Miluju tě k zbláznění
Jáchym Topol
https://www.databazeknih.cz/img/books/58_/5839/bmid_miluju-te-k-zblazneni-7xK-5839.jpg
4
185
185
Básnická sbírka, obsahuje cykly Náhodnejch 23, Vlhký básně a jiný příběhy, Krajina s Indiánama.
Přidat komentář
Budu si muset přečíst i jiné díla tohoto autora, protože tohle mne opravdu neoslovilo. 2 hvězdy dávám za to, že jsem si podobnými "sračkami" prošla a připomnělo mi to doby dávno minulé. Leč kouzelné to pro mě není a takový Krchovský je alespoň pro mne vyšší level.
Byla jsem mladá, svět se kolem mě prudce měnil, sladké devadesátky... Milovala jsem básně Jáchyma Topola a písně Filipa Topola. Četla jsem Miluju tě k zbláznění a V úterý bude válka. A teď? Mládí je pryč, Filip T. taky. Svět se mění, ale tak nějak divně... Jenom ty verše zůstaly. Ale už se mi nečtou tak zlehka jako kdysi...
Co napsat k Topolovi... slovní průjem, některé obraty ale moc pěkné, celkově se mi četla těžko, stačily dvě básně a pak jsem si musela dát pauzu. Jsem ráda, že jsem ji četla, ale asi stačilo.
Asi to nebude pro každého, ale pro mě to byla nejlepší kniha poezie. Má to skvělou, trochu depresivní atmosféru a je to parádní úlet. Naprostá svoboda v tom co napsal.
Na Topola už nedosáhnu. Možná dřív, možná v jiné fázi života, teď už ale sice vnímám jedinečnost jeho psaní a obdivuju se jí, ale nepotěší mě, ať se jedná o poezii, či pokusy zdolat něco z prózy. Zahlcuje mě svou emocionalitou, občas znechucuje, podrývá mnou pracně budovaný sebezáchovný odstup od hysterické vypjatosti doby, budí osobní běsy. Četla jsem rozhovory Nemůžu se zastavit s Tomášem Weissem. Ty jsem si užila, a myslím, že expresivně podané vzpomínky, postoje, názory, zážitky a vůbec celé to omračující balábile autorova života sotva do čtyřicítky (skoro se mi chce napsat autorových životů, na jeden je toho všeho opravdu nějak dost neuvěřitelně moc) mě obohatilo přesně tak, abych to s chutí a užitkem vstřebala.
Zajímavá sbírka existencionálních básní Jáchyma Topola vypovídající o jeho rozervanosti, naštvanosti a bezmoci, je plná deprese, soužení a myšlenek na sebevraždu v životě, který z výrazné části člověku lajnuje systém a společnost. V určitých momentech s ním musím soucítit, protože mám často podobné pocity prázdnoty, zmaru a nesmyslnosti života.
Jáchym Topol předběhl dobu.
Jeho básně bych osobně předložil raperům, nebo některým metalovým, či punk-rockovým seskupením.
Pro mě postrádají skutečnou básnickou hodnotu, nemohu je brát ani jako revoltu vůči společnosti. Na tento příměr jsou příliš osobní.
Zobrazují rozervanost lidského jedince a částečně podtrhují jeho neslučitelnost s jakoukoliv společností, ale i neschopnost začlenit se sám do sebe.
Pár básní je povedených, ale skutečně bych je spočítal na prstech jedné ruky. Překvapí některá přirovnání, jsou neotřelá.
Myslím, že jeho básně přijmou bohémské typy, nespokojení umělci a mládež, která bojuje proti něčemu, co ani sama neumí pojmenovat.
Já sám básně považuji za pohlazení. A rukou třeba i drsnou, zvrásněnou. Tohle byla facka. Facka od rybáře, který v hustém dešti chytil obzvláště kluzkou rybu.
Jedna z mých nejoblíbenějších básnických sbírek. Správně depresivní, divná, bez zbytečného rýmování, prostě starej dobrej androš nikdy nezklame... Nejlíp se čte, když jste sami v té prapodivné bezpříčinné depresi. Jediné, co mě zaráží, je, že jsem ji objevil náhodou ve školní knihovně. Chudáci osmileté dítka, co by si to potencionálně mohly číst...
jedna z mejch oblíbenejch věcí je opilá si v noci číst tyhlety verše a topit se v nich, dělat, jak moc jim rozumím a užívat si ty naštvaný slova, co se zdaj tak lehký, tak náhodný, a přitom jáchym topol v jednom rozhovoru popisoval psaní svých básní jako nekonečný proces opisování a opravování, dokud nedojde k pomyslnému lehkému stavu bez tíže, ke kterému stálo hodně těžkosti se dostat.
tuhle poezii prostě miluju k zbláznění
Tahle "nazlobená" poezie mne baví. Tak třeba:
"sráči, ty sráči"/ slyšel zřetelně pohrdání / v hlase toho září" (báseň Září, str. 17)
A vysvětlení té nazlobenosti (spojené s toužebným postesknutím):
"kdyby tahle něžná kráska / ... / věděla že svou agresivitu / vybíjím v pitomých sprostých básních / o samotě v noci / nepřešla by na druhý chodník / usmála by se" (báseň Pitomé sprosté básně, str. 44)
Prostě takový je život lyrického subjektu této sbírky:
"vůbec nechci, ale musim / vím že musim / protože nevim vůbec nic" (báseň Emoce, str. 118)
Tuhle knihu jsem četl už podruhé a stále objevuji nové myšlenky a zajímavé postřehy z každodenního života rozervaného člověka. Syrové verše mě nutí k zamyšlení nad běžícím životem, který ale nežijeme - přežíváme. Ostrost, depoetizace, strohost básní jakoby nutila čtenáře číst dál, jako by ho dále popichovala. Jenže - co je dál? Zase jen další den... Škoda, že Topol nepublikuje častěji.
