Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458552/bmid_mistr-a-marketka-Fhx-458552.jpeg
4
2910
2910
„Reálný dům se svou reálnou existencí. Pak přišel umělec a vdechl mu jiný, fantastický život, obydlil ho stovkami postav a rozšířil ho do rozměrů kosmu. Čáry skončily a dům se znovu vrátil do hranic skutečnosti. Ale já, kterého s tím domem pojí patnáct let života, se už nedokážu zbýt myšlenky, že vedle mě tu kypěl jiný život – smyšlený, přízračný a zároveň mnohem reálnější než můj vlastní.“ Sotva by bylo možné nalézt přiléhavější výpověď charakterizující Mistra a Markétku, vrcholné a poslední Bulgakovovo dílo, které autorovi právem získalo světovou proslulost, než jsou tato slova nezapomenutelného domu na Sadové 302b, místa, z něhož se román začíná odvíjet a v něž na závěr ústí. V Bulgakovově groteskním mnohovrstevnatém mystériu se rozvíjí a prolíná více rovin: je stejně tak fantaskním a symbolickým obrazem doby jako realistickým vylíčením dusné atmosféry Moskvy 20. a 30. let, biblickým apokryfem, eschatologickou vizí i ostrou satirou na poměry. Svůj „příběh novodobého Fausta“ začal Bulgakov psát v roce 1929 a poslední úpravy diktoval, už slepý, své ženě pět dní před smrtí roku 1940. Je příznačné, že dílo mohlo v Sovětském svazu spatřit světlo světa až patnáct let po autorově smrti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2014
,
Volvox Globator
Originální název:
Мастер и Маргарита (Mastěr i Margarita), 1967
více info...
Přidat komentář
V Mistrovi a Markétce se skrývá tolik různých témat, tolik různých alegorií, tolik různých obrazů, až je pro mně těžké říci, co je všechny spojuje a co z nich tvoří jeden nedělitelný celek.
V době, kdy jsem knihu četl, se mi často stávalo, že jsem jen tak seděl a najednou mi začaly v hlavě vyvstávat a ožívat fantastické obrazy, až jsem si říkal - co to bylo za podivný film, co jsem to včera viděl. Po chvíli obrazové zkroucenosti a zběsilého neurčitého pohybu v mé hlavě jsem si uvědomil, že nešlo o film, ale o Mistra a Markétku.
Kniha mě pohltila, pohltila mě svou spletitostí a různorodostí. Jako vždy se ale v komentáři pokusím alespoň o nějakou systematizaci. Román má podle mě několik rovin, které se dají rozdělit a které vedou k jasnému cíli. Rovina, kterou bych nazval groteskní, pro mě na začátku románu jasně dominovala - přesně připravený osud Berlioze, kdy kvůli Anušce, která rozlila olej, ho nejen přejede, ale spíše rozpůlí tramvaj - oddělí hlavu od těla a to vše je následováno absurdním honem za kocourem, který je tak lidský, že si dokonce chce koupit v tramvaji lístek (nicméně to mu není zcela neudiveným řidičem ponořeným do všednodennosti dovoleno, "protože kocouři do tramvaje nesmí"). Grotesknost se - na první pohled velmi paradoxně - váže ke všemu konání Wolandových pomocníků - na jednu stranu moskevské obyvatelstvo trestají (nejen) za jeho povrchnost, ale na stranu druhou tyto tresty vůbec nevypadají - jak to říci - "pekelně" ve smyslu "hořících kotlů a zoufale volajících duší". Další rovinou knihy je rovina "fantastická" - kouzla Wolanda a poté nezapomenutelné proměnění Markétky a její služebnice Nataši v čarodějnice letící na koštěti (resp. na praseti :-) ), do všedního světa vstupuje něco magického a všední svět se s tím chce na oplátku všedně vypořádat - k tomu patří neustálé telefonování na milice a poté vyšetřování fantastických situací policií a snaha o jejich vysvětlení přirozenou - všední cestou. Jako kdyby se satan vyžíval v dokazování své existence všem, ale ani to často nepomohlo k tomu, aby v jeho existenci lidé uvěřili. Další rovinou je rovina zcela odlišná od těchto dvou - příběh odehrávající se v knize Mistra - příběh Piláta Pontského a Ješuy. V tomto příběhu je najednou vše vážnější a mnohem uvěřitelnější, i když je to - paradoxně - přesně to, o čem se často - na rozdíl od "právě prožívané skutečnosti" v městě jako je Moskva - pochybuje. Příběh Ješuy je rozveden jinak než v evangeliu, možná s ohledem na to, aby byl právě tento příběh ten "nejrealističtější", právě tento příběh má pro postavy největší důležitost - Mistr je zničen, když mu zakážou jeho vydání a téměř celý jej spálí a Markétka si pečlivě uschovává pár listů a Woland se sám zapříčiní o to, aby "všecko dobře dopadlo".
