Mistr a Markétka
Michail Bulgakov
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458552/bmid_mistr-a-marketka-Fhx-458552.jpeg
4
2910
2910
„Reálný dům se svou reálnou existencí. Pak přišel umělec a vdechl mu jiný, fantastický život, obydlil ho stovkami postav a rozšířil ho do rozměrů kosmu. Čáry skončily a dům se znovu vrátil do hranic skutečnosti. Ale já, kterého s tím domem pojí patnáct let života, se už nedokážu zbýt myšlenky, že vedle mě tu kypěl jiný život – smyšlený, přízračný a zároveň mnohem reálnější než můj vlastní.“ Sotva by bylo možné nalézt přiléhavější výpověď charakterizující Mistra a Markétku, vrcholné a poslední Bulgakovovo dílo, které autorovi právem získalo světovou proslulost, než jsou tato slova nezapomenutelného domu na Sadové 302b, místa, z něhož se román začíná odvíjet a v něž na závěr ústí. V Bulgakovově groteskním mnohovrstevnatém mystériu se rozvíjí a prolíná více rovin: je stejně tak fantaskním a symbolickým obrazem doby jako realistickým vylíčením dusné atmosféry Moskvy 20. a 30. let, biblickým apokryfem, eschatologickou vizí i ostrou satirou na poměry. Svůj „příběh novodobého Fausta“ začal Bulgakov psát v roce 1929 a poslední úpravy diktoval, už slepý, své ženě pět dní před smrtí roku 1940. Je příznačné, že dílo mohlo v Sovětském svazu spatřit světlo světa až patnáct let po autorově smrti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2014
,
Volvox Globator
Originální název:
Мастер и Маргарита (Mastěr i Margarita), 1967
více info...
Přidat komentář
První polovinu knihy jsem přečetla na jeden zátah, druhou polovinu jsem dočítala téměř měsíc. Velmi mě překvapilo, že Mistr a Markétka se v knize objevují teprve kolem poloviny, do té doby o nich nepadne ani slovo. Líbily se mi popisy postav i prostředí, přestože normálně popisy nevyhledávám. Dokázala jsem si představit, jak co nebo kdo vypadá. Potvrzuje se mi, že magický realismus můžu. Moc mě ale nezaujaly kapitolky týkající se Jidáše a Piláta Pontského. Chápu, proč tyto části v knize jsou, ale prostě ne...
Několikrát jsem se přistihla, že přestávám při čtení dávat pozor.
Myslím, že jednou stačilo, ale nelze upřít textu kvalitu. Literaturu Rusové umí, o tom žádná.
Zpočátku se mi kniha četla celkem dobře, ale někde v polovině jsem se trochu zasekla. Občas jsem se ztrácela ve směsici všech jmen. Více mě bavila část historická o Pilátovi, než aktuální dění v Moskvě. Klasické autory mám ráda, proto když jsem dostala knihu Mistr a Markétka okamžitě jsem začala číst, ale nemůžu si pomoci - kniha mě úplně neoslovila. Rozhodně jsem ráda, že jsem si jí přečetla, ale znova už se do ní asi pouštět nebudu.
Bylo to moje první setkání s obsahově náročnější knihou a nikdy na ten příběh nezapomenu. Je to jedna z těch knih, kterou si v sobě, pokud vás bude bavit, ponesete napořád. Ani vlastně nevím, čím to je. I když, čím ... autorem. A tím, co všechno do příběhu dokázal dát.
„Ó bohové, mí bohové! Jak teskné jsou večerní scenérie! Jak tajemné jsou mlhy nad močály! Kdo někdy v těch mlhách bloudil, kdo před smrtí hodně trpěl, kdo letěl nad tou zemí, jsa obtěžkán nezdolným břemenem – ten to dobře ví. Ví to každý, kdo zná únavu. Ten pak bez lítosti opouští mlhy pozemské i pozemské bažiny a řeky a s lehkým srdcem se odevzdává do rukou smrti, protože ví, že jen ona …“
Asi není třeba psát další a další řádky pochvalného textu. Kniha pověstná svým absurdním, až směšným, mnohavrstevnatým dějem vtáhne čtenáře do sebe. Autor kombinuje množství linií a stylů. Text je čtivý, neklade na čtenáře žádné zvláštní nároky. Za absurditou příběhu je však skryta chytrá kritika totalitních a autoritářských poměrů, nejen ve vlastním státě, ale zejména mezi lidmi, kolegy, přáteli. Takto Sovětský režim násilím korodoval a atomizoval ruskou společnost. A může se to stát znovu. Z dnešního pohledu vidím jako nejzásadnější motiv ostrakizovaného jedince, pádlujícího proti proudu, udolaného zfanatizovaným davem, dovedeného na okraj fiktivního šílenství. V knize je hrdina přes mnohé peripetie a oběti jiných zachráněn, životní realita je naneštěstí často mnohem nelítostnější. Druhou šanci dostane málokdo.
