Mimochodem
Woody Allen (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451887/bmid_mimochodem-tOa-451887.jpeg
4
138
138
Slavný režisér, komik, herec a spisovatel ve svých pamětech nic neskrývá a jeho pohled na vlastní bouřlivé životní osudy nepostrádá humor. Popisuje své dětství v Brooklynu; jak získával autorské ostruhy, když za dřevních časů televize po boku slavných komiků psal pro oblíbenou varietní show Sida Caesara; vypráví, jak se předtím, než dosáhl úspěchu a uznání, těžce protloukal jako komik na standupových pódiích. Svým šťavnatým vypravěčským stylem vykládá o tom, jak posléze přeběhl k filmu, provede nás celou svou dlouhou režisérskou kariérou, od komediálního debutu Seber prachy a vypadni přes klasické filmy jako Annie Hallová či Manhattan až po poslední snímky. Průběžně se přitom vyjadřuje ke svým manželstvím, láskám a velkým přátelstvím, mluví o jazzu, o knihách a divadelních hrách, které za více než půlstoletí napsal. Dozvíme se o jeho démonech, o jeho omylech i o tom, nač je hrdý, o lidech, které miloval, s nimiž pracoval a od nichž se zároveň mnohému naučil. Woody Allen, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (*1. prosince 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k hrstce amerických filmařů, kteří se dokázali prosadit coby tvůrci ryze autorských snímků. Vděčil za to široké škále svých talentů. Ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě, bezesporu se řadí k významným intelektuálům své doby, se zvláštní citlivostí pro neuralgické body moderní společnosti. Jeho osobní život byl a je plný výstřelků a eskapád, ale i díky tomu se mohl stát inspirací pro Allenovou nadobyčej bohatou tvůrčí kariéru. S obojím se vyrovnává v rozsáhlé vzpomínkové knize, která vyvolala pořádný rozruch ještě před vydáním.... celý text
Přidat komentář
Posloucháno na ČR, ale mám i knihu, už se na ni těším. Woodyho filmy miluju, jeho humor také. Líbí se mi i literární styl.
Civilnost a (až sarkastická) sebeironie patří samozřejmě k hlavním kladům těchto memoárů. Ale když je sebeironie moc, stane se, jako se to stalo mě, že přestávám trochu autorovi věřit. Rád bych ho měl za skromného génia, který za každých okolností umí chrlit jeden "hlod" za druhým, a který i přes svou nervovou nevyrovnanost téměř nevědomky posunul kinematografii o několik sáhů dál, nebo alespoň do ní vnesl naprosto neopakovatelný typus příběhů i hrdiny, podobně jako třeba Chaplin. (Však dělali se stejným producentem...) Jako filmový nadšenec a dychtitel bych se velmi rád dozvídal o zákulisí všech jeho filmů, co ho k čemu vedlo, jak probíhalo natáčení, a samozřejmě jestli s Keatonovou zrovna chodil, když točil Annie Hall nebo ne apod. Tohle všechno v přítomných memoárech je a bylo by možné se tedy rochnit blahem.
Ale tu jednu hvězdičku tomuto textu, (přestože autora mám ve velké úctě), dát nemohu. Ten výše zmíněný sarkasmus mi začal být postupně trochu na obtíž, protože začal být skoro povinný a všechna ta přirovnání v tomto množství mi začaly připadat umělé a hlavně neupřímné. To se totiž posílilo nejvíc v pasážích, které jsou ostře kontrastní - kde líčí svůj pohled na tu svou kauzu, která ho navždy poznamenala, i když - jak říká - byla prokázána nevina. Najednou jsem začal mít pocit, že to je obhajoba, tedy úplně jiný žánr.
Nicméně fascinovalo mě, že je to především člověk, který má rád film, a který hlavní smysl vidí v jejich tvorbě, ale ne proto, že je umělec s nějakým sdělením (jako třeba Vláčil), ale jako řemeslník, kterého to prostě baví a protože mu ty fóry jdou, tak proč to nedělat. Tenhle přístup k filmu-obživě, která mu náhodou vynesla několik Oscarů (pro které si ani nešel), je na jednu stranu sympatická a má z něj udělat toho skromného génia, zároveň je trochu nepřesvědčivá. Jakoby chtěl knihou hlavně říci - nic moc si o mě nemyslete, protože ani já si moc nemyslím, jsem nešika, všechno byla náhoda, spousta lidí mi pomohla, v té kauze jsem nevinně a Mia Farrow je šílenec, pozor na ni. Čekal jsem hlubší ponor.
