Milý pane Browningu
Elizabeth Barrett Browning , Robert Browning
Korespondence dvou významných anglických básníků viktoriáské éry, Roberta Browninga a Elizabeth Barrettové. První dopis je Browningovou reakcí na setkání s verši Barrettové. Sledujeme vznikající autorské přátelství, tvůrčí i obyčejné lidské povzbuzování a rodící se milostný vztah. To vše navzdory překážkám pramenícím z dobových konvencí i složité rodinné a psychické situace Elizabeth Barrettové.... celý text
Literatura světová
Vydáno: 1974 , OdeonOriginální název:
The Letters of Robert Browning and Elizabeth Barrett Browning 1845-1846, 1899
více info...
Přidat komentář
Kdysi mě nadchly Portugalské sonety a jméno Elizabeth Barrett Browningové mi zůstalo v hlavě s tím, že někdy bych se o ní ráda dozvěděla víc. Korespondence Elizabeth a Roberta je nádherná a je mi líto, že takové dopisy už dnes nikdo nepíše a že jsem sama nikdy takový dopis nedostala. Od prvního dopisu básníka básnířce, přes první setkání, pak přichází okamžik, kdy po půlročním opatrném kroužení kolem sebe a dopisování si oba pochopí své city a nakonec další měsíce před všemi skrývané lásky a plánů na svatbu a útěk. Skoro dva roky milostného vztahu v dopisech. Krásné.
Myslím, že nemám doma kouzelnější knihu než tuto. Milostný román v dopisech. Korespondence dvou básníků hodných toho jména. Dráma se zápletkou, kterou byste nevymysleli. Neuvěřitelně křehké (být odkázáni na ošemetná slova pokažená společenskými konvencemi!!! nejste si nikdy jisti, zda druhý slyší skutečně to, co říkáte), autentické, dvě rozmlouvající živoucí bytosti nepříliš vzdálené naší době. To nejsou dopisy, to je tanec a je radost se na něj dívat. Člověk si přesto připadá poněkud nepatřičně - že už ví, zatímco oni dva ještě nevědí. A později proto, že... no víte, číst cizí milostné dopisy... Když ony jsou tak krásné.
E. B. B. je mi osobně blízká několika drobnostmi, svou náklonností k samotě, sebeironickým smyslem pro humor i podivuhodným nedostatkem odvahy oslovovat, který plyne (jak já to chápu) z vědomí nesmírné váhy vysloveného jména, vždy ohroženého a náchylného stát se prázdným, konvenčním zvukem/tvarem, nebo tak být slyšeno.
Pozoruhodná sbírka dopisů, na nichž je možno pozorovat zcela fascinující příběh lásky dvou jedinců. Takový romantický, hluboký a srdceryvný příběh dvou autorů a žijících bytostí těžko hledat. Příběh manželů Browningových obdivuju už dlouhodobě a musím se po četbě této knihy přiznat, že se za četbu tak trochu stydím. Vysvětlím proč.
Číst soukromou korespondenci je vždycky zajímavé a mnohdy přínosné. Nicméně jsem rychle pochopil, že je nemalý rozdíl mezi korespondencí osobní a korespondencí mileneckou. To jsou místa, kam by kdokoli "zvenku" patrně neměl nikdy pořádně vstoupit. Je k tomu několik příčin. Člověk se stydí, jak hluboko do citů druhých, kterým nikdy neporozumí, nahlíží. Zároveň se něco takového těžko čte, protože po čase začne být tak trochu nuděn těmi vyznáními, citovým zabarvením, opakujícím se konceptem a hrozí, že přestane oceňovat, co je skutečným obsahem. Co si budeme povídat, naše vlastní city vnímáme vždycky úplně jinak, než ty cizí, na které se zvenku nelze tak úplně dobře napojit, ať se snažíme sebevíc.
Přes tento neduh či riziko tato sbírka korespondence přece otevírá onen veliký příběh Roberta a Elizabeth, kde láska skutečně probíhá v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, do největší hloubky lidského citu a oddanosti. Je to tak dokonalé, až je to neuvěřitelné, téměř pohádkové. A přitom je to natolik skutečné! A tragické zároveň. Takže pokud někdo slyšel o těchto dvou básnících a jejich příběhu, určitě stojí za to nahlédnout do jejich dopisů. Ačkoli pouze nahlédnout. Je tu krásně znát vývoj jejich vztahu od prvního seznamování, přes stupňující se cit až vrchol citu, jemuž se oddali vzdor všem překážkám. Ať už se jednalo o zdraví obou nebo vyloženou neurvalost otce Browningové. Krásný romantický příběh, mezi jehož řádky se mimoděk dozví čtenář o literární scéně té doby, Browningově vztahu s Carlylem a další pikantnosti současné Anglie.
Po prohlédnutí obrazové přílohy nutno složit poklonu tomu, kdo přepsal původní anglické dopisy. Na to, že oba byli spisovatelé, jejich písmo v soukromých dopisech je téměř nečitelné. Browningová měla pravdu tvrzením, že se Robertova písma nebojí. Ten se snažil pouze při poznámkách ve svých dílech než šly do tisku.