Misantrop
Molière (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/291182/bmid_misantrop-RfL-291182.jpg
4
210
210
Misantrop bývá považován za Molièrovo vrcholné dílo. Obstát ve společnosti i v lásce a nebýt přitom pokrytec – jde to vůbec? „Mít rovnou páteř dnes a stůj co stůj a vždycky, to v dnešní době je čin přímo heroický“, říká jedna z postav hry. Hra na pozadí intrik nabízí velmi dnešní téma: má se člověk přizpůsobit pragmatickému politikaření a z toho profitovat, anebo vyjádřit svůj protest distancí a stáhnout se do ústraní?... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2016 , ArturOriginální název:
Le Misanthrope, 1666
více info...
Přidat komentář
Tuto Molierovu hru znám již léta. A léta jsem si nevěděl rady jak ji chápat. Klíčem k mému názoru na ni bylo jedno její divadelní provedení.
O co se jednalo: Když Alcest v závěru hry oznamuje: „půjdu hledat kout – má-li ho vůbec zem – kde člověk smí zůstat poctivcem,“ Filint na to reaguje: „Hned za ním pospěšme! Snažme se ze všech sil, ať neprovede to, co si zde umínil.“ Tím hra sice končí, ale v onom scénickém provedení byla doplněna tak, že Elianta gestem ruky Filinta zadržela, aby za Alcestem neběžel.
Od té doby ve mně uzrál názor, že Misantrop je ojedinělá hra v tom, že může vyznít naprosto odlišně podle toho, jak se zahraje.
S postavou Alcesta nic dělat nejde – je autorem hned úvodu označen jako vztekloun a také se tak chová. Ale ostatní postavy... Vezměme si Celimenu. Filint nám v prvém výstupu prvého dějství oznamuje, že má „koketnost a jazyk pomlouvavý“. Ale jestli to tak opravdu je, záleží na hereckém provedení. Přečtěte si začátek druhého dějství od prvého do čtvrtého výstupu. Celimenina slova se dají pronášet kňouravým opovržlivým tónem a gesty povrchní kokety, která zcela přezírá Alcestovy výtky. Ale při dobrém pročtení Celimenina textu zjistíme, že ho lze chápat i jinak. Celimena se dá zahrát stejně dobře i tak, že mluví tiše, rezignovaně a skutečně jemně dává svému milovanému Alcestovi najevo, že jí křivdí. Tím, že přijímá i jiné návštěvy ho nezrazuje, pouze se nezříká společenského života. A závěrečná třikrát opakovaná výzva, aby Alcest zůstal a neodcházel, může být vyslovena jako opravdu prosebné přání, kterému Alcest z pozice své domýšlivé moralistní pózy není schopen ani naslouchat, ani vyhovět. A následný ohňostroj pomluv, který Celimena zpustí v pátém výstupu lze rovněž zahrát z více pohledů – na jedné straně jako skutečné pomluvy povrchní kokety, ale nabízí se rovněž jiný způsob. Herečka zde může nasadit provokativní ironii, jakoby to dělala Alcestovi naschvál za to, jak s ní v předchozích čtyřech výstupech jednal. Vždyť těmi pomluvami vlastně nedělá nic jiného než sám Alcest, který obecně nadává na všechny, a ona jen přesně cíleně vypichuje nedostatky jednotlivých lidí. K perfektnímu obratu může dojít poté, co se Filint zmíní o Damisovi, což prý je řádný muž. To, co následně Celimena o Damisovi říká, vypadá jako velmi přesná kritika samotného Alcesta. Herečka zde může zvážnět a pronášet ta slova přímo Alcestovi do očí a tím dá najevo koho tím vlastně myslí.
Souhrnně řečeno: jedná se o stejné texty, které různým provedením mohou vyznít naprosto odlišně.
