Manaraga
Vladimir Georgijevič Sorokin
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353685/bmid_manaraga-0k1-353685.jpg
3
54
54
Nový Sorokinův dystopický román je hořkou satirou na směřování dnešní civilizace. Podobně jako v předchozích románech Den opričníka a Telurie je děj Manaragy situován do nedaleké budoucnosti, kdy je Evropa po celosvětovém válečném konfliktu rozdrobena na nové státy a vyvrácena ze svých kulturních kořenů. Knihy již nikdo netiskne, vzdělání nahrazují chytré implantáty a papírové knihy jsou k vidění jen v muzeích. Mezi snobskou smetánkou se rozšíří nová móda, tzv. book’n’grill: k dobrému tónu patří nechat si ugrilovat vybraný pokrm na vzácných vydáních dřívějších papírových knih. O drahé palivo – knihy, které musí být kradeny z muzejních depozitářů – i o samotné grilování se stará utajené společenství mistrů kuchařů. Do jejich zájmů však neblaze zasáhne neznámá společnost, sídlící v jeskyních hory Manaraga kdesi na severním Uralu, která nemá za cíl nic jiného než zavedení book’n’grillu, doposud drahé zábavy bohatých, do fastfoodových řetězců. Mezi ní a společenstvím mistrů kuchařů tak nezbytně dochází k válce na život a na smrt…... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2017
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Манарага (Manaraga), 2017
více info...
Přidat komentář
Taková jednohubka, která nějak neví, co by měla být. Jestli steak, nebo jen obyčejný hambáč...z klasiky...
Nemohl jsem se dočkat, až vyčerpán po práce otevřu Manaragu a rychle přečtu dalších 30 až 60 stran. Nikoli však proto, že by mne kniha bavila. Po prvních 30 stranách jsem si byl jist, že to bude bída, ale fakticky jsem jí už chtěl mít z krku. Mám problém přestat s tím, co jsem už začal a navéc si vždy říkám: "No třeba tam ještě bude odstavec, který mne pobaví či obohatí o zajímavou informaci..."
V létě jsem si přečetl Den Opričníka a byl jsem Sorokinovým spisovatelským umem tak okouzlen, že jsem si záhy koupil i jeho ostatní knihy. Vánice byla zklamáním a Manaraga je vyloženě otřesná.
Roztahanej hloupej nápad o grilování jídla na knihách pro smetánku by možná mohl být rozvrstven do grotesknějšího rozměru, ale autor se jen plácá v břidkosti.
Občas na mne z textu zableskl světlejší moment - například, když se Gézo sešel s klientem, který se stylizoval do Tolstoje a napsal novelu, kde se vylíčí jako zvěstovatele jara:
Šestimetrový Tolstoj přichází do vesnice a dětičky mu radostně pobíhají kolem nohou a on se lidí ptá: "Sejete dobro?" a vesničané odpovídají: "Sejeme, tatínko Tolstoj!" načež on pak poznamená: "A to je dobře..."
Pravděpodobně to zní komičtěji, než to doopravdy je. Mně zrovna tato "scéna" nalákala, ale ve výsledku to vtipné nebylo. Veliký podíl na nezábavnosti má sloh, který zkrátka není vybroušený do čtivé a líbivé podoby. Opravdu mi přišlo, že Manaragu napsal někdo neschopný. Jaký jen je to propad oproti stylisticky vyšperkovanému Dni Opričníka, kterého číst byla jedna radost.
Manaraga je však obecně nudná, obsahově břidká, nedotažená a roztahaná. Nevadí mi knihy, které nemají solidně vypracovaný narativ. Stačí, aby se v textu psalo o zajímavých věcech, aby autor vypracoavl nějakou svouf antazii, atmosféru, aby důvtipně vykreslil své postavy. Jednak by spisovatel měl mít o čem mluvit a druhak by měl vládnout vzletností jazyka. Sorokin mi obojí dokázal při mém prvním setkání s ním, ale od té doby mě jenom sere.
Zde jsem si užil zhruba 4 stránky ze 160.
Uvidím jak na tom bude ještě Telurie a Třináctá Marinina Láska.
Snad líp
nebo mi mrdne
Myslím, že Palivo Manaragu zhodnotil docela výstižně, jen v hodnocení budu trochu mírnější. Dvě hvězdy.
Číst Sorokina je jako naskočit za jízdy do rozjetého Šinkansenu. Neobtěžuje se s vysvětlováním děje, prostředí nebo postav. Jen občas vám naznačí, jen tak mimochodem poodkryje nějakou informaci, zmíní se sotva půl slovem. Tušíte, že jste někde v budoucnosti, že došlo k celosvětovému válečnému konfliktu, svět se zmítá v chaosu a technologie ovládají lidské životy. Detaily si domyslete sami a nechte svou fantazii pracovat na plné obrátky. Příběh šílené grilovací zábavy je o to děsivější, že nastiňuje vizi, která by nemusela být tak vzdálená. Ale možná není třeba se děsit. Stačí, když nám v budoucnosti implantují do mozku chytrou blechu a hned se bude i nám zdát vše krásné, bezproblémové a zalité sluncem.