Tímto si odškrtávám další čtenářský dluh a všem doporučuji.
Kniha z nejmilovanějších. Střet sovětských reálií s nadpřirozenem, boj v nitrech sovětských občanů - na jedné straně vnucené racionální odmítání jakéhokoli duchovna, na straně druhé mystérium široké ruské duše, ruský fatalismus a přirozená víra v něco, co člověka a strohý rozum (natož politické proklamace) neuchopitelně a nepochopitelně přesahuje. Navíc humor, poezie, absurdní a fantastické scény, jedním slovem úžasné.
Četba Mistra a Markétky byla jedním slovem utrpení. Prostě jsem nevěřil tomu, že v závěru nepřijde jakási osvětlující pointa – bohužel stalo se. Od začátku do konce provádí Satan se svou svitou trapné fígle a kouzla, aby se v prostředku knihy zúčastnil bálu, na který vlastně nechce, v doprovodu jakési Markétky královny Margot, které nateče koleno. Na závěr všichni odletí na létajících koních a vidí Piláta Pontského, jak se svým psem stoupá po měsíčním paprsku do nebeského Jeruzaléma. Ještě jsem zapomněl na benzinový vařič, podpalování budov a střelbu do karet. Fascinaci touto knihou a její nadhodnocování nedokážu pochopit.
Velmi zvláštní kniha. Začátek mě úplně pohltil, ale pak s přibývajícím dějem jsem se začala ztrácet v množství jmen, přezdívek a povolání. Pak jsem se na dlouho zasekla a nebyla jsem schopná číst dál. Když už jsem si myslela, že to vzdám, tak přišla na scénu Markétka a utnula tak konečně příval stále nových a nových postav. Přiznám se, že nejlépe se mi četly kapitoly s prokurátorem Judeje, ty ostatní byly trochu oříšek. Možná že při opakovaném čtení budou o něco snadnější.
Když jsem se na vysoké školy loučil s jedním ze svých nejoblíbenějších kantorů, loučil jsem se nejen s učitelem business angličtiny, ale se zajímavým člověkem, kterého utvářely pestré životní zkušenosti, smysl pro humor, přístup. Protože z našich setkání na akademické půdě vyplynulo, že se jedná o člověka tvůrčího se silným zájmem o lituraturu, zeptal jsem se ho, jakou knihu by mi doporučil k přečtení. Jeho odpověď zněla jasně: Mistr a Markétka. Asi po třech letech jsem si pořídil (výborný) překlad Libora Dvořáka, pustil se do čtení a po pár stránkách knihu odložil. Nebyl jsem připravený na poměrně rozsáhlé, dílo, o kterém jsem si navíc předem a nepodloženě udělal názor, jaké bude - rozvláčné, realistické, přehnaně popisné, náročné. Trvalo mi dalších sedm let, než jsem se ke knize znovu dostal. Ve vlastním životě jsem zakoušel zdravotní nejistoty a když se budoucnost stávala méně zaručenou, než jak ji vnímá člověk žijící v (mylném) přesvědčení vlastní nesmrtelnosti, položil jsem si otázku, jaké knihy ještě chci přečíst. Otevřel jsem Mistra a Markétku a už román nedokázal odložit. Dostalo se mi silného zážitku, které byl přesným opakem čehokoliv, co jsem čekal. Bulgakovo dílo je odvážné, vynalézavé, mnohoúrovňové, nejednoznačné, poutavé. Neznamená to však, že se čte snadno. Ano, čtení je plynulé, ale ne jednoduché. Ve chvíli, kdy jsem knihu v ruce nedržel, těšil jsem se na čas, až se do ní opět ponořím. Bulgakov se kvalitou Mistra a Markétky a kreativitou, kterou v románu projevil, plně vzepřel myšlence, ke které se opakovaně vrací: "Zbabělost je největší hřích.". Jako autor v žádném případě zbabělý není, protože stvořil až neuvěřitelně magický, odvážný, šílený román, který bude mít jistě co nabídnout i při opakovaném čtení.
