Mnoho povyku pro nic
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/217438/bmid_mnoho-povyku-pro-nic-662cafdb4d5a2.jpg
4
127
127
Shakespearova sváteční komedie o lásce, intrikách a lžích, příběh plný překvapení, milostných zvratů, důvtipných pletich i zákeřných pomluv. Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) napsal Shakespeare koncem roku 1598 nebo počátkem roku 1599. Žánrově tato hra patří do skupiny tak zvaných „svátečních komedií“ (festive comedies), zároveň se od největších „svátečních komedií“ významně odlišuje. Nenalezneme v ní žádný aténský či ardenský les, žádnou Ilýrii. Schází v ní onen magický, snový prostor komedií Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí a Večer tříkrálový, je střízlivější, drsnější. Jestliže nakonec vyvolává osvobozující pocit uvolnění a usmíření, pak je to především díky Benedickovi a Beatrici. Patří k oněm velkým shakespearovským postavám, které si energickou, často agresivní slovní hrou hledají cestu ke svatebnímu oltáři. Šťastný konec hry je zajímavý proto, že se zrodí z mimořádně hlučného nesouladu.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2014 , AtlantisOriginální název:
Much Ado About Nothing, 1597
více info...
Přidat komentář
Penguin toto označil za "enemies-to-lovers classic" a jako jo, interakce mezi Benedickem a Beatrice jsem si užívala celou dobu.
Perfektní ukázka lidské povahy a vztahů, a to jak v nejlepším, tak i v tom nejhorším. Moc se mi líbily brilantní dialogy plné slovních hříček a chytrých replik. Nejvíc samozřejmě špičkování mezi Beatrice a Benedickem, které tímto zařazuji mezi nejoblíbenější páry v literatuře. Vážně mě ta holka bavila, že v 16. století jen tak nesklopila hlavičku a vše neodkývala jako milá a sladká Hero.
Možná cítím malé zklamání nad tím, že se Claudio neproklál svým mečem, když zjistil, že by měla být Hero mrtvá. To by přece měl pravý milovník z Shakespearových knih udělat, ne? Ale pak by to asi nebyla komedie. :) Škoda. Ne vážně, bylo to dobré. Celkově nejvtipnější mi na tom přijde, že je to i po více než 400 letech aktuální, že se ta lidská povaha zkrátka snad vůbec nemění.
(SPOILER) Typická shakespearovská komedie z konce 16. století plná patosu, šílených lásek, bláznivých zápletek a lstivých intrik, které se rozjedou po vypuštění jedné zlé pomluvy, která zamotá životy několika do té doby spokojených lidí. Prohnaného úskoku je však zapotřebí, aby se vše vysvětlilo a bylo uvedeno na pravou míru. Jako vždy je děj vyhnaný až do extrémů a komedie je jaksi až ztřeštěná přesně tak, jak si žádala doba.
Ha, někdo by měl už namyšleným anglánům vysvětlit, že se ten jejich Čejskpír přeceňuje, takže se nebudete zlobit, když to udělám já, slovem prostým, v jazyku slovanském a břitkém jako čepel, ehm, průmyslového nože.
Anžto jsem pokročilým věkem docela zblbnul, rozhodl jsem se, že v místní knihovně vyplením oddělení divadelních her a budu číst jednu za druhou, abych nemusel louskat produkty naší doby, jelikož mé ústrojí je delikátní a má střeva nepotřebují, abych jejich obsah vyplouval předem i zadem jakožto následkem mizerné četby.
Schopenhauer napsal, že je třeba číst dobré, nikoliv nové. Staří Římané mumlali multum, non multa a moje maličkost skromně dodává: Shakespeare sucks!
Kromě toho, že umím anglicky, měli byste pochopit, že chudák William je v tom nevinně, i když nepochybuji, že by se mu zamlouvalo, kdyby tušil, jakého boha z něho budoucí generace udělají.
U nás totéž provedli mnoha autorům, z nichž jako memento dementi vyčnívá jistá Božka Němcová se svou babkou, takto postrachem žáků školou povinných.
Ale zpátky k Vildovi, starému žvanilovi. Tomu chlapovi by prospěl editor, který by ho vzal pod ramenem a vlídně mu vysvětlil, že méně je více. Navíc celý ten happy end působil nepřirozeně. Budiž, dvojice B+B ať se klidně spáří a užívají si ostrovtipu, ale ať se na mne nikdo nezlobí, proč Claudius a Hera dohromady?