Vezměme jiný příklad – scénu druhého výstupu prvého dějství, kde Alcest kritizuje Orontovu báseň. Toto se dá zahrát rovněž rozlišnými způsoby. Pokud tam Oront suverénně vpadne a s určitou dávkou naivní nabubřelosti se bude snažit Alcestovi vlichotit, následně přednese svou báseň s nesmyslnými gesty a patosem, tak nám nezbyde nic jiného, než jen přikyvovat následné Alcestově kritice a sledovat uražený odchod nabubřelého Oronta. Ale stejný text je možno přednést tak, že Oront svá slova pronáší tiše, skromně, takže ony lichotky Alcestovi nejsou lichotkami, ale skutečné oslovení někoho o kom dotyčný předpokládá, že dovede zhodnotit báseň. Co se týče Orontova sonetu - opakovaně jsem si ho zkusil nahlas zarecitovat bez patosu, a byl jsem překvapen, jak výstižně vyjadřuje pocity muže, který naznačuje své vyvolené, jak málo pro něj znamená pouhá naděje. A vůbec nemusím věřit Alcestovi, že ta báseň je špatná. A protikladná Alcestem citovaná báseň o tom, že svou dotyčný by svou milou nevyměnil s králem za celou Paříž – ta se klidně dá chápat jako omílaná frázovitá odrhovačka jak si milý cení své milé, podobného typu jakým Jeník v Prodané nevěstě odbývá Kecala „ Vám svou Mařenku neprodám ani za milión!“
Opět – záleží jen na hereckém provedení, která verze se zvolí.
Nechávám na fantazii čtenáře, zda podobným vícerým způsobem jdou hrát i postavy Klitandra a Akasta. Osobně si myslím, že ano. Arsinoe ale asi jde zahrát jen jediným způsobem. Na rozdíl od Celimeny ji opravdu není možno chápat jinak, než jako zapšklou drbnu.
Ze hry je možno vystihnout, pod jak obrovským přímo vyděračským tlakem (zejména Alcestovým) je Celimena. Příslušným hereckým provedením se toto dá velmi dobře zdůraznit a to, že napsala své dojmy o jednotlivých postavách do dopisu, který je čten, může také znamenat, že už má těch povrchních ctitelů dost a ve skutečnosti se jich chce zbavit tím, že je tím dopisem sama přesvědčí k tomu, aby uraženě odešli a dali jí pokoj. Následně sebestřednému Alcestovi nabídne sňatek, což ovšem on z polohy své moralistní pýchy zcela přehlédne. Nakonec je to tedy nejen Alcest, ale i Celimena - oba zůstávají osamělí. Stejný dopis ale je možno chápat i jako dokreslení charakteru povrchní pomlouvačné kokety a vyznění stejného textu bude opět zcela jiné.
Skutečně hereckou chuťovkou může být Filint. Toho je možno brát jako opravdu řádného člověka, který dobře dokáže odhadnout, jak s čistým štítem projít rozmanitým životem stran projevů dobra a zla. Ta postava se dá ale zahrát i tak, že jako pokušitel s ďábelskou inteligencí jemně ale důrazně Alcesta ponouká k tomu, aby se svými nabubřelými projevy moralistní pýchy co nejvíce znemožnil, a tím znechutil Eliantě, o kterou vlastně Filintovi celou dobu primárně jde.
Závěrem: hra je to vynikající a je pro Pány režiséry, Pány herce a Dámy herečky, kteří se dokáží plně vžít do role kterou hrají a zahrát ji rozmanitě. Bylo by skutečným zážitkem, kdyby příslušný herecký tým stejnou hru v jednom večeru zahrál dvojím, a možná i trojím způsobem po sobě, kdy dokreslenými gesty a odlišným přednesem by dojem z Misantropa byl pokaždé jiný. Podezírám Moliera, že tu hru s tímto úmyslem i napsal. Geniální na to byl dostatečně a herec byl více než zkušený.
„Dusím se zármutkem a zmocní se mne děs,
když vidím lidi žít, tak jak tu žijí dnes.
Vždyť všude narazím jen na zradu a lež,
na lest a protekci, na zášť a na faleš.
