Mise Afghánistán
Tomáš Šebek
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/268992/bmid_mise-afghanistan-268992.jpg
4
532
532
"Desetiletý Rahmudin přišel s proraženou lebkou. Nevěřil jsem, že se kdy probudí z kómatu. A po operaci ten malej syčák chodí!" Tomáš Šebek byl v Afghánistánu dvakrát, v roce 2013 a 2015, pokaždé s Lékaři bez hranic. Mezi zákroky, při nichž operoval těžce zraněné z bojů i léčil docela "běžné" úrazy, fotil a psal. Výsledkem je soubor záznamů, které zaujmou nejen autentickou a syrovou výpovědí, ale i neotřelým pohledem na život v pusté hornaté krajině. Šebkovo vyprávění je osobité a mnohdy humorné. Je to nepatetické svědectví lékaře a přítele Afghánců, jejichž zemi už několik desetiletí sužují teror a válečné konflikty.... celý text
Přidat komentář
Kniha byla dobrá. Tomáš Šebek nás opět vtáhl hned přímo do mise Lékařů bez hranic bez jakýchkoliv ostychů. Spisovatel má zábavný styl psaní, ale bylo tam na mě nějak moc odborných částí. Přestože jsem vystudovaná sestřička, tak jsem ne všemu rozuměla a trochu mě odborné pasáže nudily. Jinak je kniha fajn a pokud má člověk zájem o toto téma, tak doporučuji.
Formou deníkových zápisků sepsané svoje zážitky a pocity z misí, tentokrát z Afghánistánu, kde byl sympatický chirurg Tomáš Šebek s organizací Lékaři bez hranic v roce 2013 a 2015. Líbí se mi jeho literární styl a drsný smysl pro humor. Jeho vyprávění je syrové nijak nepřikrášlené. Píše vše jak vidí a cítí.
Skvělá úvodní poznámka napsaná jeho kolegou Janem Trachtou. Jeho kniha Tichý dech je také na mém seznamu ke čtení.
Velký respekt a obdiv úplně všem z organizace Lékaři bez hranic.
PS: hodně mě pobavil den 18. prvni mise v Afghánistánu. S tou hlavou moc dobře vím o čem je řeč. A to druhé....taky hodně hustý:):):)
Kniha je psaná formou denních záznamů, v níž nám autor přibližuje svou práci chirurga na misi s Lékaři bez hranic. Byť je to kniha plná lékařských pojmů, tak mi to jako člověku mimo obor tolik nevadilo.
Kniha sa číta dobre. Táto forma mi vyhovuje. Autor to proste píše tak, ako to je ... a to ma baví. Opäť veľmi pekná obrazová príloha.
"Akože, ide im to preto, že to proste ako lekári musia vedieť. Nemusia! Baví ich medicína a baví ich liečiť svojich pacientov. Vložia do toho maximum vrátane kusu súkromného života. Idú za hranice toho, kde končí ich odbornosť. Niekedy možno bezhlavo, ale vždy srdcom." (autor)
Pre mňa nesmierne inšpirujúca myšlienka vystihujúca knihu, krédo Lekárov bez hraníc a v neposlednom rade hnací motor úžasného človeka, ktorým Tomáš Šebek nesporne je!
Když jako první čtete Africkou zimu, těžko se u staršího Afghánistánu vyhnete srovnání. Je to krapínek zmatenější, více lékařsky odborné a ve výsledku méně povedené a přístupné jako celek. Jsou za tím předpokládám dva důvody. Nebyla kniha původně ve formě pravidelně zveřejňovaného deníku? Něco se tak opakuje, někdy to méně navazuje, než je zdrávo, sem tam něco chybí, očekává se určitá znalost medicíny (i v klíčových momentech)... A pak je důvodem samotná země – a opakuje to v textu i autor – rád by toho viděl, poznal i popsal víc, ale mimo nemocnici se prakticky nedostal. Každý postřeh zpoza zdí nemocnice je skvělý, včetně chování a zvyků ("prdlavky syn"), zdejších prací, proměn, historií lidí i míst, ale je toho bohužel hodně málo...
