Miluj bližního svého
Erich Maria Remarque (p)

Román dokumentuje životy a osudy emigrantů, uprchlíku a lidí vyhoštěných z Německa, tedy prostředí, které bylo samotnému autorovi důvěrně známo. Popisuje jejich cestu napříč Evropou, marnou snahu získat povolení k dlouhodobému pobytu a prchání před policií. Část děje se odehrává mimo jiné v Praze.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1973 , SvobodaOriginální název:
Liebe Deinen Nächsten, 1939
více info...
Přidat komentář


Knihu jsem si vybrala, aby se mi hodila do čtenářské výzvy. S chutí jsem se do ní pustila a po půlce začala být unavená z toho věčného utíkání, zmaru, beznaděje. Vůbec nechápu, jak to tak mohlo být, a kde tito lidé, kteří nikam nepatřili, brali sílu. Ráda jsem se k autorovi po letech vrátila.


Žijeme v přehodnocování hodnot, Kerne. Dnes je útočník ochráncem míru, bitý a štvaný člověk kazimírem světa. A to existují celé národy, které tomu věří!
E. M. Remarque, Miluj bližního svého
Jak nadčasově napsáno,kniha je to skvěla,autor dokáže jednoduše popsat složité životní situace a přitom vás to chytně za srdce a vy máte chuť křičet a křičet a křičet......


Já mám asi s jedním z nejznámějších autorů nějaký problém :-) Ale velmi nerada :-( Zatímco knihu Na západní frontě klid jsem doslova hltala, tak například Nebe nezná vyvolených mě v podstatě vůbec neoslovila a řekla bych, že mě až nebavila. Proto jsem byla zvědavá na právě tuto knihu a řekla bych, že je to takový průměr. Vůbec nechápu tady ty všechny ovace a 5* hodnocení, respektuji je plně, ale nechápu. První polovina knížky taková plytká, hlavní pointa se střídá v tom kdo odkud byl vyhoštěn, kam jel a co tam prodával, aby si vydělal na obživu. Samozřejmě chápu, že primární sdělení je v tom, jak se systém choval k emigrantům, ale mě to prostě bohužel příliš nebavilo jak to autor pojal. Mrzí mě to, ale je to prostě tak. Každopádně jsem ráda, že jsem knížku přečetla a určitě od autora nějakou další vyzkouším, brousím si zuby na Jiskru života.


Mám pocit, že všechno o tomto jedinečném románu už tady bylo napsáno, takže jediné, s čím nemůžu souhlasit je komentář pod pseudonymem Ivaksa.
Erich Maria Remarque si označení "značka" prostě nezaslouží...


Na základě odkazu z Bible napsal EMR tento angažovaný a silně protiválečný román ....
A já se smutkem sledovala osudy běženců - jejichž vinou byl špatný původ či špatná víra ....
I když je dnes doba neklidná, neumím si představit, že bych nikde neměla domov ani kořeny... že by můj život závisel na bližních, u nichž nemůžete předvídat, jak se zachovají ....
Je to dehonestace člověka a ztráta důstojnosti lidského života ....
A i když v závěru knihy odchází Moric Rosenthal a na prahu ráje se mu dostává rozhřešení - je to jen utopie autora ....
A příběh těch dvou mladých lidí vnese světlo .... i když na úkor Steinera, který přichází o vše ....
Rozhodně doporučím.


Hrozná představa nikam nepatřit a nebýt nikde vítaný.
Zajímavé čtení .
Jak to asi probíhá dneska?


Jediný Remarkův román, který napsal přímo během války (roku 1941). Její neodvratnost je v celé knize zřejmá a nikdo se nesnaží již o nic jiného, než si jen zachránit vlastní život... Nikdo?
Za mě zatím nejlepší a nejjemnější román, který Remarque napsal, plný tipické Remarkovy květnaté všímavosti... s překvapivým koncem.


Prakticky nemám slov, další Remarqueova pecka z obyčejného života z hodně ošklivého období. Prozměnu se řeší krušný život věčným migrantů, kteří brázdili evropu ve snaze prchnout před válkou, kterou právě Německo rozjíždělo.
Prostě nepředstavitelné a hodně silné.
-----
Marill vyprázdnil sklenku. Drsný věk. Mír se stabilizuje děly a bombardovacími letadly, lidskost koncentračními tábory. Žijeme v přehodnocování hodnot, Kerne. Dnes je útočník ochráncem míru, bitý a štvaný člověk kazimírem světa. A to existují celé národy, které tomu věří!


Přiznávám se, že se mi jako autor Remargue vůbec nelíbí. Píše prostým, plochým způsobem, jež nedovede vzbudit příliš silné emoce a to ani v situacích které jsou za hranicemi všednosti. Jeho styl je stroze popisný, umírání, smrt, násilí ani patetická láska v jeho podání nikterak nevzbuzuje žádané pocity. A proto se mi jeho knihy opakovaně nelíbí. Témata jsou silná, zpracování nevýrazné.. Jeden ze spisovatelů který je prostě značkou a nic více.