Čtení na pokračování ČRo2
Poslouchala jsem jako kulisu při pečení vánočního cukroví a opravdu mě to bavilo. Zajímavé a sebeironické vyprávění, značná část je věnována aféře dlouhodobě tolik probírané v bulváru. Knize určitě prospěl i znamenitý překlad Michaela Žantovského.
Poslechla jsem na ČRo a moc se mi líbilo. Pana W. Allena mám moc ráda a obdivuji jeho humor a talent. Baví mě i jeho hypochondrie a uzlíček nervů. Těším se na každý jeho nový film. Líbí se mi všechny. Autobiografie je velmi hezky překvapivě až intimně i odvážně napsána. Vypsal se v ní a já mu věřím. Galantně vše odkryl.
Díky Woody Allene, že jsem i přes tvou plachost mohla, jen tak mimochodem, nahlédnout do tvého života.
Řadím se mezi dlouholeté obdivovatele Woodyho Allena a proto jsem pokládal za naprosto logické a samozřejmé přečíst si jeho autobiografii.
WA i přes svůj požehnaný věk neztratil nic ze své obvyklé formy: jeho vyprávění je plné duchaplného humoru a sebeironie - tak typické pro umělcovu tvorbu. Musím však zároveň přiznat, že se raději dívám na jeho filmy nebo čtu jeho povídky.
Autobiografie režiséra, herce a spisovatele Woodyho Allena (narozen v r. 1935). Popisuje svůj pohnutý život, jak jinak než s velkým nadhledem a smyslem pro štiplavější humor, včetně trapných nebo svízelných situací. Postoj velmi inteligentního, zábavného neurotika, který se snaží a navenek dokáže oprostit od sebelitování tím, že potíže zabalí do veselé, nadlehčené polohy. Nevyhýbá se kritice ani sebe samého ani blízkých lidí, kteří ho obklopovali. Věnuje se pracovnímu životopisu, je hodně pilný a píle a až abnormální aktivita je u něho ústřední. K tomu probírá i poměrně otevřeně svůj osobní život. Zmiňuje se taky o mnohých osobnostech z filmového průmyslu a umění.
Woody Allen je veličina. Je vtipný, neurotický, chaotický a nebojí se to přiznat. Celý život dělá to, co ho baví a dokáže to neuvěřitelně dobře. Jeho život nebyl vždy růžový a on nám ho předkládá ze svého pohledu, aby jsme si udělali obrázek sami. Ber nebo nech být. Já jsem knihu četla se zaujetím, občas se smála a jindy mi bylo smutno a to asi autor zamýšlel. Jsem opravdu ráda, že jsem na knihu narazila. Teď jen dohnat ty filmy.
Filmy Woodyho Allena mám ráda a říkala jsem si, že bych měla zkusit i nějakou jeho knihu. A proč se tedy nevrhnout rovnou do autobiografie Mimochodem?
Slavný režisér, herec a spisovatel (a nejen to) popisuje své dětství na Manhattanu - židovskou rodinu, kina, spolužačky. Postupuje chronologicky, až se čtenář dostane k dráze komika, k prvním filmům a manželství. Nešetří vtipnými poznámkami, je kritický, otevřený a uznává své chyby.
Velká většina jmen hudebníků a dalších umělců mi nic neříkala. Věřím, že bych si knihu užila více, kdybych věděla, o kom se přesně mluví. Pokud jste ale velkým fanouškem Woodyho Allena, neměli byste si Mimochodem nechat ujít.
Sžíravě sebeironické, vtipné, navzdory záplavě jmen velmi čtivé, ale také nostalgické, občas trpké a místy i hodně smutné – zvláště v závěrečných pasážích, pojednávajících o novodobém, nedůstojném a mccarthismem naočkovaném honu na čarodějnice.
Je hodně lidí, kteří své velké filmové hobby dokázali proměnit v příjemné povolání. Tři jsou mi blízcí. Jedním z nich jsem (byl 20 let) já, tím druhým je Quentin Tarantino a třetí Woody Allen. Mám rád jeho filmy, povídky, jeho jemný humor, jeho nostalgické vzpomínání, kterého je kniha plná a které mi často dokázalo připomenout i mé dětství, školu, pubertu, lásky, vlastně celý život. Jen ten nekonečný výčet amerických poválečných komiků, zdánlivě nedostižných vzorů na začátku jeho kariéry, mou pamětí rychle proplul bez přistání.
No, a Mia Farrow? Kdo ví?
