Mlýn na mumie
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/193242/bmid_mlyn-na-mumie-Rez-193242.jpg
4
883
883
Podtitul: aneb převratné odhalení komisaře Durmana. Fantaskní román se odehrává v roce 1866, na historickém pozadí Prusko-rakouské války, a to v několika vzájemně se zrcadlících dějových i významových rovinách. Jeho ústředním tématem je relativita trestu i jeho vykonávání. Základní příběh – pátrání dvojice detektivů po tajemném pachateli sériových vražd, prolínající se s krvavým válečným konfliktem – vykresluje rozpor mezi individuální vraždou, jíž společnost odsuzuje a trestá, zatímco institucionalizované zabíjení v armádě naopak odměňuje a dává za vzor. Hlavním hrdinou paralelní dějové roviny je skutečná historická osobnost Leopolda von Sacher-Masocha, syna pražského policejního ředitele, který svým životem i literárním dílem naplňuje eponymní ideu masochismu, jež převrací trest v jeho pravý opak, takže namísto bolesti přináší trestanému rozkoš. Třetí dějová rovina se odehrává v oblasti vysoké politiky: Rakouské císařství dojde po prohrané válce s Pruskem k osudovému rozhodnutí odbojné Maďary odměnit autonomií, zatímco loyální Čechy „potrestat“ národnostně nespravedlivými zákony. V závěru se všechny dějové roviny románu spojují do překvapivé pointy... „Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby. Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu, nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout.“ Bogdan Trojak... celý text
Přidat komentář
Tohle je prostě geniální kniha. Vybroušená po všech stránkách. Hravý jazyk, originální zápletka a příběh okořeněný mystikou... co víc si přát?!
Petra Stančíka jsem si poprvé všimnul v antalogii Ve stínu říše. Jeho propracovaná povídka z druhé světové o agentech - duchech, mě dost zaujala. Zjistil jsem, co napsal, a ejhle, tohle bylo i oceněné a ještě vyšetřování burtálního mordu z historické Prahy. Sem s tím!
Musím férově přiznat, že jsem se do děje docela dlouho nemohl dostat, celkem mě ty neustálé ejakulace hlavního hrdiny v každé druhé kapitole rušili. No ale nějak po třetině se něco zlomilo a já se královsky touhle historickou kriminální freskou bavil. A musel jsem to co nejrychleji dočíst!
Nepřeberné množství historických i fiktivních postav a událostí... No akorát jsem čekal větší detektivování.. ale zase jsem rád, že na konci se ukázalo, že věci které jsem tak nějak tušil, jsem asi tak nějak tušil správně :D
Odpočinkové nadsazené veledílo, které nešetří sexem, jídlem a mrtvolami! Doporučuji k dekadentní náladě a sklence vychlazeného, no, čehokoliv :D
"Zdravá brambora, libosti plná, pánev s tebou, požehnaná ty mezi hlízami… Amen."
Co jsem to právě dočetl? Nálož všeho možného směřujícího k bolesti i slasti, utrpení i rozkoši... Je to neuvěřitelná směs větších či menších odboček, tisíce detailů od vybuchujících pyramid přes setkání s historickými i fiktivními postavami všech druhů (Smetana, mexický císař, sv. Dynda, továrník na "zadní" papír, kolotočář-vynálezce vycpávající hříbata vcelku...) po duchy, mluvící mrtvoly i inteligentní mandragoru. Děj vlastně slouží jen jako nosič pro tisíce a jednu příhodu (ano Zeměplocho, dívám se tvým směrem), odkaz či událost. Vše je pak řádně okořeněno nekončícím množstvím sexuality a gastrosexuality všech druhů, variant i množství. Aneb co vše (a jak) se dá nadívat a prošpikovat (v obou slova smyslech)... A přiznávám, že nejvíc jsem se asi těšil na úvody kapitol, které nádherně parodují* konspirační teorie o iluminátech i současný svět.
Normálně bych takovouto knihu miloval, ale u Stančíka mi střídání témat přijde příliš samoúčelné. Ony odbočky několikavěté i několikakapitolové totiž často nikam nevedou a jsou "jen" součástí nekončící promenády všech možných podivuhodností. Sám závěr nosného děje je pak bohužel neuspokojivý (i když je jasné "kdo", jen mi tato postava nepřišla natolik zajímavá/důležitá, abych se o ni předtím víc zajímal) a použitý jazyk až příliš vulgární (připomíná mi "poetiku" Záviše). Ale sám jsem si to naložil, když už první věta hlásá, že jde o filozoficko-pornografický detektivní román.
*I když ruku do ohně bych nedal za to, že ten "krásný starý svět" trochu nechybí i autorovi. A takto se s tím současným plným lidských práv nevypořádává...
Česká taškařice jak má být. Četlo se to příjemně a rychle to odsýpalo. Nečekal sem žádné nové převratné filosofické vývody ale odpočinkové čtení a to sem dostal.