Všecko dobře dopadlo? Ale vždyť je to přeci satan - ten se přeci nestará, aby "všecko dobře dopadlo". Nicméně skutečnost v Mistrovi a Markétce je jiná, Woland nejenom trestá, ale je také vykonavatelem osudu, udržuje na Zemi jakousi rovnováhu a dobrým nečiní zlo. Proto všecko dobře dopadne.
Mistr miluje Markétku tak moc, že se bojí jí napsat z blázince, protože si myslí, že by jí to ublížilo, ale Markétčina láska k Mistrovi - ta je snad ještě "větší" (jestli se to dá porovnávat, myslím, že spíš ne). Markétka je schopna se Mistrovi cele dát, dokonce se upsat ďáblu a "ponížit se" na jeho "gala plese", Markétka dělá vše proto, aby se měl Mistr dobře, byla by schopna oželet jeho blízkost za cenu jeho štěstí. Markétčina láska je obdivuhodná a ve všem tom grotesknu knihy proplouvá jasně a čistě, je to láska, která nehledá sebe samotnou, láska, která je pouze pro druhého. A taková láska překonává i moc satana způsobem, že satan je nucen se jí podřídit, mizí klasická dichotomie Dobra a Zla, protože taková láska je něčím mimo Dobro a Zlo, je něčím Dobro a Zlo překonávajícím.
A tak se dostávám k tomu, k čemu vedou veškeré roviny románu, který se může zdát fantastický, groteskní a plný paradoxů - všechny tyto roviny vedou vlastně k vlastnímu překonání. Po zničení falešné vážnosti společenské povrchnosti silou komiky, vyvstává nová skutečnost, které je třeba dát vážnost. Ne nadarmo na konci knihy mnoho moskevských "maloměšťáckých" míst lehne popelem, lehne popelem totiž jen proto, aby se v našem myšlení uvolnilo místo pro to, co z popela vyvstane. Fénixem není v tomto případě nic menšího než láska.
Bulgakov pracuje velmi jemně a dává si záležet na každém detailu. Ze všeho nejdříve mě zarazila jména jednotlivých postav a míst - nejsou v žádném případě náhodná. Kupříkladu skladatel Hector Berlioz napsal, tuším, operu o Faustovi, Stravinský - tak se jmenuje doktor v psychiatrické léčebně - skládal hudbu, která zní na první poslech chaoticky a pracuje s primitivismem - často o ní mluvím jako o "vyjádření bezprostřednosti lidské duše" (hudbu Stravinského už dlouhou dobu obdivuji, snad více než kteroukoli jinou) - proto se jako povahou zcela klidný doktor v blázinci hodí - vždyť právě on pracuje s touto bezprostředností, bláznivostí a chaosem světa - skrze své pacienty - a je schopen ji zaznamenávat.
Při čtení jsem si často vzdychal - kdyby tak Bulgakov ke knize přidal i poznámkový aparát! Ale není třeba vzdychat, protože jsem takový našel na internetu sám. Mohu jen a pouze doporučit web věnovaný Mistrovi a Markétce, na kterém se dají najít anotace ke každé kapitole, vysvětlení nejasných pasáží, historické předlohy postav, fotky míst, kde se děj odehrává, ale třeba i přesah Mistra a Markétky do kultury - románem jsou inspirovány filmy, seriály, obrazy, hudební skladby... - a to všechno najdete na těchto stránkách dostupných v holandštině, angličtině, francouzštině a ruštině https://www.masterandmargarita.eu/en/index.html . Určitě není na škodu stránky pořádně "prosmejčit", protože dokáží čtenáři pomoci se lépe orientovat a tím se i hlouběji vžít do velkolepého groteskního mystéria, kterým Mistr a Markétka bez pochyby je.
