Mnichov: Krize appeasementu 1938

04.01.2025

V prvé řadě musím říct, že kniha je výborná, skvěle se čte, obsahuje spoustu podrobností o událostech, které jsou pro nás naprosto zásadní, bez ohledu na to, že děj obsahuje řadu jmen, byť i okrajových. Děj sám není zredukován na jinak v učebnicích dějepisu omezenou zmínku o konání konference v Mnichově a jejích výsledcích, ale tyto jsou podány jako výsledek širšího a déletrvajícího proudu v mezinárodní politice, zde zejména britské, ve třicátých letech.
Ve druhé řadě musím nicméně dodat, že přestože se kniha skvěle čte, oproti jiným knihám o stejně vysoké či ještě vyšší kvalitě (i zde je vysoká), kde jsem se často bránil přestávkám a chtěl jsem je rychle dočíst, tady to bylo jiné.
Nechci, aby to vypadalo tak nějak americky, ale s ohledem na jinak známý výsledek konference, následnou okupaci, světovou válku a komunistickou čtyřicetiletku, se mi ke konci knihy do dalšího čtení občas tolik nechtělo, přestože bylo jasné, jak kniha skončí.
Dnes má člověk neocenitelnou výhodu zpětného pohledu a znalost dalších událostí, nelze tedy do určité míry nechápat přístup některých politiků na Západě, kteří byli vedeni možná dobrými úmysly tam, kde neleželo zcela těžiště jejich bezprostředních zájmů. Daní za tuto geopolitickou krátkozrakost byla zvyšující se chuť Italů kvůli relativně mírné kritice za invazi do Habeše, anšlus Rakouska a mnichovská konference u Němců, v širším kontextu pak nepochybně i Pakt Molotov - Ribbentrop, když bylo Stalinovi jasné, že od Němců dostane víc a dříve a případný oddech a čas na přípravu k tomu. U nás pak posílení východních a komunistických tendencí, když bylo zřejmé, že SSSR by se sem stejně nedostal přes Polsko a jeho potenciální slib pomoci v návaznosti na postup Francie tak byl jen laciným závazkem, o jehož splnění by se dalo úspěšně pochybovat. Slibem určitě nezarmoutíš a po válce jim to přineslo kladné body i s ohledem na podíl na osvobození, k němuž muselo dojít, protože nakonec došlo i na ně.
Abych se nicméně případně vyhnul kritice za amatérskou analýzu historie a tomu, že po bitvě je každý generál, čtení bylo ke konci knihy obtížnější proto, že i v současnosti je vidět řada náznaků obdobného přístupu na Ukrajině. Z knihy i následného vývoje je zřejmé, že se ničeho nedosáhlo, pouze agresor dostal čas na mocnější přípravy. Je zde zřejmá paralela ke Krymu a okupaci z roku 2014, po níž následovala válka na Ukrajině, když vedení Ruska došlo, nebo si alespoň myslelo, že se opět nemůže nic stát a reakce bude vlažná. Naštěstí se situace neopakovala zcela a agresorovi se rovněž pustilo žilou, byť za cenu utrpení Ukrajinců a bilionových materiálních ztrát.
Nakonec asi sice bude mít pravdu Robert Fico, že se pro Ukrajinu chystá nový Mnichov, protože je zřejmé, že podpora nikdy nebude a asi ani nemůže být tak velká, aby to ruské hordy odradilo od dalšího postupu, ale aspoň se se jim dalo najevo, že to nebude zcela zadarmo.
Nechtěl bych se opakovat, ale ze čtení knih týkajících se SSSR, Ruska, a to vnitřní či mezinárodní politiky, pro mě plyne stále jeden a tentýž závěr, byť se jedná o literaturu západní či naší provenience z doby porevoluční, že z Východu nic dobrého nepřijde a uvažování Ruska se nezmění, pokud bude aplikován v přístupu k němu slabošský a umírněný přístup, který předvedly Velká Británie a Francie v třicátých letech. To samozřejmě neplatí jen v případě Ukrajiny, kdy mám tak nějak pocit, že se historie opravdu opakuje, ale nepochybně to bude platit i u dalších krizových oblastí, zejména mě napadá v tomto směru Tchajwan, i když u Číny lze očekávat jednu vlastnost, kterou Rusko kromě jiných nemá, trpělivost.