Milan Kozelka a Harry Crast, by mlaskali. :-D
„Když jsi do toho hovna šlápnul, Poldi, tak si ho taky vyčuchej.“
Pravděpodobně nejúchylnější podivnost, jakou jsem kdy četla. Manifest požitkářů, ve kterém se často smilní (komisař Durman by snad osouložil i mouchu v letu), navštěvují se bordely i putyky, rozplývá nad všemožnými pochutinami, znalecky koštuje alkohol v míře více než hojné, dýchacími cestami putuje tabák a samozřejmě nesmí chybět ani drogy. Taky jsem si měla něčeho šňupnout, abych si „Mlýn na mumie“ užila až na dřeň. Protože na tenhle žánrově těžko uchopitelný mix fantaskně detektivní historicko-filozofické groteskně humoristické absurdně-bizarní porno kuchařky jsem zřejmě tvorem příliš přízemním.
Pocity jako na horské dráze: zaujetí*nuda*smích*napětí*hmm, věčná pravda*cože?!*hmm*smích*už mi s tím „autarkickým detektivem“ polib panímandu!*fuj!*zaujetí*nuda*no to mi ho teda vyndej*smích*fuj!*nuda*a to mám být jako překvapená s tímhle jménem?*hmm*nuda*jakože cože?! a tak pořád dokola.
Chápu, co se na knížce čtenářům líbí, chápu i zhnusené komentáře. Pro mě pozitiva převažují, v nejmenším nelituji domácí četby kombinované s pracovním nasloucháním (předčítající vyloženě prožíval gurmánskou složku románu, skoro jsem slyšela ukapávat sliny). Autor se každopádně mazlil s větami, hrál se slovy, vymýšlel barvité přesmyčky (U Silomrdných), přiléhavá jména (baron Sulz-Rossoll d’Aspiq), názvy kapitol (Dávení davu) a co teprve pohádky Červená Mrdulka, O Jebníčkovi a Zmařence či Sedmero Prcavců... 65-70%
- Celá Praha byla polepená válečnými manifesty Františka Josefa I., sepsanými bídnou úřednickou češtinou a tučným titulkem Mým Národům! Císař v něm obšírně a s trapnými obezličkami oznamoval to, co už všichni věděli.
Z celé vyhlášky byla nejzajímavější věta: „Tím stala se nevyhnutelná válka ta nejhorší, válka Němců s Němci.“
Shromáždění lidé ji také hned hlasitě komentovali:
„Válka Němců s Němci? Proč teda odvedli na vojnu mýho Lojzíka? Dyť von neumí německy ani mlčet.“
„Ať si to Vilda s Frantopepou mezi sebou vyříděj sami. Já je taky nezvu, dyž chci dát starý přesdržkovou.“-
(SPOILER) Musím se přiznat, že jsem to nečetl, ale poslouchal. Byl to skvělý zážitek. A protože je to takový mazec, tak jsem to dal ještě jednou a bavil jsem se podruhé.
Zvláštní kniha... nevím dodnes, proč z ní byla paní knihovnice tak nadšená. Trošku jako Adéla ještě nevečeřela??? Ale ten film já miluju... tak nevím, nevím....
Pokus být Umbertem Ecem, který ale dopadl G.R.R. Martinem. Mlýn na mumie má své kouzlo - hlavně ve staré Praze a i ve své hravé přemrštěnosti - ale na dobré hodnocení to není. Uvítal bych buď více dějové souslednosti a méně třináctiletých prostitutek, a nebo více fantazie a méně třináctiletých prostitutek.
Jedna hvězdička za celkem zajímavý začátek, ale pozdeji se to zvrhlo ve splacaninu nejhoršího ražení.
Zpočátku zajímavě se rozvíjející příběh v příjemném prostředí Prahy 19.století se zvrhl v nesmyslnou slátaninu žrádla, chlastu a sexu. Škoda.
„Když se Durman marně snažil polknout hostii, která se mu přilepila na jazyk, pomyslel si, jaká škoda, že Ježíš nebyl kuchař. To by jistě neproměňoval své tělo do suché, nekvašené oplatky bez chuti, ale vybral by si k tomu třeba bouillabaissu nebo jehněčí kolínko na rozmarýnu. Kněží by během mše vařili a teologické spory by se nevedly o vycházení Ducha svatého, nýbrž o to, zda biftek smažit na sádle, nebo na oleji, či je-li přípustné do bramborového salátu přidávat mrkev.“
Velmi osvěžující kombinace světa alá „Adéla ještě nevečeřela“ s průvodcem po pražských knajpách a bordelech (v obou případech s velmi barvitými popisy nabízených rozkoší) za Rakouska-Uherska, zpestřená fantaskními až mysteriózními scénami a doplněná mnoha vtipnými historicko-politicko-filozofickými postřehy. Lahůdka pro jazykové fajnšmekry. V případě duševní nouze lze nalistovat libovolnou stránku a téměř s jistotou tam najdete nějakou perlu, která vám poskytne první pomoc. Pročež velkoryse promíjím rozplizlý konec a vřele doporučuji coby účinný nástroj duševní hygieny.
