou úplné nány a takhle ty mezilidské vztahy přece ve skutečnosti vůbec nefungujou. Jenže stejně mu na mysl pořád vyplouvá myšlenka: "A co když to přesně takhle fakt je?".
A to je na tom to nejvíc mrazivé.
Tenhle text je geniální. Přestože na mnoha místech je odporný z estetického hlediska. Realismus až na půdu.
"brigita se ani neodváží říct, jestli má hlad nebo žízeň. když má pak později heinz hlad, má ho i brigita, jedno jediné tělo se všemi důsledky. heinz a brigita jsou jedna bytost.
potěšitelná situace pro dva mladé lidi.
brigita heinze nenávidí velice vřele."
No není to skvostné?
Doporučuji. Žádné zastírání skutečnosti, realita bez obalu až na dřeň. To si málokdo troufne.
sonny má pocit, že se jí toto dílo vlastně vůbec netýká. přesto čte jedním dechem a ve své zabedněné hlavičce doufá, že příběhy odkostěných postav dopadnou dobře. tak jako vždy ve svém životě se nemůže ubránit idealistické vizi, která jí zároveň dává naději a zároveň ji dohání k šílenství svou nízkou pravděpodobností vyplnění. sonny nekouká na pravděpodobnost. sonny je spíš na city.
Najlepšia kniha ever! Toto je psychológia a analýza v destilovanej forme. Napľutá každému do tváre. Úžasné dielo odrážajúce zlo spoločnosti v jej najintímnejšom mieste: rodina a vzťahy. Brutálne čítanie"
Elfriede je originální, ale přesně jak už tu je zmíněno, všechny tři příběhy ve mě vzbudily a zanechaly spoustu emocí, což je pro mě u knížky vždy obrovským plusem. Při přečtení jsem (skutečně) řvala zlostí na rodiny protagonistek, večer mi knížka nedala spát při pomyšlení, co ty dívky musely zažívat. A ještě dnes, několik měsíců po přečtení se ve mě derou pocity, když na příběhy vzpomínám. Po Jelinekové sáhnu znova - a to BRZY!
Líbí se mi ten styl, kterým píše. Hrozně zajímavá knížka, ale mám z ní trochu depresi.
Dávám pět hvězd, protože forma psaní se mi moc líbí. Připadá mi tak trochu Kafkovská... K tématu se nevyjadřuju... Jelineková mi příjde taková povýšenecká. Jakože má tendenci odsuzovat každého, kdo tzv. " něčeho " nedosáhl... Hloupé malé životečky švadlen a dřevorubců má potřebu " zkritizovat " až na dřeň.
No fuj! Pani Jelinek(ová). Takhle hezky, cynicky a stroze degradovat lásku na materialismus. Brát iluze a nadějě umíte tak, až se z toho zvedá žaludek.
Pokud je červená knihovna jedním extrémem a symbolem nereálného snění, utopie a kýčovité romantiky, pak tato kniha je jejím naprostým opakem. A ani jedno se mi nelíbí. Nemám rád extrémismus v jakékoliv podobě, proto i zde bych volil, něco mezi. Samozřejmě, že život nejde jen prosnít, ale také ho nelze pouze prožít. Po přečtení tohoto díla mi nebylo moc dobře, ale hodnotím čtyřmi hvězdičkami , právě pro ten pocit a ten pohled a v skrytu duše doufám, že se autorka pouze pokusila kritizovat opačné postoje, že prostě tato kniha není vyjádřením její životní filosofie, protože si nedokáži představit, že by někdo s takovouto vizí světa mohl žít, či přežívat tak, aby pro něho život nebyl pouhým přežíváním a čekáním na smrt. Hnus, beznaděj, bezbožnost v jakémkoliv slova smyslu, ponížení lidské bytosti na animální úroveń, vaječníky a děloha, jež vám zajistí vlastní byt a čisté záclony. Klenot černé knihovny, který stojí za přečtení a za tu námahu představit si na chvíli svět bez duše. Přečtěte a spalte, nebo vraťte do knihovny co nejrychleji to půjde.
Nepřetržitý tok slov a myšlenek. Změna slovosledu změní i myšlenku. Myšlenky o podstatě života žen a mužů, hledání vlastního místa v životě, pokud možno na vyšší příčce než dosud. Surové, obnažené, trefné popisy malosti života.
Štítky knihy
rakouská literatura psychologické příběhy žárlivost společenské romány nešťastná láska soubojeAutorovy další knížky
| 2004 |  Pianistka |
| 2008 |  Milovnice |
| 2006 | Lačnost |
| 2010 | Vyvrhelové |
| 2011 | Zimní putování |
brilantní literární experiment Jelinekové: vykostění žánru červené knihovny (kostra jazyka je obnažena jak formálně, tak obsahově a motivicky)
příběhy o "lásce" zbavené "lásky" a vyprávěné "bez lásky", bez tradičního subjektivního vhledu, etického a emocionálního vzorce empatie, touhy a oddanosti, pouze s ohledem na moc a majetek
typizovaná schémata partnerských a rodinných vztahů se zjevují v příbězích brigity (nevzdělaná chudá šička v továrně se vyšvihne na "vyšší" společenskou úroveň těhotenstvím vynuceným sňatkem s úspěšným, ale fyzicky odporným podnikatelem), pauly (náctiletá naivka, kterou pomlouvá celá vesnice, se nechá zbouchnout primitivním lesním dělníkem, jenž ji v opilosti bije) a zuzi (spratek z lepší rodiny)
není to lehké čtení a trefně dávkované jedované slovo dokáže vyrazit dech