Pokud pak knihu hodnotím třemi hvězdami, je to opravdu čistě čtenářský zážitek. Není to nic proti práci autora samotného. A ani styl mi nevadí, je to přátelské povídání o zajímavé a těžké práci, kde je osobní pohled i přístup jen výhodou. Díky autorovi a jeho přímosti jsem naopak začal pravidelně Lékařům bez hranic přispívat. Je to neuvěřitelná práce, zvláště, když si člověk uvědomí, že...
...ve stejný rok o pár chvil později, co byl v Afghánistánu na své druhé misi, město na čas obsadil Tálibán a následně došlo ke spojeneckému bombardování, které skončilo 42 mrtvými. V té samé nemocnici, kde pracoval.
...že je to teď rok od doby, kdy Tálibán nakonec obsadil celou zemi a pomalu ji znovu vrací do středověku. I přes množství lidí, jak z knihy vyplývalo, kteří si pro svou zemi přejí (a dělali pro to maximum, včetně studií v zahraničí) úplně něco jiného, lepšího.
Cením si práce lékařů, kteří pracují v tak náročných podmínkách. Bylo zajímavé dozvědět se něco o fungování organizace Lékaři bez hranic, o práci lékařů i o životě v Afghánistánu. Škoda jen toho stylu, jakým je kniha psaná. Chápu, že důvodem je zachování autentičnosti. Nicméně mně tento styl nevyhovoval.
Ne, tuhle knihu si bezprostředně po dočtení hvězdičkami hodnotit netroufám. Bral bych to jako naprosto povrchní zhodnocení odvahy, statečnosti, odborné erudice, výkonů na hranici vyčerpání odváděných v prvotřídní kvalitě v bojových podmínkách a obecně celé Šebkovy činnosti.
Osobně mi příliš nesedí knihy psané hovorovým jazykem, i když nemůžu říct, že se to pro zápisky lékaře z Afghánistánu nehodí. Nerozuměl jsem příliš popisu prováděných operací, i když postupně jsem začínal chápat, o co jde; to ale není něco, co by mě vůbec napadlo dávat autorovi za vinu.
Smekám před Šebkem, smekám před každým, kdo s Lékaři bez hranic vyrazí a smekám před samotnou organizací Lékařů bez hranic.
Tak takhle to vypadá v nemocnici v bojových podmínkách, kde denně hrozí smrtelné nebezpečí. Kde se lékaři musejí rozhodovat okamžitě, kde není čas na konzultace a kde jde často o vteřiny. Nepředstavitelné situace, s nimiž se lékaři potýkají často sami, protože prostě nikdo další není k dispozici...
Chce to spoustu odvahy, obětavosti i schopnosti improvizovat, taky asi i značnou dávku odolnosti a - v tom nejlepším slova smyslu - jisté otrlosti. To, čeho jsou lékaři bez hranic denně svědky, by většina z nás těžko zvládala. A nejde jen o dospělé oběti, nejhorší ze všeho je to, že často na příšernou místní situaci doplácejí ti nejmenší...
Poučná kniha, kterou je dobré si přečíst. Kdo ví, co vše se ještě právě v Afghánistánu odehraje...
Doporučuji.
Moje druhé setkání s tímto autorem a musím říct, že je pro mě mnohem příjemnější než to první. Kniha byla velmi zajímavá a bavila mě, ale když jsem začal číst druhou půlku knihy, tak už se to začalo pořád všechno opakovat a ja postupem ztratil zájem.
Ale jinak je prostě úžasné, co dokáží lékaři bez hranic vše udělat a smekam
před každým dobrovolníkem, který se nejen tohoto projektu účastní. Klobouk dolů.
Toto je moje druhá kniha od Tomáše. Zase uspokojila moje očekávání. Mám ráda příběhy podle skutečné události a ještě k tomu z lékařského prostředí. Je tam hezky ukázáno jaké mají podmínky lékaři v jiné zemi. A jak si musí poradit v krizových situaci bez potřebných nástrojů. Knihu mohu jenom doporučit.
