Mlčení o podstatném

13.09.2016

Dovolím si místo komentáře ocitovat pár myšlenek:

Informace je částečná, předpojatá, protože nikdy neříká vše. Umění informovat podává svůj vrcholný výkon tehdy, když oklame, třebaže neustále říká pouhou pravdu.

Nechceme vědět nebo ještě spíš: chceme nevědět. Proto každá "dezinformace" nachází spoluviníka v nás samotných.

Po staletích, během nichž bylo lidstvo svědkem vzniku a zániku několika kultur, během nichž se různé národy a dokonce i náboženství střetávaly ve válkách zbraní, jež povstaly z bojů myšlenek, po tom všem je pro nás nadmíru lákavé opakovat po Protagorovi, po Pontském Pilátu nebo Pirandellovi: Co je pravda? Každému buď přána jeho pravda! Všechno je stejně pravdivé, to znamená stejně iluzorní z hlediska objektivní skutečnosti.
Jakou tím však získáváme výhodu! Když vyloučíme pravdu v objektivním slova smyslu, pak můžeme o to více ctít pravdu subjektivní. Onu lahodnou iluzi, která nám umožňuje žít, která nám dovoluje, abychom se navzájem snášeli. Přestaňme se snažit o shodu subjektu s objektem; pokoušejme se naopak docílit shody subjektu s ním samým. Nazvěme to upřímností.

Když přecházíme mlčením Soud, vzniká nebezpečí, že zbavíme lidskou existenci onoho patetického a nanejvýš vznešeného aspektu, totiž toho, že tato existence je dramatem, v němž jde o věčnost.

Pokouším se smířit ono přesvědčení, které mám, že totiž jsem sám v Pravdě, s respektem vůči těm, o nichž soudím, že jsou od ní vzdáleni, přičemž od nich přijímám vše, co mě může očistit.

Nepůjde, jak to viděl už Newman, o to zvěstovat, nýbrž znovu zvěstovat evangelium těm, kteří je znali a pak opustili, protože se domnívali, že je znají, a usoudili o něm, že je bezpředmětné. Toto poslání, jež má vyvolat opětovné obrácení, probuzení a návrat, je nesnadnější než poslání prvotní. Chybí v něm moment překvapení.