• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Elizabeth Barrett Browning

Portugalské sonety

„Tuto sbírku sonetů už mám nějakou dobu ..... a ráda do ní znovu nahlížím .... A vždy mne znovu okouzlí ta něžná milostná lyrika o velké lásce .... Tys přinášel mi mnoho květů, milý v zimě i v létě do pokoje sem. A zdálo se , ač uzavřeny v něm že po dešti a slunci netoužily. Teď jiné květy, které vyklíčily v chladu i teple na dně v srdci mém ve jménu téže lásky nazpět vem. Je mezi nimi mnohé hořké býlí jež teprve tvá ruka vytrhne .... Poeticky zachycený příběh lásky dvou básníků - a jejich láska byla naplněna a byli spolu šťastní ..... i přes nemoc Elizabeth .... Myslím, že jsem nečetla komornější verše od milující ženy ..... Doporučím.“... celý text
— intelektuálka

---

Portugalské sonety

„Po Portugalských sonetech jsem sáhla v rámci osobní kruicáty za nalezením lásky k poezii. A rozhodně jsem sáhla po něčem výjimečném. Autorka do svých textů vepsala nejen svou nehynoucí a hlubokou láskou, ale i neskutečnou bolest těla. "Tam, kde ty jsi, mi stopa kroků tvých promění zemi v ráj a nebe v zemi..."“... celý text
— Bája89

---

Milý pane Browningu

„Pozoruhodná sbírka dopisů, na nichž je možno pozorovat zcela fascinující příběh lásky dvou jedinců. Takový romantický, hluboký a srdceryvný příběh dvou autorů a žijících bytostí těžko hledat. Příběh manželů Browningových obdivuju už dlouhodobě a musím se po četbě této knihy přiznat, že se za četbu tak trochu stydím. Vysvětlím proč. Číst soukromou korespondenci je vždycky zajímavé a mnohdy přínosné. Nicméně jsem rychle pochopil, že je nemalý rozdíl mezi korespondencí osobní a korespondencí mileneckou. To jsou místa, kam by kdokoli "zvenku" patrně neměl nikdy pořádně vstoupit. Je k tomu několik příčin. Člověk se stydí, jak hluboko do citů druhých, kterým nikdy neporozumí, nahlíží. Zároveň se něco takového těžko čte, protože po čase začne být tak trochu nuděn těmi vyznáními, citovým zabarvením, opakujícím se konceptem a hrozí, že přestane oceňovat, co je skutečným obsahem. Co si budeme povídat, naše vlastní city vnímáme vždycky úplně jinak, než ty cizí, na které se zvenku nelze tak úplně dobře napojit, ať se snažíme sebevíc. Přes tento neduh či riziko tato sbírka korespondence přece otevírá onen veliký příběh Roberta a Elizabeth, kde láska skutečně probíhá v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, do největší hloubky lidského citu a oddanosti. Je to tak dokonalé, až je to neuvěřitelné, téměř pohádkové. A přitom je to natolik skutečné! A tragické zároveň. Takže pokud někdo slyšel o těchto dvou básnících a jejich příběhu, určitě stojí za to nahlédnout do jejich dopisů. Ačkoli pouze nahlédnout. Je tu krásně znát vývoj jejich vztahu od prvního seznamování, přes stupňující se cit až vrchol citu, jemuž se oddali vzdor všem překážkám. Ať už se jednalo o zdraví obou nebo vyloženou neurvalost otce Browningové. Krásný romantický příběh, mezi jehož řádky se mimoděk dozví čtenář o literární scéně té doby, Browningově vztahu s Carlylem a další pikantnosti současné Anglie. Po prohlédnutí obrazové přílohy nutno složit poklonu tomu, kdo přepsal původní anglické dopisy. Na to, že oba byli spisovatelé, jejich písmo v soukromých dopisech je téměř nečitelné. Browningová měla pravdu tvrzením, že se Robertova písma nebojí. Ten se snažil pouze při poznámkách ve svých dílech než šly do tisku.“... celý text
— Kozel

