Mlčení o podstatném přehled
Jean Guitton
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/179514/mlceni-o-podstatnem-7h4-179514.jpg
4
2
2
Jean Guitton patří k velkým myslitelům 20. století. V knize přehodnocuje na konci svého života postoj, který zaujal na II. vatikánském koncilu, kde směl promluvit jako jediný laik.
Náboženství Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 1992 , PetrovOriginální název:
Silence sur l'essentiel, 1986
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Mlčení o podstatném. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Mlčení o podstatném v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 3x |
v Chystám se číst | 6x |
v Chci si koupit | 1x |
Štítky knihy
katolická církev autobiografické prvky 2. vatikánský koncil filozofie a náboženství církevní dějiny, dějiny církveAutorovy další knížky
1992 | Bůh a věda - k metarealismu |
1991 | Portrét Marty Robinové |
1992 | Mlčení o podstatném |
2011 | Otevřené dopisy |
1997 | Poznáním k víře |
Dovolím si místo komentáře ocitovat pár myšlenek:
Informace je částečná, předpojatá, protože nikdy neříká vše. Umění informovat podává svůj vrcholný výkon tehdy, když oklame, třebaže neustále říká pouhou pravdu.
Nechceme vědět nebo ještě spíš: chceme nevědět. Proto každá "dezinformace" nachází spoluviníka v nás samotných.
Po staletích, během nichž bylo lidstvo svědkem vzniku a zániku několika kultur, během nichž se různé národy a dokonce i náboženství střetávaly ve válkách zbraní, jež povstaly z bojů myšlenek, po tom všem je pro nás nadmíru lákavé opakovat po Protagorovi, po Pontském Pilátu nebo Pirandellovi: Co je pravda? Každému buď přána jeho pravda! Všechno je stejně pravdivé, to znamená stejně iluzorní z hlediska objektivní skutečnosti.
Jakou tím však získáváme výhodu! Když vyloučíme pravdu v objektivním slova smyslu, pak můžeme o to více ctít pravdu subjektivní. Onu lahodnou iluzi, která nám umožňuje žít, která nám dovoluje, abychom se navzájem snášeli. Přestaňme se snažit o shodu subjektu s objektem; pokoušejme se naopak docílit shody subjektu s ním samým. Nazvěme to upřímností.
Když přecházíme mlčením Soud, vzniká nebezpečí, že zbavíme lidskou existenci onoho patetického a nanejvýš vznešeného aspektu, totiž toho, že tato existence je dramatem, v němž jde o věčnost.
Pokouším se smířit ono přesvědčení, které mám, že totiž jsem sám v Pravdě, s respektem vůči těm, o nichž soudím, že jsou od ní vzdáleni, přičemž od nich přijímám vše, co mě může očistit.
Nepůjde, jak to viděl už Newman, o to zvěstovat, nýbrž znovu zvěstovat evangelium těm, kteří je znali a pak opustili, protože se domnívali, že je znají, a usoudili o něm, že je bezpředmětné. Toto poslání, jež má vyvolat opětovné obrácení, probuzení a návrat, je nesnadnější než poslání prvotní. Chybí v něm moment překvapení.