Vánice
Vladimir Georgijevič Sorokin
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294602/bmid_vanice-Ttf-294602.jpg
4
107
107
Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričnika, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nadsázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimir Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury – k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí. Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, „černuše“. Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři – cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem-trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici?... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2015
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Метель (Metěľ), 2010
více info...
Přidat komentář
Fantastická novela o stavu současného Ruska - vynikající překlad Libora Dvořáka.
Vzhledem k tomu, že jsem nečetla Den opričníka, tak nemám v hlavě "vánicí navátou" možnost porovnání a srovnání tohoto příběhu - postav s Dnem opričníkovým... Proto v tomto hodnocení, budu neposkvrněná - čistá, jak zrovna napadaný sníh... ; )
A popravdě se mi tahle mrazivě krátká novelka líbila. Přečtena na dvě otevření. Sorokin zde, na několika stránkách rozjel opravdu velice zajímavou hru..., plnou fantaskních, místy i groteskních - vulgárních situací, které mi tak trochu parafrázují jiné - světově známější příběhy z literatury...
Pointu však toto krátké dílko má. Zde ji autor mezi řádky, až tak neskrývá...
Tohle mě dost bavilo, přečteno na dvě posezení. Minikoníci, sprostý mlynář, to feťácké doupě. Občas jsem se i smála nahlas, nakonec skoro i slzu zamáčkla. Nejvíc mě pobavil obří sněhulák s erekcí, který jakoby chtěl na svůj pyj napíchnout celý ruský svět. Z toho se hrdý ruský člověk upřímně připos..l a prchl, aby se uchýlil do svého pofidérního zaprděného teplíčka. A před jistou smrtí ho zachránil kdo jiný než Číňani. Jak aktuální..
Doktor je dost oddaný. Tolik nesnází cestou a on pořád postupuje dál.
Nezlomnost a zarputilost v kombinaci s leností a odevzdaností.
Jednak mi byla kosa, smutno, chvílemi bych z povah některých lidí skřípala zuby. No ale pobrala jsem to.
Dokonalé. Kombinace naprosto realistické cesty ruského intelektuála a mužika vánicí, s fantastickými prvky a sny. Vize budoucnosti Ruska, v současné době zajímavá. Kniha čtivá, výborný styl psaní a překlad. Určitě se k ní budu vracet.
Chápu to. Ten ústřední ruský motiv: cesta s koňským spřežením přes zamrzlou a sněhem zapadanou Rus. I tu ústřední dvojici chápu: bohatý pán (doktor) a prostý mužik, pán a sluha. A to celé přenesené do budoucnosti, která nutně evokuje spíš minulost. Jakoby i čas zamrznul... Obraz mrtvého obra je monumentální. Jakoby tam přes cestu ležel obří Lenin nebo sám Ilja Muronec. Fantazie pana Sorokina je obdivuhodná. Ale stejně tomu na rozdíl od Dne opričnika něco chybí.
Dobrá kniha, která se těžko popisuje. Vánice je mé první setkání se Sorokinem a určitě ne poslední. Nevím, zda jsem zcela zachytili mezi řádky pravou pointu celého příběhu, který je vlastně komorní, přesto velkolepou cestou z jedné vesnice do druhé během jedné hnusné vánice v divném ruském univerzu. Konec mě trochu zamrzel, ale co už. Některé momenty bizarního příběhu byly ale skvělé a v hlavě si je často znovu přehrávám.
Kombinace klasické ruské literatury a fantasy motivů vytváří zajímavé dílo, ovšem velmi těžce čtivé. Rozvláčná nekonečnost děje vě mě evokovala Čechovova Strýčka Váňu občas protkaného zábleskem autorovy imaginace. Nejhorší ale pro mě byla absence smysluplného děje. Celé je to v podstatě o člověku, který má snahu splnit svůj úkol i přes nepřízeň osudu. Chybí mu ale logické uvažování a naopak základní empatie vůči okolí. Patrně je v tom symbolika, nicméně musím kajícně přiznat, že mi zcela uniká. Chystám se ještě na Telurii, ale po téhle knize se do ní budu muset těžce nutit.
Den Opričníka se mi hned dostal pod kůži, ale do Vánice jsem se musel vyloženě nutit. Kniha mě pobavila až po 50 stranách (když trpaslík mlynář nadával Kuckovi do čůráka), což je bída. Opričník měl úžasný slovní projev, jenž kombinoval archaismy s moderní mluvou a číst ho byla radost jak kvůli formě, tak kvůli obsahu, protože protagonista byl prostě prase, strážce totality a bylo zábavné skrz jeho smýšlení a denní rutinu poznávat Sorokinův svět. Obsah vánice mě ale nebavil. Doktor Garin i Kucka nejsou zajímavé postavy a jejich vztah oddaného sluhy a občas arogantního pána nebyl natolik poddajný. Pousmál jsem se až v momentech, kdy se doktor naštval a začal prostému Kuckovi nadávat:
"Celý život aby člověk poslouchal pitomce a ptáky!"