95 % (aktuálně 35 hodnotících s průměrem 89 %).
…
Jenomže trávit každý den s úplně cizím člověkem mohlo taky dopadnout špatně a jedna z těch služebných mě zabalila do deky a vysvětlovala mi, jak by bylo jednoduché mě v ní udusit a pak vyhodit tu deku i se mnou do popelnice.
…
Vám můžou ty vyzáblé modelky spodního prádla připadat krásné a přitažlivé, zatímco mně ne. Až na to, že mně přitažlivé připadají, a nemůžu s tím nic dělat. Tomu se říká vkus.
…
Usmála se a řekla ahoj, a jak jsem se tam na ni uchváceně koukal, ani se mi nesnilo o tom, že jednou to bude moje žena a pak se rozejdeme, ale zůstaneme přáteli na celý život, a mně je teď čtyřiaosmdesát a jí je jednaosmdesát, a kdyby byl Čechov naživu, tak by věděl, co tím chci říct.
Woody Allen - skvělý režisér, výborný satirik a spisovatel, a bohužel taky dost kontroverzní osoba: Pro jedny pedofilní úchyl, pro jiné oběť pomsty, která mu zničila život. K tomu poslednímu aspektu Allenovy osobnosti se nechci moc vyjadřovat, protože (stejně jako vy všichni, ať už si myslíte cokoli a jste přesvědčeni o pravdivosti kterékoli strany sporu) o tom vím jen to, co znám z médií a z různých prohlášení. Jinými slovy, nevím vůbec nic. Avšak pokud jste přesvědčeni o Allenově vině, minimálně byste si mohli poslechnout také druhou stranu, neboť Woody v téhle knize oněm událostem věnuje dost prostoru a zmiňuje mnoho zdrojů, které by člověk měl alespoň zvážit, než ho odsoudí...
Tak a teď k tomu, proč jsem si knihu vlastně koupil, protože kvůli sporu Allen X Farrow to fakt nebylo. Allen píše výborně, i v autobiografii je mistrem svého typického humoru (spíš toho, který známe z jeho próz než filmů), ironie, obří sebeironie. A pokud máte rádi jeho filmy, určitě je fajn nakouknout pod pokličku, do pozadí a historie vzniku, místy je to velmi zábavné, jindy plné nečekaných a často podivných až bizarních okolností. A pokud je rádi nemáte, pořád je tu vše ostatní. Nehledě na to, že (a ne, opět tím nemyslím spor Allen X Farrow) patří tato kniha k životopisům v mnohém inspirativním, což je v kombinaci s Allenovým humorem neodolatelně symbiotické.
Ve své autobiografii uplatňuje Woody Allen humor dobře zbámý už jeho předchozím divákům a čtenářům, takže fanoušci by nemuseli být zklamáni - dostanou slušně obsáhlé, více či méně vtipné shrnutí filmařova života a kariéry. Allen se tu stylizuje, nebo spíše odkrývá, jako neurotický newyorčan, který má za sebou několik pozoruhodných pletek se ženami, ačkoliv sám zas tak pozoruhodný není, a shodou okolností je slavný, protože je vtipný. "Chápal jsem život jako tragický nebo komický podle momentální hladiny cukru v krvi, ale vždycky jako nesmyslný. Cítil jsem se jako tragéd v roli estrádního komika." Výtižné shrnutí.
Svůj životní příběh začíná, jak je ostatně zvykem, v dětství. První část knihy, ve které Allen líčí mladistvé okouzlení kiny na Manhattenu, krásnými spolužačkami a krásnějšími herečkami a samozřejmě jazzem, ve které popisuje vyrůstání ve velké židovské rodině a první krůčky jako komika, jsou velmi zábavné čtení. Později se dostáváme k prvním filmům a prvním manželstvím, Allen hovoří otevřeně o svých partnerkách i spolupracovnících, přičemž sám sebe pokaždé shazuje. O práci na filmech se nedozvídáte tolik zásadních informací jako spíše o jeho celkovém přístupu k natáčení.
Asi třetinu knihy tvoří část, která je nezbytná a má rozhodně své opodstatnění, ačkoliv objektivně zato v ní není humoru ani za mák a jejím účelem není ani být zvlášť čtivá. Jedná se výhradně o obranu Allenovu - samozřejmě že mluvím o sporu Allen vs. Farrow. Je nepravděpodobné, že je zde předkládaná verze událostí nezaujatá a objektivní, ale z mnoha různých důvodů, ke kterým patří i nepopiratelné důkazní materiály, Allenově výpovědi plně důvěřuji. Ale nepředstírám, že cause cele rozumím - rozumím jí natolik, nakolik jí může rozumět člověk, jemuž jsou předkládány mediální informace nezaručitelné, často pokřivené povahy. A popravdě se tím ani tolik zabývat nehci. Radši se zase podívám na Annie Hall.