Stěží se ovládám a tisíc chutí mám
vmést lidem do tváří, jak jimi pohrdám.“
Nedávno jsem na Vltavě slyšel adaptaci Lakomce a byl mile překvapen, jak svěží a vtipné setkání to bylo. Misantrop se mi v tomto ohledu líbil trochu méně, ale opravdu jen trochu. I zde jsem udiveně kroutil hlavou nad tím, jak málo zub času poznamenal také tuhle Molièrovu hru. Zábavné, trefné a živé, zároveň chytré a dobře (byť nejspíš ne příliš překvapivě) vypointované dílo. Dobře strávených devadesát minut.
Samotné hlavní dilema nejspíš vůbec dilema není, ne? Alcestova představa o jeho jakési separované čistotě, kterou si bude žít svým bližním navzdory... To je přece koncept, který je od začátku pomýlený. Papež Benedikt v jedné ze svých encyklik píše, že člověk nemůže být uzavřen sám do sebe. „Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne. Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje.“
Žít si svoje ctnosti, druhé nevidět anebo jimi dokonce pohrdat a vystavovat svoji mravní převahu, to není žádná čest, Alceste! To je pýcha!
„Jen se tak netrapme pro svět a mravy zdejší
a k lidské povaze hleďme být laskavější.
S takovou přísností je radši nezkoumejme
a pochopení víc pro její chyby mějme.
Jen s vůlí odpouštět lze mezi lidmi žít
a mravnost přehnaná může až ublížit.“
Molièrovy hry jsou živé i po staletích. Proč? Protože jsou opravdové. Jak mužské, tak ženské postavy jsou uvěřitelné a stále živé a určitě stojí za přečtení.
Pro mě osobně je to Moliérova jednička. Alcest byl s Ortonem ve své hádce o sonet neskonale vtipný.
Mizantrop je za mňa zatiaľ tou najlepšou Moliérovou hrou (z tých najslávnejších som nečítal Tartuffa a Dona Juana). Ak mám v Moliérovi s niečím problém tak rozhodne s istou šablónovitosťou jeho komédií/frašiek (napr. Zdravý nemocný, Mešťan šľachticom, Scapinove šibalstvá), kde sluha satiricky odkryje predsudky a exponované neresti svojho pána a umožní mladému páru páriť sa. Problémom je v týchto prípadoch obvykle jednoznačnosť, až istá moralistická didaktickosť, ktorú Moliére využíva na satirizovanie (týka sa to aj Lakomca). Boj dobra so zlom, či skôr hlúposti s múdrosťou, a to najmä v komédii, umožňuje len naratívny, nie dramatický konflikt vo vnútri samotnej postavy. A absolútne tu potom absentuje súboj dvoch rovnako silných stanovísk.
Mizantrop taký nebol, pretože Alcest je tu figúrou rozporuplnou, dajú sa k nemu cítiť aj sympatie, dá sa ako postava pochopiť aj vo svojej exponovanosti, vo svojej vzbure. Jeho čiastkové postrehy sú mnohokrát brilantné, najmä keď sa posmieva druhoradým básnikom, keď odhaľuje pokrytectvo dvorskej morálky, keď demaskuje svoju milovanú. Kritika tu nie je nástrojom len Moliéra-autora, ale aj Alcesta - samotnej postavy - a to je význačný posun. Samotný Alcest je tu totiž lakmusovým papierikom dobovej spoločnosti a nutnosti reagovať na ňu. Celé to organicky vyrastá z opisovaného sveta. Samozrejme, jeho vzbura a snaha o morálnu čistotu je smiešna, a krásne sa to ukazuje práve na jeho láske k necnostnej žene, kde práve láska preráža jeho svetonázor a robí ho bezcenným. Mimochodom, to bol moment, kedy Alcest dostal možnosť inak uchopiť svoj pohľad na svet. Akoby si tu teda Moliére strieľal zo svojho vlastného moralizovania.