"Proč si proboha takový dobytek?"
Bohužel to není tak časté, aby to tvořilo celý koncept nějakého humorného aspektu knihy.
Prvek Vánice, která funguje jako nepřítel, mi byla na obtíž stejně jako těm postavám. Podle Sorokina je prý Ruský systém taky takovou vánicí, takovým nepřítelem - souhlasím, ale vymáčknout z toho šlo snad více. Na druhou stranu, co s tím udělat? Od vánice vím co čekat. Bude ukrutná zima, nebude vidět na cestu, pohyb bude obtížnější - to nejsou atraktivní problémy z hlediska narace. Nudí mě i otravuje číst o tom, jak postavy zase ztratily cestu, jak se jim zase zlomila sanice u samohybu...
Na druhou stranu kniha měla pár momentů, které mi radost udělali. Tak třeba Sorokinova vymyšlená droga (pyramida) a celý ten stav. to je nejlepší moment knihy, ačkoliv droga z Opričníka byla o něco zajímavější. Zprvu se zdá, že příběh se odehrává v minulosti, ale následně se objevují futuristické výdobytky, které se však na světě okolo ani na myšlení obyvatel nijak nepodepsali. To mě vedlo k myšlence, že Rusko jest zakletým územím, jenž je odolné vůči pokroku budoucnosti. Vtipně doplněno zprávou z holografické televize, že automobilka vyrábí auta, pro které jsou pohonem brambory.
Chudák Kucka. Podělal si to tím, že vlastní samohyb, což je v Rusku něco jako Ferrari mezi čímkoli co se pohybuje ruským zapadákovem. Nevím, kolik mu to žere ovsa, protože motor je válec asi jako na křečka, ve kterým běhaj koníčci co se vejdou do kapsy. No a tenhle brambora jezdí samohybem pro chleba, aby nikdo nechcíp hlady. Ve vsi asi nikdo neumí těsto, ale to je fuk. Zrovna když se těší, jak si zaleze do duchen na pec, protože počasí začlo blbnout, zabouchá na něj pan velkomožný dochtor z města, co potřebuje dopravit vakcínu proti černuše z bodu A do bodu B. Černucha nezní teda moc exoticky. Jedinej, kdo mu dokáže pomoct je Kucka, protože jeho revírem je tajga a jeho tempo je vražedné. A tak jedou cestou necestou a potkávaj další člobrdy jako mlynářskýho trpaslíka, kterýho nosí mlynářka mezi svejma lajdákáma věčně nalitýho a koně , co jsou velký jak třípatrovej dům a čínští železničáři je používaj místo lokomotiv.
Jak to může dopadnout, když se to odehrává v rusku, který je hned vedle číny?
Byla to sranda, víc se mi teda líbil den opričníka, ale tohle je hned za nim. Ten trpasličí mlynář si notoval takovou pěknou písničku. Je to asi takhle:
Řekne babka dědkovi:
Chci za moře, to se ví
Stará píčo, co to meleš?
Ty tak leda do prdele!
Útlá kniha o Rusku, jehož podstata se přes veškerý vývoj nemění a i v případě maximální snahy je v zásadě nezměnitelná. Pokus o pokrok v podobě dovezení vakcíny do nepříliš vzdálené vesnice zahubí samotná ruská země zimou a vánicí, jednotlivé technické výdobytky (vrtulník, televize) a prodělaný historický vývoj jsou jen jakýmsi nánosem, který na podstatě života v Rusku a na mentalitě jeho obyvatel nic nezměnil (vztah doktora Garina a vozky Kucka je vztahem pána a sluhy s veškerou bezohledností na jedné straně a odevzdaností na straně druhé). Výborný překlad Libora Dvořáka.
Jedním dechem přečteno. Dýchne na vás typická ruská složitá duše. Ruská a sovětská literatura se liší od literatury jiných světových autorů.Doporučuji ruského spisovatele Vodolazkina. Moc pěkné čtení.
Od Sorokina se mně Vánice líbila nejvíce.