„První živý tvor, jehož člověk domestikoval, nebyl žádný vlk, nýbrž kvasinka. Alkohol a chléb stály u počátku lidské civilizace.“
Velmi zvláštní kniha... Sáhl jsem po ní velmi natěšeně a přišlo velké zklamání. Nevím, co si o tom má myslet. Chvílemi to byla čistá parodie ve stylu "Adéla ještě nevečeřela," chvílemi jsem cítil pokusy o sdělení hlubšího poselství. Naznačené dějové roviny (viz zdejší popis knihy) jsem v knize nepotkal - nepřijde mi, že by Leopold Sacher Masoch, byl hlavním hrdinou paralelní dějové linie, když se v knize objevil na dvou stránkách...
Slibný a velmi nadějný začátek se začal utápět v nesmyslech, nepochopil jsem proč tam je mnohostránkový popis příběhů věcí, které Durman objevil u vetešníka, když většina z nich neměla pro děj žádný smysl. Román na mě působil tak, že autoru docházely nápady a tak vyplňoval prostor popisy jídel (ale skvělými, to se musí nechat!) a milostných hrátek hlavního hrdiny (také dobře napsaných). Na druhou stranu obojího bylo až příliš, a jak známo, všeho moc škodí... Neupírám autorův spisovatelský um (například úvodní posezení stolní společnosti v hospodě bylo opravdu skvěle napsané a navnadilo čtenáře), ale děj mě opravdu zklamal. Souhlasím s poznámkou kolegy stoun25, že se jedná o punk na papíře. Ale takový punk mě bohužel nezaujal.
Zcela dokonale vystizeno v komentari od Ziriath nize. Zajimave kuriozitky se utopily v mori naprostych kravinek. Skoda. A srovnani s Urbanem? Take souhlasim se Ziriath a dodavam, ze v Urbanovych knihach na rozdil od teto nachazim presah.
Přesně jak napsal DuSiČíst..
Mě chvilku trvalo, než jsem pochopil, že všechno co čtu není to, na co jsme zvyklí a že je to vlastně dobře promyšlená sranda. Krásně poskládaná čeština, důvtip.... Mě se kniha moc líbila, krásná oddechovka do pandemické doby. Mám rád tenhle styl humoru..
Punk na papíře.
Máte rádi knížky od Urbana?
Možná se vám bude líbit i tahle, protože se autor jím inspiruje v tom lepším - atmosférou zajímavých baráků a zákoutí, kam se sami můžete podívat nebo už je znáte, a když (už) nemůžete, aspoň si je vyhledat, viz třeba stránka s pohlednicemi starapraha.cz
Dokonce i ten kostelní přístavek, kde hlavní rozežranec bydlí, stále stojí - jen jsem si jej představila jako větší barabiznu. Nesedí mi tam ty vyloženě klasicky duchařské nebo pohádkové věci.
Děj by se mohl odehrávat před Lordem Mordem, kterého to nejvíc připomíná.
Ale Urban narozdíl od Stančíka ví, kdy přestat - po začátku, který mě nadchnul a číst i o těch jídlech mě docela bavilo, protože doplňovaly atmosféru spolu se zajímavostmi a reáliemi tehdejší doby, se pak hlavní rozežranec klátí od jednoho žrádla k druhému (z nichž chroustí polívka je asi jediný jídlo, který mi z těch tisíce nepřijde jako vyloženě odporný, a prokazatelně neni vymyšlený) a od jedné šukačky k druhé, zatímco někdo (opět urbanovsky bizarně) morduje další listonoše a děj se neposouvá (konečně a překvapivě to projednou nejsou prostitutky!).
V realitě tehdejšího zdravotnictví by spíše lovil zakutáleného svého ptáka ohníváka zpod kredence a dvanáctileté cigánky by zděšeně odvracely pohled od jeho příjicí rozežraného obličeje, než by se pouštěly do sexu s ním (ne, to že jsou z etnika, nedělá to co tam je, méně úchylným). Snad jediné ženské, které on neojede, jsou pozůstalé zavražděných pošťáků, ale kdyby došlo i na ně, tak mě to už nepřekvapí.
Když autor vytvořil za účelem dalších šukaček a žranic dějově bezvýznamnou odbočku do Paříže, tak už sem musela upustit mobil a chvíli koukat do zdi, to se nedalo tyjo. (Zajímavé je, že po 150 letech je cesta vlakem do Paříže složitá asi stále stejně nebo i víc.)
A k čemu pak jsou ty krásné a tajemné popisy prostředí, když slouží většinou jako kulisa k výše zmíněnému?
Ne že by se to nakonec nedalo dočíst, jen nevím, zda neni lepší si konec domyslet vlastní, protože asi cokoliv si tam vymyslíte, bude lepší, než jak to doopravdy skončí.
Štítky knihy
Praha humor 19. století česká literatura Čechy historické detektivky rok 1866 fantaskní Magnesia Litera česká fantastika
Autorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Já jsem se nadmíru bavil. Není v tom potřeba hledat nějakou hloubku, jen se prostě v pohodě nechat unášet dobrodružstvími komisaře Durmana.