Mluviti pravdu
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/107/bmid_mluviti-pravdu-Y9v-107.jpg
4
724
724
Brutální román o lásce k životu Román psaný podle skutečného příběhu, který hlavní hrdina na sklonku svého života vypráví autorovi, jenž na jeho základě přehodnocuje svůj život. Skutečný, osudový, brutální román o lásce k životu a o nutnosti mluvit pravdu.
Přidat komentář
AUDIOKNIHA - takhle kniha mi byla mockrát doporučovaná, že je hezká... no po přeposlouchání bych neřekla, že je hezká. Podtitul knihy je "brutální román o lásce k životu"... ano, přesně, tato kniha je brutální. Bernard Mares najde klíče ke všem dveřím svého života a otevře je neznámému člověku. Nechápete... celou knihu nechápete co všechno prožil za svůj život, jak ho to poznamenalo nebo taky nepoznamenalo... a celou knihu tomu věříte. Z knihy jsem si vypsala několik myšlenek. Nevím do jaké míry jsou to myšlenky autora, nebo myšlenky Bernarda Marese. Ovšem mohu říci, že v nich je hluboká moudrost a uvědomění. Děkuju Pepo Formánku, že ses tenkrát ožral a viděl jsi to světélko ve tmě a tvá zvídavost zažehla jiskru pro napsání této knihy! Ještě jednou díky!
Někde jsem kdysi četla, že pravda přináší bolest, lež ovšem utrpení. Příběh Bernarda Marese je až téměř neuvěřitelný. Že pravdivý, o tom ovšem nepochybuju ani pět minut, protože život píše neskutečné zápletky. To, jak se do jeho příběhu promítala současnost a zkušenosti autora, mě na rozdíl od jiných čtenářů spíše bavilo. Ukazuje to šíři života v opravdu pestré paletě, přesně takový, jaký doopravdy je.
Kniha se mi dostala do ruky na doporučení kamaráda, že to si musím přečíst. Nejdříve jsem byla trochu naštvaná, protože jsem se před pár lety zapřísáhla, že nebudu už číst žádné pravdivé příběhy z války, z útěků z Koree a podobné smutné věci.
Styl autora mě nějak zvlášť neuchvátil. Naštěstí ke konci kniha obracela téma do současného života a tak jsem to úspěšně dočetla.
Příběh sám o sobě by nebyl špatný. Vadila mi ovšem forma, jakým je to celé podané. Autor do příběhu velmi často promítá své životní pocity a problémy. Hlavně kvůli tomu jsem knihu dočetla jen s největším úsilím.
Velmi povedené dílo mého oblíbeného autora. Skvělá kniha, ke které se v budoucnu určitě vrátím. Byla plná moudrosti a citu, to Formánkovi jde. Vůbec mi nevadily vsuvky z autorova života, jež pro mě výborně doplňovaly ústřední příběh Bernarda Marese. Za mě top!
Pravdivý příběh jednoho muže, který v životě prošel tolika, až neskutečnými, situacemi. Válka, vězení, lidské utrpení, ale i láska, sny, síla a odvaha. Ve válce byl v SS, v Rudé i československé armádě. Ocitl se v KSČ, ale také byl politickým vězněm a uprchlíkem. A stále hledal odpověď na svou otázku – jaký je smysl lidského života.
Mám ráda knihy podle skutečných událostí, mám ráda to, jak Josef Formánek píše, tahle kniha byla pro mě skvělou volbou.
Bylo to drsné, kruté, smutné, ale zároveň i krásné a nečekané. Krásně formulované myšlenky, i když většinou bolestné. Jsou tu emoce, chtělo se mi brečet, bylo mi smutno a těžko. Ale zároveň jsem se kolikrát musela usmát.
Bylo skvělé, jak se příběh prolíná se životem autora. S jeho myšlenkami a pocity, kam až ho to zavede…
Chtěla jsem číst dál a dál, chtěla jsem být součástí příběhu. Ale zároveň jsem se bála, co ještě přijde. Osud hlavního hrdiny byl těžký, bylo nepředstavitelné, čím vším si musel projít.
Silná kniha, ke které se ráda v budoucnu vrátím.