Tato kniha se mi moc líbila. Miluju pohádky a toto je pohádka v jistém smyslu slova. Opět je to jedna z nemnoha knih, které zanechaly dojem i po čase. A, že nebyl dovezen lék proti černuše? Že skončil v úplně jiné zemi. Ale to je asi ta pointa. To co Rusko má dává, (prodává) někomu jinému. A nejen Rusko.
Fantaskní román, který vychází z tradic ruské klasické literatury, ale který svůj svět formuje docela jinak. Něco je příliš malé (koníčci, kteří táhnou saně, mlynář, který se stulí své manželce na ňadra), něco příliš velké (obři), něco příliš podivné (prodavači medikamentů a jejich technologie). Zpočátku se zdá, že se děj odehrává někdy ve dvacátých letech, ale pak je zmíněna televize a dokonce vrtulník. Vnější rámec románu je ovšem tradiční: lékař se nemůže dostat do oblasti postižené záhadnou chorobou, a využije proto služeb místního vozky. Zdánlivě krátká cesta se díky silné vánici a dalším okolnostem změní ve strastiplnou několikadenní pouť, na které oba hrdiny čeká nejedno překvapení. Kniha byla (a je) přijímána poněkud rozporuplně: pro někoho je to magické vyprávění plné fantazie a absurdních nápadů, pro jiného doklad autorovy neukázněnosti, se kterou do vyprávění zařadil řadu zbytečných nebo podivných motivů, které rozmělňují tok vyprávění (něco na způsob jako když pejsek a kočička vařili dort). Podle autora je román metaforou, která zobrazuje postavení ruského intelektuála v soudobé ruské společnosti: nástrahy na každém kroku a nepřátelství státu donutí člověka zaměřit se především na vlastní přežití, na snahu nalézt cestu, jak si zachránit alespoň život. Obecně bychom mohli román chápat i jako urputný boj jedince s osudem v podobě nástrah moderní civilizace. Ale nevím, zda tento rozměr románu není jen zbožným přáním někoho, kdo tam tyto charakteristiky prostě chce mít. Z mého pohledu se jedná především o zajímavé setkání s poněkud kontroverzním, leč bezesporu velmi dobrým soudobým spisovatelem a knihou, kterou je třeba brát jako netradiční, avšak místy podnětné čtení - to vše podpořeno skvělým překladem Libora Dvořáka.
Tohle přesně je ten typ knihy, které mám ráda a ke kterým se vracím. Od Sorokina jsem nic nečetla, nalákala mě nominace na cenu Magnesia litera za překlad. Ale vůbec jsem netušila, co mě čeká. A přišla sněhová vánice, jíž se podobala i chumelenice pocitů, které se objevovaly během četby. Něco tak zvláštního, něco tak překvapivého, plného fantazie, nadsázky, absurdity… Venkovský lékař s najatým vozkou míří mrazivou vánicí do vzdálené vsi s vakcínou proti smrtelné nemoci. Ale ty okolnosti, ty nástrahy, ti podivní lidé. A ten text! Opět další z těch, které krásně sviští – stejně jako nabroušené sanice bizarního samohybu závějemi. No a ti malí koníci pod kapotou, tedy plachtou…. Já zkrátka užasla, co se dá vymyslet!
Hrdina uprostřed sněhové vánice jako metaforický obraz ruského občana stojícího proti libovůli a často zlovůli ruského státu – to může českému čtenáři znít poněkud odtažitě, ale podle mě lze celý příběh chápat i obecně – jako střet člověka se stále sílící bouří protikladů dnešní civilizace. A i pointa příběhu platí nejen pro Rusko….
U podobného typu knih si nemůžu pomoct – a dávám plný počet hvězd.
Jedním dechem, naprosto mě fascinoval fantaskní svět, který není popisován, ale prostě přirozeně je.
Poměrně zdařilá variace na téma, které před Sorokinem zpracovalo již několik ruských klasiků. Jako variace a hříčka se čte velmi dobře. Působivý je zvláště závěr knihy, kdy se do mysli hrdinů vkrádá rezignace. Příběh však zůstává v rovině hříčky a nepřináší hlubší myšlenku.
Ačkoli jsem neustále slyšela chválu na Opričnika, který mě moc neoslovil, Vánice jakoby sněhem zapadala. Což je, myslím, škoda. Chvílema je pocit zimy tak sugestivní, že si skoro dýcháte u čtení na ruce:) a surreálné obrazy vystupují z té bílé záplavy docela reálně.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Den opričníka |
| 2011 |  Vánice |
| 2014 | Telurie |
| 2010 | Třicátá Marinina láska |
| 2003 | Fronta |
"Nešahejte na ně, mlospane, já je eště nikdy nemlátil..."
Motýl s ním letí nekonečným ohnivým oknem.