Spolu s Krchovskyho sbirkama se tyci na vrcholu zebricku cesky poezie...
(zapujceny v MZK Brno)
Topol má dar psát krutou pravdu, která hodně bolí, ale taky svou opravdovostí hladí - Vstanu a du
řvu láskou potichu trpim a du
Asi mám trochu problém- a vyloženě pocity-nepocity. Něco ve mě chce psát, že to bylo ulítlé, něco mi brání to napsat takhle naostro. Možná tím, že divadlo Sklep jsem jako mladá hodně sledovala a na Vávru se Šteindlerem jsem nedala dopustit a tím také později Monika Načeva vstoupila do mého rozporuplného světa, kdy jsem záviděla spolužákům jejich brigády SSM ( kam mi tatínek pod hrozbou okamžitého vydědění zakázal vstup) a na druhou stranu jistého rebelství , které mě právě k těmto útvarům, jako Sklep nebo Vpřed přitahovalo . Takže zpět ke knize- možná se to dá brát jako jakási vzpomínka na jakési vzpoury a úlety mládí a časné dospělosti, ale jako hodnotnou literaturu bych to asi určitě nebrala.
Něco skvělý, něco míň. Ani po třicítce jsem nepronikl do tajů poezie a Topolova próza mi přijde mnohem lepší. Navíc mám pocit, že autoři, kteří píšou jak poezii tak prózu, tu poezii vždycky píšou zlitý. Nevim jak Topol teda.
Znám osobně jen jednoho autora a ten to tak dělá vždycky. To sice neni na škodu, ale asi by to člověk měl pak taky číst zlitej. Já mám ale problém, že nemůžu míchat alkohol a čtení, protože si nepamatuju co pak čtu a hlavně prej nesmím chodit nalitej do práce. Jelikož čtu poezii jedině ráno na záchodě, tak je toto opravdu veliký a neřešitelný problém. Srovnatelný třeba s konflikty na Blízkým východě.
Rozporuplný pocity. Přesně to jsem cítila, když jsem četla Miluji tě k zbláznění v r. 1991 a stejně tak dnes. Jedná báseň ve mně vyvolá euforii a o pár stránek dál knihu znechuceně odložím. Bizarní sprostá milostná poezie. Avantgarda, které ne vždy rozumím. Jak je jiné ji číst a jak jiné ji poslouchat zpívanou od Filipa Topola. Ano, Psí Vojáci ji dokázali pozvednout na vyšší úroveň. To spojení (ne)veršů a hudby je zcela mimořádné. A kdo to zažil, tak se mnou asi bude souhlasit.
-------------------------------
nedělní chvilka poezie
jsem tak děsně inteligentní
a šíleně sečtělej
že ti vůbec nerozumím
letištní hajzl
je míň frekventovanej
než muj mozek
navštěvovanej démony
měla bys mě vidět !
jsem opravdový básník
když tiše a skromně
močím z postele
a těším se na další vavříny
mám pocity vesmírný hrůzy
který zakouším za celý lidstvo
a tak se nezlob
ale vůbec nerozumím tomu
že mi nechceš vykouřit péro
v neděli večer
když je mi blbě
"Když sereš na hvězdy / padá ti to na hlavu." Básně Jáchyma Topola, dnes už v podstatě klasika. Pozoruhodné obsahem i svérázným přístupem k jazyku českému. A krom jiného i dokonalá sonda do existence za socialismu. Řadu Topolových textů zhudebnili Psí vojáci, svůj díl práce odvedla i Monika Načeva.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 2008 |  Sestra |
| 2006 | Anděl |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2005 | Kloktat dehet |
„miluju tě k zbláznění
není na co čekat
rána je rozevřená rudá
šklebící se oko bůžka
je čas spálit všechny dopisy“
Zatímco básně a písňové texty Filipa Topola ve mně s odstupem času jen zřídka vzbuzují víc než nostalgii, u bratra Jáchyma to mám jinak. Jak jeho prózy, tak rozhovory s ním, tak i teď básně ve mě nachází otevřeného a přijímajícího čtenáře. Což je možná trochu zvláštní, protože ten divoký život, který z veršů probleskuje není mojí životní situací. Nebyl v mých mladých letech (to jsem se možná snažil stylizovat do role drsnýho pankáče, ale obávám se, že jsem svoji mírnou a nenásilnou povahu nedokázal utajit :-) a už vůbec ne dnes, kdy jsem spořádaně se točící kolečko ve stroji téhle společnosti. Přesto mám pocit, že těm básním nějak rozumím, že existuje nějaké moje animální vnitřní druhé já, které si s Jáchymem Topolem notuje.
Prostě to ke mně nějak intenzivně promlouvá, aniž bych věděl čím přesně a proč. A nejspíš to vědět nepotřebuju.
„vím že je to všechno složitější
ale dívat se na sebe do zrcadla pozorovat
to co se děje s mou tváří to není dobrá zábava
a navíc je jasný
že můžu přijít o všechno
můžu lidský rase taky úplně všechno věnovat
všechno mimo lásky
a to je docela đobrý pro tenhle způsob psaní
možná je to dobrý pro poezii pro život ne“