Kniha se četla ze začátku dobře, ale jak děj plynul, začínal jsem se postupem času více a více ztrácet ve změti jmen, dějových linií a hlavně v logice a smyslu textu. V románu jsem postřehl motivy kritiky moskevské měšťácké společnosti, kontrastu pravdy a lži (Pilát) a samozřejmě upřímné lásky mezi hlavními protagonisty.
Jak jsem řekl, často se mi stávalo, že jsem byl z vývoje příběhu zmatený. I přesto musím říci, že kniha je napsána čtivě; autor prokládá dějství vtipnými rozhovory a scénami (např. náhlá teleportace Sťopy na Jaltu).
Vážněji jsem sledoval postavu ďábla a jeho druhů, kteří svými hrůznými činy odkrývali zlé úmysly lidí (např. chamtivost v případě deště peněz v divadle) a zároveň nemravníky trestají. Jejich podivuhodným a nebezpečným útokům jsou vystaveni také ti, kteří se snaží proti ďáblu bojovat, a to i když mají dobrý úmysl.
Pro mě nezajímavější byla rozhodně dějová linie s tématem Pašijí. Bulgakov tu vytváří svůj vlastní "apokryf". Řeší zde zejména osudy Piláta, evangelisty Matouše a Jidáše. Postavy mají odlišné vlastnosti od jejich protějšků v evangeliích.
Oblíbený citát:
" Zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb."
Čtu Mistra a Markétku každoročně. Pokaždé odhalím nějakou geniální maličkost, která mi, z nepochopitelných důvodu, během předešlého čtení unikla.
Kdyby šlo dát šest hvězd, dávám šest.
Nejlepší je tupá Anuška, která koupila slunečnicový olej, a nejen to, dokonce už ho rozlila. Tudíž se zasedání nekoná. A tak nám zabili Berlioze, ne toho skladatele!
“Já vím moc dobře, jak vypadaj ruble! Já chci jen svoje. Jednou mi dali odměnu, tak jsem si šla koupit plátýnko!”
Všechnu moc imaginaci!
“Dostojevskij dávno zemřel.”
“Protestuju!” zvolal vášnivě Kňour. “Dostojevskij je nesmrtelný!”
Byly části kdy jsem se škrábal na hlavě a netušil co se děje. Myslím si, že tyhle části mi dojdou při dalším čtení. Každopádně je to krásný výsměch ruské antináboženské společnosti ve formě velmi vizuální komedie.
Klasiky miluju, ale při čtení této knihy jsem se celou dobu snažila v ní vidět něco dobrého, něco přínosného, cokoli pozitivního...a nic. Absolutně nic.
Neuvěřitelná jízda...už od 1.stránky mě kniha vtáhla a svět už nikdy nebude stejný :DD Za naprosto revoluční považuji náhled na Ďábla jako takového - není považován za klasického zástupce zla, spíš jako prvek, který odhaluje pravou povahu lidí.
Postava Mistra také vybízí k přemýšlení - kdo to byl, že dokázal pravdivě(a přitom zcela odlišně) popsat dění kolem Piláta Pontského - člověka by mohlo napadnout, že si to jen vymyslel, ovšem Woland potvrzuje pravdivost románu.
No, po prvním přečtení to na mě udělalo silný dojem a nemůžu se dočkat, na co nového tam narazím při dalším přečtení. Teď si ovšem musím dát trochu čas.
,,Každý člověk i věc má přece svůj stín. Nechceš přece vyplenit celou zeměkouli a vymýtit z ní všecky stromy i živé bytosti jen proto, že uznáváš jen světlo beze stínu?"