Ta část knihy, kde by se měl Allen zabývat svou filmovou kariérou, která následovala po vypuknutí sporu, je v podstatě redukována na výčet filmů a nekonečné vypočítávání jmen spolupracovníků, které čtenáři často nic neřeknou, spolu s nezbytným konstatováním, o jakou se jednalo mimořádnou a skvělou herečku / herce / editora / kameramana / poslíčka s pizzou. Ostatně celá kniha je prošpikována jmény čtenáři nicneříkajícími. (Alespoň pokud mluvíme o čtenáři jako jsem já, jehož přehled v oblasti hollywoodské produkce a newyorských celebrit by se zatím dal označit za základní.)
I přes některé své nedostatky, které jsem nastínil, autobiografie Woodyho Allena rozhodně stojí za přečtení, rovněž z důvodů, které jsem tu nastínil. Tak, zdá se, že už jsem skončil.
W.A. sepsal a předkládá svůj životopis "ve vlastní režii". Jeho kritici mohou namítat, že stejně jako ve svých filmech, ke kterým určitá míra mystifikace patří, nelze knihu brát vážně. Na druhou stranu vznikala právě v protiallenovské atmosféře, kterou tito kritici vytváří, a W.A. jistě nepočítal, že by mu něco odpustili nebo dali zadarmo.
Vedle klasických vtípků, jejichž koncentrace je proti jeho povídkovým knihám pochopitelně nesrovnatelně menší, jsou v knize shrnuta a různě rozvedena a doplněna klíčová, převážně autobiografická, témata jeho filmů (židovství, jazz, filmofilie, New York resp. Manhattan, sport, psychické a jiné karamboly, pocit méněcenosti, psychiatři atp.). V protikladu k nim se pak zároveň ukazuje, otázka jak hodně "mimochodem", jak vlastně úspěšný, sebevědomý a vitální je W.A. jako autor.
A je tu pak samozřejmě v souvislosti s knihou téma zmiňované asi nejčastěji, kauza W.A. vs. M. Farrow a jakési vidění světa "bílého postaršího heterosexuálního muže". Těžko se hledá nějaká nezvratná pravdivá opora. Mými sympatiemi k W.A. kniha ale nijak neotřásla a mám naopak pocit, že by si zasloužil, v celé té v mnohém absurdně vyznívající situaci, spíš držet palce.
Když jsem koncem 80. let v pardubické kinokavárně za doprovodu rodičů poprvé viděla Hanu a její sestry, byla jsem zaskočená. Film se mi líbil, ale koncentrace a kadence vět spolu s bizarními (mužskými) hrdiny byla pro mě v mých zhruba 14 letech stejně šokující jako to, že mi zmrzlinový pohár v kuchyni přelili griotkou.
Woody Allen z mého dnešního pohledu patří k tvůrcům, kteří točí filmy, protože je to jejich přirozenost, řemeslo, láska – a do každého z nich otisknou kousek sebe.
Oproti Allenovým povídkám věrným sarkasmu a chaosu filmových postav je jeho biografie přece trochu jiná. Předně velmi detailní, a také důsledně chronologicky uspořádaná. I když autorovi myšlenky občas odbíhají, vždycky se vrátí k základní vypravěčské linii. Odlehčení a vtip, které jsem čekala, mi na úvodních stránkách připadaly až příliš příkré, slovník jako by se blížil jeho oblíbeným gangsterkám. Ale i když Woody Allen možná nešetří členy své rodiny, k sobě je minimálně stejně náročný a kritický. Překlad Michaela Žantovského je samozřejmě velmi profesionální, stylisticky čistý a plynulý. (Až na jedinou vazbu "je to o tom", které jsem doposud nepřivykla :-)).
Dětství, začátky ve stand-up klubech, jazz, vlastní tvorba, ale i ženy, neurózy a nakonec obvinění ze sexuálního zneužívání (jež však knize prvoplánově nedominuje), celé houfy mně často i neznámých hudebníků, herců a přátel pomáhají doplnit obraz Woodyho Allena jako člověka, který může působit intelektuálně potrhle nebo nevyrovnaně, ale zná své přesvědčení a zůstává mu věrný. Ovšem jestli mu doopravdy něco nevěřím, pak je to misantropie – protože v té dlouhatánské řadě jeho spolupracovníků snad neexistuje člověk, na kterém by nenašel něco dobrého.