Čo je však na tejto hre fascinujúce je práve isté životné jadro. Oproti Timonovi, ako ho spracoval Shakespeare, tu sledujeme iný pohľad na mizantropiu. Timon bol zaťatý a neschopný odstupu od svojho osudu a od peňazí. Aj napriek smiešnosti to bolo nešťastné, a pri Timonovej povahe aj bezvýchodiskové a práve preto didaktické. Tu vidno istú mieru v pohľade, schopnosť brať život menej vážne, schopnosť povzniesť sa nad predsudky. Filozofický súboj o svet a o morálku - a ten súboj tu je práve preto, že obe strany majú do istej miery pravdu, sú vo svojich argumentoch podobne silné - tu je stále vedený v miere, v ktorej je možné žiť na svete, pretože aj samotný Alcest má prečo žiť, nie je až taký extrémista ako Timon a ani jeho okolie nie je až také extrémne. Aj preto na záver zostáva možnosť komunikácie a aj preto je Alcest životnejší než Timon. A aj preto je Mizantrop naozaj výborná komédia s istými tragickými kontúrami a konfliktom dvoch silných stanovísk - je totižto plná života a skutočnejších postáv so skutočnými argumentmi.
Skvělá hra, jejíž postavy jsou živoucí, dialogy mezi nimi jsou přestřelkami a Moliérovu práce s jazykem mě příjemně stimulovala.
Naprosto souhlasím s níže sdílenými komentáři. Poselství, které s sebou dílo nese, všechny naprosto senzačně přeložené myšlenky, které ve verších dávají smysl, jsou neskutečně obdivuhodné. Dílo si mě získalo od první strany, což jsem- vzhledem k původnímu nepříliš pozitivnímu a možná až skeptickému přístupu- opravdu neočekávala. Děj příjemně plyne a z tak trochu úzkoprsého morouse, jak na mě hlavní hrdina nejdříve působil, se stává člověk, jehož klapky na očích mu pomalu dávají sbohem. Ten posun je opravdu cítit s každou stranou, charaktery postav se i přes to, že jde prakticky o dialogy, umí vykreslit a odrážet skutečné lidské ctnosti i neřesti.
Opravdu už mě vůbec neudivuje, jak nadčasový autor Molière byl. Zde to znovu jasně dokázal. Společnost to tady od autora opět pořádně schytala, ale ani se nelze moc divit. Já se dokázal dobře vcítit do obou stran hlavního sporu tohoto díla (misantrop Alcest vs. Filint).
A musím zmínit a pochválit český překlad, protože si to plně zaslouží. Nádherný jazyk.
Další výborné drama z pera Misantropa, jež mi tentokrát nepřišlo možná tak vtipné jako Lakomec, nabídlo zato značný prostor k zamyšlení. Od začátku jsem musela neustále přemýšlet, jestli si zaškatulkovat jednotlivé postavy jako ,,dobré", nebo ,,špatné", protože jejich charaktery opravdu nebyly černobílé. Také kritika společnosti zaznívající z úst Alcesta (se kterým se zde Molière ztotožňuje) vyznívá i v dnešní době stále velice aktuálně. Příběh se příjemně čte mimo jiné i díky jednoduchému rýmování, které mu přidává na čtivosti. Rozhodně doporučuji;)
Velmi dobrá divadelní hra, kde mnohé z veršů pasují i na dnešní dobu, kritika společnosti z úst Alcesta nemůže nikoho nechat chladným a podává svědectví, že za ta století se lidské pokolení vůbec nezměnilo. Odejít žít někam do divočiny je zajímavé řešení, jak se zbavit vší přetvářky...
Hlavní hrdina je tak trochu můj idol... :-)
ALCEST : Nech človek úprimný je vždy, nech cnosťou vyniká, nech na srdci má to čo púšťa z jazyka.
Provokatívna hra, ktorá extrapoluje cnosti a bezcharakternosti ľudí no nestavia sa úzkostne na žiadnu stranu. FILINT: Pri ľuďoch nieje ťažké odporom sa striasať, ťažšie je s nimi zmerať silu vlastných zásad.