Jako pravdivý příběh je to téměř až neuvěřitelné. Jednomu se až nechce zdát, co se dá za život vše stihnout.
Neskutočne silný skutočný príbeh, v ktorom sa premieta celá história dvadsiateho storočia. Hlavná postava, ktorá poriadne nevie, čo od života chce, vstupuje do SS bez toho, aby tušila, čo je to za organizáciu. Poznal hlbokú lásku k židovke zachránené z koncentračného tábora. Keď o svoju lásku prišiel, nebol dôvod už ďalej žiť.
Neuveriteľne silný príbeh, ktorý mi snáď len ruší autorove vsuvky.
Pepa Formánků psát neumí, jenom prostě chce být slavný. Proto neustále řeší, jak sám sebe hledá, předbíhá, ztrácí, nachází... Klišé, proklamace, komplexy, nuda.
Fantastická kniha, kdy pan Formánek zpovídá Bernarda Marese, člověka, jehož život byl naprosto k neuvěření, odložený chlapec, který z nevědomosti a touze po přátelství vstoupil do SS, aby se po válce vstoupil do KSČ a po únoru se z něj stal politický vězeň. Po tvrdém vězení a návratu do života, kdy se jen těžko začleňoval do společnosti. Jeho vzestupy, ale hlavně pády, vše co člověk může přežít, kolikrát v životě může padnout na dno a zase se zvednout, síla lidské vůle, pochopení pro slabší a hlavně brutální lásky k životu. Díky za tip na tuto knihu Tome.
Tak toto je velmi těžká kniha.. Autor vypráví příběh Bernarda Marese a čím je kniha dál, tím více se zde projevuje vlastní příběh autorova života.. Život Waldemara Solara byl hodně složitý a neměl by se soudit.. Je to někdy až absurdní.. Co se vše dá prožít za jeden život.. Chtěl to na sklonku života vyprávět.. A jsem ráda, že díky autorovi toho můžeme být svědky :-) A autorův vlastní život? Ten nepotřebuje komentář :-)
Jedna z knih, které bych v psané podobě nedala, ale jako audiokniha se to dalo dotáhnout do konce.
Příběh Bernarda Marese je zajímavý, v knize je spousta podnětných myšlenek, které mě oslovily, ale je to jak se zlatem na Klondiku, které taky člověk musí vysbírávat z bahna a ještě při tom stát po kolena v ledové vodě...
Celkově pro mě byla forma podání knihy i audioknihy velice ubíjející. Nejen, že Formánkův styl mi opravdu nesedl a tím pádem od něj už nic dalšího zkoušet nebudu, ale nervydrásající je i podání audioknihy, ve které jsem musela musela přeskakovat četné dvouapůlminutové vložky kvílivé "pamuziky". Doprkýnka, až budu chtít poslouchat muziku, pustím si muziku a ne audioknihu. Navíc muziku dle svého výběru. Nevím, jestli měl producent potřebu natáhnout a-knihu a nacpal tam tu muziku jako vatu, ale je to jednoznačně na a-knize to nejhorší. Ad Formánek a podání knihy - nesedlo mi, jak moc v knize řeší svoje životní problémy, i když on si asi zrovna něco pořešit potřeboval, stejně jako si něco řešila Boučková v Roce kohouta. Nicméně bylo to to, co mě na té knize nejen nezajímalo, ale vadilo a rozptylovalo od příběhu. Jak píše zde někde dole Oskli: "Až budu chtít číst o tom, jak Formánek neví co se svým životem, udělám to, ale proč to cpát do knihy o někom jiném?!"
* * *
A na konec jeden citát - jedna z podnětných myšlenek, snad dokonce nejhlubší, která mě oslovila a kvůli kterým dávám knize přeci jen tři hvězdičky: "No, a jednou jsem našel ulitu prázdnou. S nikým jsem nechtěl mluvit a zavřel jsem se do skříně.
(...)
Až po těch letech jsem se dozvěděl, že poustevníci se stejně jako hadi svlékají, a při té příležitosti si hledají novou a větší ulitu.
Ten můj (ráček poustevníček) svůj domov nikdy nenašel, a proto vyschl.