Především jsem to vůbec nečekala! Prostě si jen tak vezmu knížku - "klasiku", že si ji teda přečtu, a od prvních stránek jsem byla v šoku a údivu a vůbec nechápala co se děje. Bohužel pro mě, ani po přečtení plně nechápu, co všechno chtěl autor vyjádřit. Vrstev i postav tam bylo prostě příliš mnoho. Když jsem se už ale tempu knížky přizpůsobila, bylo to skutečně zajímavé a opravdu neobyčejné čtení.
Mám hrozně rád Dostojevského, tak jsem si myslel, že i tohle bude zajímavé, bohužel mi to nesedlo.
Magický realismus? Ne, to je v tomto případě slabý výraz. Spíše bych tuto knihu definoval jako občasný střípek reality v kolotoči magie, kterou kolem sebe Wolandova suita rozhazuje jako Večerníček.
"Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět."
Tak toto byl bihuzel muj veliky prehmat :-\ tesila jsem se na knihu co me nejakym zpusobem dostane, ale bohuzel se tak nestalo...
Nebylo to ale zas tak spatne jak se zprvu zdalo, jen to nemelo na moji "notu" ten spravny WOW efekt...
Tato kniha. Během její četby jsem prošla několika stádii. První bylo zhnusení a opakování si otázky, proč je tohle v doporučené četbě a na maturitu. Nechápala jsem vůbec, o co jde. Jaký význam mají postavy, jak se odlišují, co je vlastně ten samotný příběh. Nutila jsem se do každé další stránky a pořád více více nechápala, proč to čtu. V druhém stádiu jsem ještě nerozlišovala postavy, protože ruská jména se mi pletou a zvláště, když jedna postava měla více jmen, tak jsem se v tom úplně ztrácela, ale byla jsem odhodlaná přijít na to, proč je to tak hodnotné. Ve třetím stádiu jsem si začala hledat komentáře na internetu a začala se pomalinku orientovat v tom, proč tam je Mistr a Markétka, kteří mi v první části knihy vůbec nedávali smysl. Poslední stránky jsem si začala uvědomovat, že to je vlastně geniální dílo, které Bulgakov psal asi dvanáct let, což už samo o sobě vypovídá o nějaké hodnotě. Plno věcí v příběhu bylo šílených, šílené nápady, šílené postavy doslova a šílená zápletka spojená s příběhem Piláta Pontského. Nakonec jsem ráda, že jsem toto dílo přečetla alespoň jednou za svůj život. Kdo ví možná se k tomu ještě jednou odhodlám a objevím skryté věci.
V rámci letošní výzvy jsem přečetla podruhé - poprvé jsem četla asi před 20 lety. Tehdy to pro mě bylo bláznivé zjevení, nic podobného jsem do té doby nečetla, a obzvlášť mě bavila vedlejší linka s Pilátem Pontským, knih, které by se takhle neuctivě dotýkaly biblických témat, jsem taky do té doby moc nečetla.
Napodruhé jsem doufala, že toho pochopím víc, bude mi to víc dávat smysl - ale spíš ne. Asi to prostě není můj šálek kávy. Buď nad tím přemýšlím málo / špatně, nebo moc. První polovina byla každopádně stravitelnější.
A to je vydání od Rybka Publishers tak krásné!
Fantazie...škoda, že se takových knih nepíše víc. Rozhodně si ji v životě přečtu ještě několikrát, pořád v ní člověk najde něco nového.
No, nebylo to snadné čtení, obzvlášť první část se mi četla velice pomalu a ztrácela jsem se v postavách. Ke konci jsem už však knihu odkládala zřídka. Těžko říct, jak si příběh vyložit, mě se však realismus spojený s magickými elementy líbil, i zakompované úryvky o Pilátovi byly skvělé.