Knížka se mi líbila, i když mi občas postava Alcesta lezla trochu na nervy. :D Musím se přiznat, že v určitých místech jsem měla problém s pochopením děje. Jak psala níže uživatelka Niki - taktéž jsem příliš nepochopila konec a musela jsem ho číst opakovaně a dohledat si informace na internetu. Po celou dobu příběhu jsem myslela, že je Celimeně křivděno, ale pár posledních stránek, kde postavy četly její dopisy, které psala, mě nějak vyvedlo z míry a najednou jsem nevěděla, co si o Celimeně myslet. Uvítala bych, kdyby byla knížka trochu delší a dozvěděla bych se něco více o Celimeně a její pravé povaze. Zkrátka po celou dobu čtení jsem měla pocit, že mám ve všem jasno a pak mne najednou poslední stránky celkem zmátly.
V pořadí druhá hra, kterou jsem četl od tohoto autora. Musím, ZCELA UPŘÍMNĚ říci, že Lakomec se mi líbil o trochu více, byť zde byly o poznání hlubší myšlenky, u kterých se člověk zastavil a zamyslel, jak on sám se vlastně chová ve společnosti. Jestli "politikaří" nebo se raději stáhne do ústraní. Snad se na mě pan Alcest nebude zlobit za trochu toho alibismu :)
Misantrop je výborný a mám ho najradšej zo všetkých Moliérových hier. Nehovoriac o nádhernom veršovanom texte, ale ten obsah a tá veľká pravda, ktorá sedí aj na dnešnú spoločnosť. Môžem ho čítať niekoľkokrát a nikdy neomrzí, práve naopak, vždy ma rovnako nadchne a asi nikdy neprestanem nad ním žasnúť a vychutnávať si ho od začiatku do konca.Vynikajúce.
Tato hra mě zatím ze všech jeho her zaujala nejméně, i když je všemi vychvalována a považována za jeho vrcholné dílo. Nelíbil se mi konec, trochu mě rozhodil a nepochopila jsem ho, takže jsem si ho musela přečíst na internetu, a i když jsem ho poté pochopila, stejně mi celkový pohled na knihu zkazil.
Překvapivě najzajímavější Moliérova hra, kterou jsem zatím četl. Snad je to dáno i závažností problému, který řeší: jak být důsledně morální, pravdivý, poctivý, a přitom fungovat v normální společnosti? Kdy se mravnost mění v umanutost? Je fajn, že žádná strana sporu (byť se sympatie přirozeně kloní k Alcestovi, alergickému na přetvářku) není jednoznačně kladná; díky tomu ta hra člověka může nepříjemně, ale cenně provokovat.
Moliérovi se klaním za to, s jakou řemeslnou vymakaností hru napsal. Už to, že nijak zdlouhavě neuvádí dějství, ale pouští nás odvážně rovnou do rozvířené bouře dialogů, to dodává Misantropovi našlapané tempo. Pak ty slovní přestřelky, to je paráda. Scéna, v níž Orgon recituje svůj sonet a Alcest ho jízlivě glosuje, má jedinečný švih.
Největší síla je ale v tom, jak výstižně, zručně a vtipně zachytil a prokreslil problém společenské přetvářky a lži. Člověk si může půlku hry klidně vypsat.
Alcest:
"Šíří se to jak mor, móresy módních floutků,
a mně se protiví ze sebe dělat loutku,
nic nenávidím víc než tyhle grimasy,
s nimiž ti šejdíři nestoudně keťasí,
ty vlídné hopsaly, kteří se k vám hned ženou
s úslužným plkáním, s náručí otevřenou
a bontón zaplácnou bontónem a hru hrou
a s čestným jednají stejně jak s mizerou."
(skvělý překlad pana Mikeše)
Jestli se Moliére někde alespoň trochu přibližuje Shakespearovu mistrovství a citu, je to v této hře.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Lakomec |
| 2006 |  Tartuffe |
| 1952 | Zdravý nemocný |
| 1978 | Don Juan |
| 1966 | Lakomec / Misantrop / Tartuffe |
Po velmi dlouhé době jsem našla tvorbu ve verších. Autor má svá díla spojená s láskou i zde v aknize, je žena, která miluje....možná až moc, příliš. Muž naivní, něžný stojí proti muži, který ....
Dopisy, dopisy......dnes naše společnost nezná jejich důraz, přiznání, vyznání....
Dílo, které si můžeme připomenout díky divadelních představení.
Jsem zasněná, díky .