Neskutečně aktuální téma, pročítala jsem se dobou 30 let minulého století, kdy byly plné noviny popsány strachem z války, uklidňování, že to nebude tak hrozné- a bylo to ještě horší. Jako mladá jsem si říkala- proč neodešli, co je tady DRŽELO, MOHLI PŘEŽÍT-...jako podstatně starší si říkám....byla bych já ochotna odejít z míst, která mají v sobě část mé duše, mého dětství....mohla bych opustit část rodiny a nevědět, jestli se s nimi setkám????
Když jsem knihu četla jako mladá, vzala jsem si z toho to, že "daleká historie" byla děsná, ale holt bylo.... a při čtení dnes?????- pocity strachu se střídají s pocity ještě většího strachu a sledováním zpráv, co ten mužík-tajtrlík z matičky Rusi zas vymyslí.....
Takže kniha takřka nadčasová, ukazuje, jak se lidstvo nemění a je nepoučitelné ze svých chyb.A obyčejní lidé, co žijí na téhle planetě pro svoji rodinu, pro krásu země a chtějí žít v klidu a míru - válku nechtěli a nechtějí s tím , když si nějaký tajtrlík vymyslí, že bude válčit - nic neudělají. ... A pak si jděte k volbám....nebo, že by: "Připijme na všechno, co je na světě krásné - to je nezničitelné!"


Ten zaver s vecne prchajicim Moricem me dojal. A vlastne cely konec knizky...
Poznavala jsem mista, ktera si pamaruju z Vitezneho oblouku, skoda, ze jsem si nezvolila krapet jine poradi knih.


K dalšímu společnému čtení s manželem jsme si vybrali tento klasický angažovaný román. Tentokrát jsme četli poměrně dlouho a dlouho jsem měla pocit, že se vůbec nic neděje - že se pořád jen utíká ze státu do státu, přežívá na nelegálním výdělku, čeká na vyhoštění, případně na vazbu či vězení a tak stále dokola. A pak mi najednou došla ta genialita, díky níž se na čtenáře právě úmorným opakováním přenese veškerá uprchlická hrůza, kdy nikde nejste doma, nikam nepatříte a navíc vás ani nikde nechtějí. Najednou to všechno začne dávat smysl a vy si navíc uvědomíte paralelu s dneškem a začne ve vás rezonovat zjištění, že historie se opravdu stále opakuje. Mrazivé, děsivé, pravdivé - depka jako blázen.
A teď něco lehčího, prosím.
•
“Chápu. Z Německa jsem byl vyhnán proto, že mám židovského otce. Vy mi tu nemůžete pomoct proto, že mám křesťanskou matku. Podivný svět!”


Po 40 letech jsem se ke knize vrátila. V době studií jsem přečetla všechny autorovy knihy. Jsem ráda, že díky výzvě promluvila znovu skvělá kniha. Všechny postavy chytnou čtenáře za srdce. Je mi teskno, smutno, do pláče. Ale to je u Remarqua vždy.


Taková Remarquovská klasika, sympatické postavy, obyčejní lidé, na pozadí dějinných událostí. Jak bolestně podobné se situací některých lidí v současnosti, jak smutně aktuální. Četla jsem v rámci tématu čtenářské výzvy, knihy autora mého dětství a musím říct, že mě to opravdu zase zasáhlo, stejně jako v dětství. Díky moc. A str. 101: "Tápali tmou. Měsíc ještě nevyšel. Tráva byla mokrá a dotýkala se jejich bot neviditelná a cizí."


Také jsem četla znovu po mnoha letech. Kniha stejně čtivá, osobní, emoční. Slza mi ukápla. Stárnu.
Štítky knihy
Židé německá literatura 30. léta 20. století strach mezilidské vztahy vystěhovalci, emigrantiAutorovy další knížky
1967 | ![]() |
1962 | ![]() |
1969 | ![]() |
2006 | ![]() |
2005 | ![]() |
Další Remarque na doplnění vzdělání.
Z knihy čiší tolik beznaděje a zároveň naděje. Vůbec si nedokážu představit, co ti lidé museli zažívat. Nechtění všude, bez pasu, bez peněz, nemohli vycestovat, nemohli zůstat. Aspoň že i v té době byli lidé, kteří dokázali pomáhat přesto, že sami se tím vystavovali nebezpečí.
Tyto události by neměly být nikdy zapomenuty.
Pár citátů:
Zlepšovatelé světa byli odjakživa jeho ničiteli - a diktátoři nebývají nikdy veselí.
Člověk je veliký v extrémech. V umění, lásce, hlouposti i nenávisti, v egoismu, a dokonce i v oběti- ale co světu nejvíc chybí, je jakékoli prostřední dobro.
Naši praotci se třásli před hromy a blesky, tygry a zemětřeseními - naši středověcí otci před meči a loupežníky, morem a Bohem - my se ale třeseme před potištěným papírem - ať už je to bankovka nebo pas! Neandrtálec byl zahuben kyjem; Říman mečem; člověk středověku morem - nás ale lze vyřídit už kouskem papíru!
Vřele doporučuji!