zparodovat molocha - to kdybychom v Čechách, my pasivní a věčně trpící posluhovači, také tak pěkně uměli
Jsem ráda, že jsem se k této úžasné čtivé knize dostala. Příběh Piláta Ponskýho do příběhu se spisovateli a mistrem s Markétou krásně zapadl.. Na tu dobu je to parádní fantazie! ;)
Co komentář, to trochu jiná interpretace - přesně to vystihuje Bulgakovův vrcholný román. A ono je to oprávněné, protože Mistr a Markétka je variací na faustovské téma, jinotají tuhého sovětského komunismu, úvahou o údělu umělce v nelehkých politických časech, černohumornou groteskou o malosti člověka a mnohem mnohem víc. Bulgakov proplétá linii současnou a tu s Pilátem Ponským, na jehož příběhu po svém vykládá tuto biblickou událost a jako by vytvářel vlastní evangelium, které z Piláta dělá úplně jiného člověka, než jak ho známe. Mistr a Markétka se asi nedá úplně pochopit a každé další přečtení odhalí novou vrstvu románu, která předtím zůstala skryta, nebo jsme ji jen nechtěli vidět. Šílené věci se tu střídají s těmi zcela normálními, existenciální filozofie s humornými situacemi a svérázné postavy s těmi ještě svéráznějšími. I když je dílo náročnější, je psáno čtivě, "lehce" a s takovou nadsázkou, že se dobře čte a drhne jen málokdy. Na plný počet to u mě zatím není, protože je to přece jen místy zbytečně složité a závěr není tak úderný, jak bych očekával, každopádně jde o jednu z nejlepších, nejzajímavějších a nejnápaditějších knih, jaké jsem kdy četl. Nadčasová záležitost. 85 %
Nepochybně velmi zajímavá kniha, ke které se s velkou pravděpodobností ještě vrátím, abych si některá místa ujasnila. Musím říct, že nejvíce mě kniha pohltila v první polovině. Později jsem měla občas pocit, že se nějak ztrácím a to nejen ve jménech. Takže si myslím, že s dalším čtením a při pekelném soustředění bych už mohla mít jasno a v tom případě není vůbec vyloučené dorovnání hodnocení na plný počet. Celkově mě kniha Mistr a Markétka určitě zaujala.
Magický realismus není úplně pro mě. Nemůžu říct, že by to bylo špatné, ale pro moji realistickou duši tam těch šíleností bylo až moc. A přiznám se, že konec mě neuspokojil.
Jedna z nejvíce WTF knih, co jsem kdy četla. Na mě asi až moc. Pamatuju si z toho jen změť charakterů, u kterých jsem nikdy zrovna nevěděla, jestli to teda je ten ďábel, nebo ne, přejetí tramvají a to jak je nějaká holka nahá na plese.
Myslím, že se mi líbily ty pasáže s Pilátem, ale vůbec jsem nenašla žádnou spojitost s příběhem.
Po čertech dobré... ale v těch všech postavách aby se čert vyznal! Mnohaletý čtenářský rest splněn, vrchol zdolán, vzpomínka na Annušku a její rozlitý olej však navždy zůstane!
Moje nejoblíbenější kniha. Četla jsem ji k maturitě a všechy přesvědčovala, že si ji musí taky vybrat. Poměrně těžké pro mě bylo neztratit se v ruských jménech a tak se mi občas vedlejší postavypostavy zamíchaly.
Štítky knihy
zfilmováno Moskva ruská literatura legendy o Faustovi magický realismus poslední kniha autora Pilát Pontský ruské rományAutorovy další knížky
| 1969 |  Mistr a Markétka |
| 1987 | Zápisky mladého lékaře |
| 1989 | Psí srdce |
| 1987 | Divadelní román / Mistr a Markétka |
| 1969 |  Bílá garda |
Musím tenhle koment psát na dvakrát -- stejně jako Bulgakov tuhle knihu (první se mi při psaní smazal), tak snad si to alespoň přečtete!!! :-D
Mistr a Markétka je za prvé takový rock'n'roll v knižní podobě představený předtím než nějaký rock'n'roll vůbec existoval. Není divu, že se tenhle příběh, místy připomínající nějaké divoké LSD zážitky, líbil Micku Jaggerovi tak, že ho inspiroval k textu "Sympathy for a Devil".
Mistr a Markétka je pak dost mnohoznačné dílo. Na jednu stranu vážná polemika nad nejasností dobra a zla, na druhou stranu srandovní politická taškařice na to, jak s komunistickou byrokracií zatočil příchod samotného Satana do Moskvy.
Na jednu stranu se to dá chápat tak, jak to pojali Rolling Stones -- jako obhajobu Satana a toho, že i zlo může vykonat mnoho dobrého, na druhou stranu je to palec nahoru i jakýmkoliv nadpřirozeným věcem jako takovým a tomu, jak je na ně jakákoliv byrokracie krátká (Stalinovská i Pilátovská). Satanisté se tak klidně můžou držet za ruce s křesťany a tleskat Bulgakovi, jak to skvěle vymyslel.
Jediné co mě štve, že Bulgakov nenechal více indícií, jak to vlastně doopravdy myslel on, ale tak už to holt s uměním bývá...