Miluji svou babičku víc než mladé dívky

24.01.2022

Netradiční forma vyznání. Zdánlivě obyčejná, ale dobře promyšlená, mile laskavá, vtipná, hluboce lidská.

Kniha nejprve zaujme názvem, a pak i dnes ne zrovna častým tématem. Není to jednobarevný, zromantizovaný hold, jak by našinci mohlo po spatření slova babička pavlovovsky naskočit - spíše poetické nebo úsměvné střípky vzpomínek a let různorodých myšlenek na téma stáří ... úsporně, minimalisticky nahozené, někdy mezi řádky, a někdy...

"Navzdory babiččině nátuře jsem si ji spojoval se Schubertovou Ave Marií. Ty tklivé prosebné tóny, během kterých jsem ji kdysi proklínal. Nakonec jsme jim naslouchali spolu, náhodou, díky hitparádě TV Noe, milenecky zabořeni do její postele. Už skoro nemluvila, vzhledem tklivější než Schubertova hudba. Maria jiné doby, bez Krista a panenství, více než sedmibolestná. Červeně nastříkám tvé jméno po morových sloupech."

28.06.2020

Ne, doopravdy se nejedná o Základy obecné gerontofilie, ale o mistrné dílo.
Nevím, jestli je to tím, že jsem tuto knihu četl v době, když se to kolem mě hemžilo prarodičemi, ale je to setsakramenstky silný.
Obával jsem se, že se bude jednat o nějaký sentimentální žalozpěv a ono ejhle - žádný skuhrání, ale vyrovnanost. Protože Macl nezobrazuje pouze "svoji babičku". Mnohem víc je tohle generační výpověď a popis mezigeneračních vztahů (jsem tak málo erudovanej, nebo mi přijde, že je to tematicky unikát?).
Vytříbený humor, ironie, parodie. Ale není to na hraně nějaký špatný grotesky, vše je dávkováno "tak akorát". I tak jsem se musel na téměř každé stránce pousmát. Zejména, když dojde na pořezání se při depilaci kiwi.
Řádně je dávkována i nostalgie.

„Ako malý, keď si urobil do dverí také barany duc, všetci s výkrikom stratili dych – je po ňom.“

Baví mě i ta jazyková odlišnost, nevím čím to je, ale ve slovenštině mají babiččiny fráze správné grády. Ale autor zdaleka nezůstává na Slovensku, ani časově.
Historických odkazů je doopravdy znamenitě - od Jidáše či Orfeuse, přes Byrona, Geobbelse až k Armstrongovi či Bieberovi. Není to ale nějaký naparování a vždy je to patřičné, o čemž svědčí třeba přirovnání k Hefaistovi na základě nohou.
Tyhle učesaný fragmenty o stáří a nejen o něm jsou bezvadný. Část knihy jsem si to četl s babičkou. Proto dodávám i její nejčastější komentář:
„To je tak pěkný...to je tak pěkný...“
Části - a je to k nevíře - části pěkné:

Prach se hromadí na všem, co zůstává dlouho netknuté.
Při utírání prachu se mi z rukou drolí nový prach.
Prach se rodí, i když se tě dotýkám.
(s. 84)

Fetišismus milostného gesta?
Se skepsí vůči androgynní možnosti dostat se pod kůži milovanému (splynout v ní jedno atd.) se uskromňuji na rozkoš dostat se do jeho šatů.
(s. 69)

01.04.2020

Promyšlené i autentické, vtipné i vážné, každopádně nové, nečekané, někde mezi poezií a deníkem. Jen tak dále!

22.03.2019

Tenhle žánr není zrovna co bych četl ,ale mile to překvapilo. Krásně popsaný vztah ke své babičce. Nechybí humor a autorovy vzpomínky ,převedeny do krásné literatury.