Děsivý svět, ve kterém se člověk definitivně degraduje: každý je vzdělaný do té míry, do jaké je vybaven technologiemi ("blechy" aj.). Máš peníze - pořídíš si skvělé vybavení a jsi "vzdělaný" jak univerzitní profesor, ba víc - protože chytré zařízení najde jakoukoliv informaci a okamžitě ti ji dodá. A ještě bonus: tahle bleška ti pomáhá i jinak než v oblasti informací. Jsi nervózní? Blecha tě uklidní. Jsi neukojený? Blecha zařídí... Seberou ti blechu? V tu ránu je z tebe nejen hňup, ale i uzlík nervů a úzkostí. Totální ztráta osobnosti. Peklo.
Děsivý svět, ve kterém bohatí (většinou mafiáni, představitelé nové buržoazie apod.) upgradují svá těla i mozky a hledají dekadentní vytržení z nudy, např. při "grilování" specialit (proto jsem knihu zařadila do výzvy, i když to samozřejmě není kniha o jídle; nicméně jídlo hraje podstatnou roli a je skoro na každé stránce). A ti, kteří prachy nemají, hledají útěchu v nekonečných seriálech; oni na drahé lékařské zákroky a blechy nedosáhnou, takže jsou odsouzeni k podřadné práci.
Děsivý svět, který Sorokin skládá jako mozaiku - Den opričnika, Telurie, Manaraga… Proč ho srovnávat s Orwellem? Každý používá úplně jiné prostředky. Sorokinova obrazotvornost mě fascinuje, jeho jazyk baví; škoda, že nemám dostatečné znalosti ruské literatury, abych dokázala ocenit jeho narážky a vtípky.
Další Sorokinova verze změny, která se na nás zubí; dekadentní doby těsně předrevoluční, přecházející "bezbolestně" do časotřesení; s premisou, že vždycky může být hůř. Putování book'n'grillera je obrazem cesty francouzských revolucionářů agitujících mezi venkovany, co se vzápětí nestačí divit, že revoluce požírá své děti; nebo třeba pravověrných pronásledovatelů Židů, které překvapí a vyděsí holocaust; a přitom v obou případech šlo jen o měřítko a zaměření pozornosti, že? - Zprostředkování devastace myšlení přes obraz knih, jejichž první vydání se kradou a užívají jako draze vykupované palivo pro grilovačky, střídá obraz knih, jejichž první vydání jsou masově kopírována a jejichž cena tak klesá až někam do záporných hodnot; iluze o tom, že kniha má větší hodnotu, než je součet jejích stran, popírá od počátku i použitý slovník, v němž třeba "čtení" má jako pojem naprosto odlišný význam... Tu a tam se objeví poměrně zábavné parodie na "vyšší" umění, Tolstým počínaje a Wagnerem konče... Seznam pozoruhodného paliva obsahuje úsměvnou směsku, od Dumase a Le Carrého, přes Cravenovou a Emeryho až po Akunina a Kinga... A předzávěrečný odkaz na orwellovské vymývání mozků je mrazivě roztomilý... Ale... Ale: Opričnik je zábavnější a Vánice sugestivnější. Manaraga chce výdrž, smysl pro ironii a vědomí, že bez znalosti kontextu a jinak než jako metafora se číst nedá.
Otřesný Paliho čtenářský listopad 2017 pokračuje a Manaraga, nebo jak se to píše, je moje první a poslední setkání se Sorokinem.
Dlouho jsem na tohodle maníka pomýšlel, páč většina mých anarchisticko-levičáckých, nevyholený podpaží Noah Chomsky a Slavoj Žižek for president známých ho měla ráda a četla. Co naplat, dopadlo to špatně.
Manaraga je knížka, která stojí a padá na ústředním džouku, tedy že knížky se už nečtou, ale pálej a na nich se grilujou pokrmy pro bohatý tlustoprdy. No tak to tedy muhehe. Imbecilita tohoto nápadu mě již od začátku trochu iritovala, ale řekl jsem si Pali, buď otevřenej. Před lety jsi taky neměl rád špenát a teď jste kámoši. No dobře. Hlavní hrdina nám tedy vysvětlí všechny ty brutální vtípky, co nejlíp hoří na čem a jak se vepřový dělá na švejkovi a kuřecí na Steinbeckovi, no hahaha. Nápad očividně na stránku a půl nějaký funky povídky ovšem Sorokin natahuje na celou knihu a to tím, že to všechno opakuje až do zblbnutí. Hrdina někam jede, někomu upeče nějaký žrádlo, mezitím nám řekne padesát příkladů co na čem nejlíp hoří a pak jede zase někam jinam dělat to samý. Někdy dvacet stran před koncem si Sorokin uvědomil, že by to takhle vlastně mohl psát 300 let, tak se rozhodl tam narvat konec, kterej byl asi tak mentální jako celá kniha. Takhle vyčerpanej jsem se necítil od pondělí, kdy jsme s ženou dělali sex asi šest minut. Díky a naschledanou.
Přečteno v češtině. Typický Sorokin. Ten kdo čte Orwella, tak si přečtěte Sorokina. Orwell je "čtivější". Sorokin je "temnější a těžší". Pan překladatel Libor Dvořák odvedl dobrou práci. Ze Sorokinova díla se mně líbila nejvíce Vánice.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Den opričníka |
| 2011 |  Vánice |
| 2014 | Telurie |
| 2010 | Třicátá Marinina láska |
| 2003 | Fronta |
Sorokina jsem zkoušel číst Den opričníka. Nic moc. Ale dostali se mi do ruky další dvě knihy, tak jsem zkusil Manarangu. A opět mě to nenadchlo. Takže Sorokinovi asi dávám sbohem.