A proč o tom mluvím? Za prvé, z toho jsem pochopil, že nemám nikdy ztrácet naději, neboť věci nemusí být takové, jaké se zdají, i když je vidíme na vlastní oči. A za druhé, že v osamění za skříní, ve tmě a bez domova, hynou nejen poustevníci."
* * *
Opravdu skvělá a hutná kniha,která se čte jedním dechem.
Ano je občas asi trochu "brutální " a vulgární(puritáni ať na ni rovnou zapomenou)ale je tam i láska,humor a zamyšlení.
A není život přesně o tom?
Knihu jsem dostala loni k Vánocům a byla jsem překvapená její " brutalitou" a pravdou a přesto musím napsal, že byla nádherná. Rozhodně doporučuji. Dávám 5 hvězdiček.
Už podtitul "Brutální román o lásce k životu" vypovídá o mnohém. Autor si rozhodně nebere servítky: jde o syrové, strohé líčení jedné životní pouti a několika osudových setkání, zbavené zbytečného sentimentu. Takové neobvyklé bádání nad smyslem života, spolu se snahou o rozluštění jeho kódu.
Stojí před námi převyprávěná zpověď člověka, který z bláta a marastu /ne/všedního života vyhrabává skryté poklady, ať už obrazně, či doslova. Bernard Mares, muž, který vytrvale vzdoruje osudu, vydrží peklo války, šikanu v lágrech i v dírách nejhorších českých věznic. Prožívá vzestupy a pády, ochutnává svobodu, ale zase ji ztrácí. Zocelený všemi ranami zůstává sám: s věčnou otázkou, proč zrovna jemu je dán život, když všude kolem řádí smrt.
Jako protipól mu autor do cesty postavil sám sebe v podobě opilého novináře, a vlastně si během celého románu nepřestane pohrávat s tím, co vše z takového setkání může vzejít. Dovedně mísí několik dějových linií a spolu s tím, jak mu stařec odhaluje tajemství svého života, se rozrůstají i zápletky. Pro zesílení dojmu využívá i neobvyklá přirovnání a šokující kontrasty: jeho vyjadřování je plné paradoxů, krásu vidí i uprostřed hnusu.
Knihu můžeme vnímat též jako jakýsi "román o románu": jde o určitou sebereflexi autora, kdy hodnotí styl svého psaní a samotný způsob, jakým text vznikal. Dá se říci, že se poměrně zdařile zhostil zvláštní schizofrenní role nejen tvůrce, ale i postavy. Též věrohodně a téměř až plasticky ztvárnil tvrdé prostředí, v němž se Mares pohybuje.
Zajímavá je i grafická stránka textu: mnohdy připomíná dovedně vytvořenou malířskou a dějovou koláž. Jednotlivé epizody oddělují drobné vstupy, které navozují atmosféru. Mají podobu zvonění imaginární tramvaje, která nás vozí světem a vymezuje náš čas. Získané zkušenosti navíc trefně doplňují latinské citáty.
Jde o velice strhující a napínavé dílo plné nečekaných zvratů. Dobré sousto - někdo však nemusí zrovna skousnout všudypřítomnou vulgaritu. Jenže dané téma ani jiné prostředky neumožňuje. Autor šikovně chňapl po nabízeném tématu z doby nedávno minulé a zcela mistrně je zpracoval. Nenabízí řešení - jen další a další nezodpovězené otázky. Ať si do svědomí sáhne i čtenář...
Opravdu pěkná kniha. Neváhejte, otevřete a čtěte. Za mne si ji dám ještě jednou.
Štítky knihy
Židé 20. století vězení, věznice Německo komunismus hledání smyslu života válečné zločiny poválečná doba omluva ideologieAutorovy další knížky
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Josef Formánek má o životě co sdělit a styl jeho sdělení vnímám jako neotřelý, hravý a hodně mě baví také grafická úprava, jako dokreslení příběhu. Na druhou stranu na mě ovšem z této jeho knihy dýchlo občas příliš mnoho deprese, pocitu, že člověk je vláčený osudem a že na životě jako takovém lze někdy nalézt jen málo světlých míst. Pro mě je kniha Mluviti pravdu takový maniodepresivní příběh, který čtenáři občas naznačí smysl života, přitom ho ale povětšinou vleče bahnem zmaru...
A co ty nanomilimetry, Josefe? :-)