Kniha není pro každého. Ale kdo má trochu představu , o čem je řeč, ten si ji užije plnými doušky . Syrová, na nic si nehrající reportáž z krutých podmínek tvrdé země zmítané chaosem a válkou, kde žijí a přežívají jen silní , kde chirurgové konají zázraky , které někdy vyjdou, někdy ne. Chirurg Tomáš Šebek vede nejistý boj se zraněními, které u nás nevidíte , ale i se svými silami a únavou - Obdivuhodný muž , silné příběhy.
Mě ten styl psaní pana Šebka fakt sedí. Je to, jako by s náma normálně pokecal. Všechno je v té knížce. Napětí, humor, laskavost, smutek, zděšení, naděje. Před ničím nezavírá oči. A nám je naopak otevírá. Děkuju, Tome. A ne jen za ten report. Hlavně za to, co děláte!
Člověk si musí zvyknout na autorův nezvyklý styl psaní. Koneckonců je to doktor, ne spisovatel. Čtení je to zajímavé (ještě zajímavější jistě pro čtenáře s lékařským vzděláním), pro nelékaře občas trochu nesrozumitelné. Je dobře, že se lidé, kteří se narodili na šťastnějších místech, vydávají pomáhat těm méně šťastným. Jen tak dál.
[audiokniha]
Hrdost i marnost ve výbušném koktejlu.
Tak bych asi charakterizovala styl a obsah jednou větou. Po Trachtově Tichém dechu dost rozdíl v pohledu na situaci. Mimo jiné i díky osobnostem těchto dvou doktorů. Navíc zde šlo o válečnou medicínu se vším všudy. Břitký Šebkův styl by mi nevadil, dokážu si celkem jasně představit stres, vyčerpání, sahání si na dno sil i beznaděj těchto misí. Asi trochu i chápu, co tento druh pomoci doktorovi bere i dává.
Lukáš Hlavica načetl jistě perfektně. Jen ještě trochu zvýraznil jadrný styl do lehké bohorovnosti, že mi o ouško cvrnkala doktorská arogance, ze které bych Tomáše Šebka asi nepodezřívala, ale celkový dojem mi to nepatrně pokazilo. Byly totiž chvilky, kdy mi naskakovalo okřídlené klišé "řezník no". Promiňte Tomáši, před Vaší odvahou a nasazením se přesto hluboce skláním !!!
3/3
Četla jsem od auto Africkou zimu, kterou jsem přečetla téměř jedním dechem. Africká zima mě nabudila na další autorovo knihy a šla jsem natěšeně do knihy Mise Afghanistán. Jasný, autor má krapet jiný styl psaní, ale dá se na něj zvyknout. Jen mi Africká zima přišla lépe psaná, zajímavější. Vlastně se jedná o takový deník, který autor píše. Knížku jsem nedočetla, přečetla jsem tričtvrtě knihy a už se to pořád opakovalo, že jsem neměla chuť knihu ani dočítat, protože bych se pravděpodobně nedověděla nic nového. I tak ale knihu doporučuji, první část knihy doporučuji proto, že se dovíte, jak taková mise vypadá. Druhá část knihy mi přisla velice zajímavá vsuvkami o fungování organizace Lékařů bez hranic. Jen prostě mi kniha přišla taková hodně natahovaná a neviděla jsem další smysl knihu dočítat.
Štítky knihy
Afghánistán deníky lékařské prostředí dobrovolníci, dobrovolná služba Lékaři bez hranicAutorovy další knížky
| 2015 |  Mise Afghánistán |
| 2017 | Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic |
| 2019 | Nebe nad Jemenem |
| 2013 | Mise Haiti: 5 měsíců s Lékaři bez hranic |
| 2024 | Objektivní nález: Moje nejtěžší mise |
Nelze než ohodnotit nejvyšším počtem hvězdiček. Díky, že jste a budete.
P.S.- Ještě, že se ty ztracený roušky našly :oD