---

---

Portugalské sonety

„Barret Browningová dokázala ve svých sonetech vyjádřit šířku i hloubku lásky, její magičnost a nezbytnost pro člověka, ukázala, že láska jde až za hrob, "A dá-li Bůh, já chci po smrti lépe jen tě milovat." (Sonet 43) že skutečně někoho milovat, znamená ho milovat jako celek, plně a výhradně, bezpodmínečně, ne kvůli jedné či dvou vlastnostem, kvůli proměnlivým věcem jako je krása či intelekt, ale milovat ho pro něho samého, proto, co se nemění – snad duše by to mohla být. "Ne pro můj pohled nebo pro můj smích, pro způsob řeči, pro myšlenku snad, jež jako z tebe zdá se vyrůstat a zjasní pohodu dnů takových. Všechny ty věci pominou a v nich tak hasne láska jako počla hřát." (Sonet 14) Láska poskytuje obrodu, mění životy a mění člověka, píše novou kapitolu v našich životech, a to kapitolu věčného rozkvětu "Já z nemoci se rychle pozdravila a na poutnické holi mé mi vzrost list zelený, i rosa padla na ni." (Sonet 42) Vybrané sonety: Sonet 43 Jak miluji tě? Řeknu ti, jak asi. S hloubkou i výší, kterých dosahuje má duše, když se slepě pohybuje u hranic Života a Věčné Krásy. S potřebou chleba, jenž po všechny časy pokrmem našich dnů i večerů je. Čistě jak ten, kdo pýchu odvrhuje, volně jak ten, kdo o právo se hlásí. S vášní, v mých starých žalech hořící, s důvěrou, již jsem v dětství znala dát, s láskou mým dávným svatým patřící, slzami, smíchem, dechem – nastokrát svým životem! – A dá-li Bůh, já chci po smrti lépe jen tě milovat. Sonet 14 Když milovat mne musíš, měj mne rád jen pro lásku. To, milý, chtěla bych. Ne pro můj pohled nebo pro můj smích, pro způsob řeči, pro myšlenku snad, jež jako z tebe zdá se vyrůstat a zjasní pohodu dnů takových. Všechny ty věci pominou a v nich tak hasne láska jako počla hřát. Mne nemiluj, že stíráš slzy mé, tvůj drahý soucit není lásce dost. Koho tvá péče něžně obemkne, tomu i slza vzácný bude host. Můj nejdražší, jen z lásky miluj mne, bys láskou milovat moh pro věčnost. Sonet 42 Já nechci, aby budoucnost má byla jen opisem mé minulosti dál. Tak psala jsem. A protože se zdál být blízek anděl, který odesílá mou prosbu k Bohu, jsem se obrátila a tam na jeho místě ty jsi stál, jenž andělům ses v duši podobal. Já z nemoci se rychle pozdravila a na poutnické holi mé mi vzrost list zelený, i rosa padla na ni. Tím nechci žíti, čím jsem žila dost. Uzavři stránky, jež jsou žalem psány a nový nadpis na mou budoucnost dej anděli můj, v světě nedoufaný.“... celý text
— Knišíl

---

Portugalské sonety

„Už se vůbec nedivím, že jsou sonety Browningové srovnávány s těma Shakespearovými. Za sebe si dokonce troufám říct, že je v ledasčem překonávají. Taková hloubka citu, upřímnosti, pokory, střídavého nadšení a smutku až depresí, to jsem snad ještě neviděl. Krásné, laskavé a milé čtení. Upřímnější je Browningová snad jen ve vlastních dopisech. Ostatně jsou její sonety intimní zpovědí, kterou se zdráhala vydat. Nedivím se, ač jsem rád, že dala na popud Roberta Browninga. V sonetech se odráží její životní příběh. A myslím, že v dějinách literatury těžko pohledat manželský pár básníků, který by se rovnal Browningovým. Jednou větou řečeno - 44 podmanivých a kouzelných sonetů. Pár ukázek jen pro decentní ochutnávku: "Všem, kteří v srdci mne kdy milovali, svým srdcem děkuji. A také všem, kdo pod vězeňskou hradbu za hlasem mé hudby přišli a jí naslouchali, dřív nežli opět na cestu se dali k chrámu či na trh za svým osudem."(41) "Uzavři stránky, jež jsou žalem psány a nový nadpis na mou budoucnost dej anděli můj, v světě nedoufaný."(42)“... celý text
— Kozel