„I když asi nedokážu přetvořit své utrpení ve velké umění či hlubokou filozofii, dokážu psát dobré fóry, které člověka na okamžik rozptýlí a přinesou mu chvilkovou úlevu od nezodpovědných následků velkého třesku.“
Proto mám Woodyho Allena ráda, pro jeho schopnost relativizovat. Trápení, prohry, úspěchy, svůj život - už to, nazvat takto autobiografii zahrnující celý život, trvající v době napsání 84 let, mi ohromně vyhovuje. Miluji naprostou většinu jeho filmů, dost z nich jsem viděla víckrát a mám je ve své hlavě zapsané mezi nejlepšími z nejlepších. „Mimochodem“ je napsáno pro ty, kteří ho vidí podobně jako já.
Knížka je skvělá. Vtipná téměř celou dobu, bavící pohledem na dětství a rodinu, zajímavá vším týkajícím se kariéry komika, vzniku filmů a jejich přijetí, hodnocení herců. Allen vystupuje tak, jak ho mám nejradši: introvert, laskavý ke spolupracovníkům, přiměřeně kritický, většinou uznávající své chyby. Část týkající se obvinění je především smutná, těšila jsem se, až ji budu mít za sebou. (Ve svém věku si dovolím nemít na to vyhrocený vlastní názor; jen mě děsí, jaká atmosféra ovládá v současnosti západní civilizaci, jak se to plíží i k nám - a chce se mi křičet: lidi, používejte svůj rozum a nevyslovujte se k něčemu, o čem víte houbeles!)
Je to zvláštní, jak člověk bojující se svými běsy, strachy a fobiemi umí předat divákům a čtenářům úplný opak. Pro mě už udělal víc než všichni jeho psychiatři pro něho.
„Realitu odjakživa nesnáším, ale je to jediné místo, kde se dají dostat dobrá grilovaná kuřecí křidélka“ (s. 133). Má smysl něco o této knize psát? Pro Woodyho fans je to must. Woody píše otevřeně, převážně kousavě vtipně. Svým nezaměnitelným stylem popisuje dětství, které ho formovalo, a jemuž zůstal věrný (okouzlení newyorským Manhattanem, dobou psacích strojů, papírových komiksů, hollywoodských filmů, mafiánů, baseballu a jazzu). Strhává nálepku intelektuála a vypráví o cestě k psaní vtipů, scénářů a režírování filmů, stejně jako o kariéře stand-up komika. Tato cesta je protkaná neuvěřitelnou řadou person a osobností z pop-kultury, na které Woody odkazuje, až by to chtělo poznámkový aparát. Woody odhaluje svoje partnerské vztahy, tak jak šly za sebou, stejně jako své filmy a psychoterapie. Nevyhýbá se samozřejmě aktuálnímu vztahu se současnou dlouholetou manželkou - adoptivní dcerou Mii Farrow korejského původu Soon-Yi. Kniha nabírá hořkého – nicméně stále věcného tónu – v popisu aféry s obviněním ze zneužívání, kterému Woody čelil, a které bylo nedávno opět rozdmýcháno v souvislosti s #metoo. Je nabíledni, že Mia Farrow z toho nevychází zrovna dvakrát dobře, nejde však o prvoplánové házení špíny nebo očerňování. Ať už je pravda jakákoliv, milovník starých časů Woody, a svět který stvořil ve svých filmech, bude mít v mém srdci vždycky místo (a nyní i tato kniha v mé knihovně).
Štítky knihy
životopisy, biografie paměti, memoáry herci monografie rozhlasové zpracování režiséři autobiografie filmová režie komici Woody Allen, 1935-Autorovy další knížky
| 1985 |  Vedlejší příznaky |
| 1995 | Bez peří |
| 2021 | Mimochodem |
| 2007 | Čirá anarchie |
| 1997 | Vyřídit si účty |
Absurdní humor komedií Woodyho Allena miluji. A v podobném duchu se nese i povídání o jeho životě. Aspoň zpočátku. Snad že vše vidíme Woodyho očima. Rozumím i jeho potřebě rozmotat trošku tu motanici Mia-houf dětí-Soon-Yi. Pro některé lidi s černobýlým viděním světa je prostě padouch bez možnosti vyjádřit se. Tak aspoň díky knize dostal tu příležitost.