Kdyby zůstalo pouze u románu o dvou dnech během jarního úplňku v měsíci nísánu na počátku našeho letopočtu, bych byl nadšený. Má to spád, téma, napětí i myšlenkovou hloubku a je to prostě skvělé. Rámující příběh o Ivanuškovi (a Berliozovi) je mírně slabší, ale pořád je vlastně dobrý a zajímavý. Problém u mě nastal ve chvíli, kdy se Bulgakov pustil do satiry na stalinský režim v režii umělce Wolanda a jeho svity. Přestože se občas objeví až krutě ironická poznámka nebo trefná hláška ("Já protestuji! Dostojevskij je nesmrtelný!"), jako čtenář jsem byl nucen složit řádný vagon uhlí, než jsem se k nim prokopal. Co mě nejvíc děsí, je myšlenka, že nejspíš právě tahle satirická část způsobila ono nadšení na obou stranách železné opony.
Děsí mě i to, že kniha má ještě jednu rovinu, a tou je příběh titulních postav mistra a Markétky. Opravdu bylo nutné pětinu knihy (!) věnovat přeměně Markétky na čarodějnici a ďábelskému bálu?! Navíc když je Markéta jako postava plochá až hanba a připomíná ženské postavy z prvorepublikových romantických filmů (ty méně komplikované) nebo z knih Ayn Randové... Přestože asi chápu, že v meziválečném období snad mohla být chápána jako ideál podporující a milující ženy, přijde mi nepatřičné věnovat takový prostor postavě, která má v příběhu čistě instrumentální funkci.
Popis konečného osudu mistra a Markéty mi pak připomněl Heinleinovu knihu Job: Komedie spravedlnosti (vůbec bych se nedivil, kdyby byl Heinlein Bulgakovem přímo inspirován, vzhledem k společému zdroji motivů), u jejíhož konce jsem se chytal za hlavu úplně stejně. Snaha o pointu pak způsobí, že místo aby kniha končila nějak zajímavě, je třeba všechno sluníčkově vyřešit, vyřídit si se všemi účty (epilog byl s výjimkou Ivana utrpení, protože to byl další zbytečný metrák uhlí) a ukázat, že "peklo není zlé, ale spravedlivé". Nevím, možná je to specifičností českých pohádek, že mě tahle myšlenka nějak nedojala, ale za to, kolik je jí v konci věnováno prostoru, mi bohužel nestála. Bohatě by mi stačil pátý prokurátor Judeje, jezdec Pilát Pontský.
Jedna z nejtěžších knih, které jsem četla - a určitě není na jedno přečtení...
Tolik směrů, které tu autor rozvíjí je třeba chápat v dobových souvislostech, tedy dostudovat si další údaje ...
Hlavní otázka je dobro a zlo v člověku - a odpovědnost za své činy ...
Jaké právo má ďábel k vykonání trestu ?
A je láska opravdu tak silná, aby zlomila zlo ?
V závěru se autor snaží uniknout - ve víře, že bude omilostněn - ovšem z jeho životopisu vyplývá, že byl těžce nemocen a pod vlivem opiátů.
Nevím, jak to uzavřít - po dalším čtení zřejmě mohu mít jiný názor.
Už když jsem si "Mistra" půjčovala v knihovně, byla jsem spokojená a plná očekávání. Jenže s přibývajícími stránkami přibývaly i rozpaky a mě napadla myšlenka: "Tak jestli je tohle ruské vrcholné dílo dvacátého století, tak já raději zůstanu v tom devatenáctém." Asi se ještě někdy ke knize vrátím, abych zkusila pochopit...Co,že to na ní "všichni" mají? Ale v brzké době to určitě nebude.
Po dočtení této knihy jsem musela hodně dlouho přemýšlet, co o ní do komentáře vlastně napíšu. A asi nemám slov... něco tak strhujícího a mystického jsem snad ještě nikdy nečetla.. Kniha má mnoho rozměrů a mnoho pohledů, kterými se na ní můžeme dívat. Ukazuje politické dění v Rusku, ale zároveň ke každému čtenáři promlouvá určitými tématy života. Jistě si tam každý najde kousek ze svého života. Knihu jsem četla ve správný čas, kdy jsem byla schopna ocenit její hodnotu a vřele doporučuji ostatním. Podle mého názoru by si jí měl každý přečíst, ale jde o správné načasování.
Štítky knihy
zfilmováno Moskva ruská literatura legendy o Faustovi magický realismus poslední kniha autora Pilát Pontský ruské rományAutorovy další knížky
| 1969 |  Mistr a Markétka |
| 1987 | Zápisky mladého lékaře |
| 1989 | Psí srdce |
| 1987 | Divadelní román / Mistr a Markétka |
| 1969 |  Bílá garda |
Celoživotní láska.