Možná mi něco uniká z mravů středověké Anglie či Itálie, ale kdyby Claudiovi někdo zakroutil krkem a Hera plivla na jeho hrob, byla by hrdinkou více podle mého gusta.
Copak ta holka neměla žádnou hrdost? Nebo Shakespeare alespoň trochu smyslu pro vyvážené drama?
Jak sami vidíte, když i naprostý laik jako já dokáže dramatické škobrtání, co teprve erudovaná literární kritika? Skutečnost, že tak nečiní, přičítám anglánské propagandě.
A propos, mělo jít o komedii, ano? Uznávám, že neúprosní strážci pořádku něco humoru prokázali, ale na stranu druhou, Karel May, kterého snad inspirovali, dokázal se svým Hobble Frankem totéž, a přesto ho nikdo nepovažuje za génia tisíciletí.
Aby mne nikdo nenařkl, že nenávidím všechno anglosaské či divadelní, chci přiznat, že jsem Mnoho povyku pro nic četl druhý den po tom, co jsem přelouskal Sofoklova Oidipa na Kolónu a Shawova Záletníka Leonarda. Obé se mi zamlouvalo víc. Tu druhou hru wikipedia označuje za nepříliš zdařilou. Schopenhauer by k tomu něco ostře podotknul a já bych s ním souhlasil.
V tom světle jsou i tři hvězdy pro naši superstar příliš!
Všetky interpretačné kľúče zanechal Shakespeare už v názve. Vzťahy medzi obomi dvojicami milencov sú naozaj o zbytočnom kriku, pričom v jednom prípade ide o "zbytočné" sarkastické výpady Benedicka a Beatrice a v druhom o "milostné peripetie" Hero a Leandra režírované zákerným Donom Johnom. Shakespeare sa v tejto komédii nielenže vysmieva z tragických milostných zápletiek (najmä zo slávnej básne Hero a Leander), on sa tu rovno vysmieva z vlastných milostných zápletiek, napríklad z balkónovej scény z Rómea a Júlie. Ukazuje tu to "nič", ktoré sa ukrýva za tragickými zápletkami - stačí len zmeniť nasvietenie a optiku. A domnievam sa, že aj samotné telenovelovité zlodušstvo Dona Johna, je tu úmyselne stelenovelizované a prepiate, kvôli výsmechu z rôznych tragických antikristov u seba i u svojich konkurentov (spomínam si tu najmä na Maltského Žida). Aj samotný vzťah Beatrice a Benedicka tvorí realistický a sarkastický kontrapunkt k osudom Hero a Leandra. Aj preto túto Shakespearovu hru vnímam najmä ako paródiu na tragické milostné dobrodružstvá.
Zároveň tu opäť vystupuje do popredia svet ako javisko. Karneval, ktorý je štartérom celej zápletky, sa prenáša aj do deja. Don John tu má masku počestnosti, Beatrice a Benedick si zasa obliekajú sarkastickú masku, ktorou skrývajú (aj sami pred sebou) svoje skutočné city. Týmto je ešte posilnená tá parodická meta-textuálna rovina, keďže sa tu témou opäť stáva aj samotné divadlo, zároveň sa tu odhaľujú masky, ktorými sa maskujeme aj pred svojim vnútrom, pred svojimi citmi, a teda sami pred sebou. Tým pádom je tu celý problém herectva posunutý na ďalšiu úroveň. V neposlednom rade sa tým ukazuje aj herectvo, ktoré na seba berieme pri "dvorení" a "flirtovaní". Ukazuje sa, že celý ten zmätok je vlastne samotná láska, ktorá nás núti pri zvádzacích rituáloch brať na seba špecifickú podobu a stávať sa niekým iným. A aj v tomto prípade možno podľa Shakespeara nejde o nič tragické, o nič kvôli čomu by bolo treba kričať. Je to práveže hra, krásna a slastná milostná hra - tak ako v prípade Benedicka a Beatrice.
Mimochodom, výborné je tiež filmové spracovanie z roku 1993. Nikdy nezabudnem na parodickú scénu, kde sa spočiatku sarkastický Benedick napokon radostne čľapká vo fontáne a drsná Beatrice sa smeje a hojdá na hojdačke.
Film: Veľa kriku pre nič (1993), Veľa kriku pre nič (2005)
Tak tohle byla pecka. Zatím nejspíš nejlepší kniha krále dramatu, jakou jsem měl možnost okusit. Vtipné, svěží, nadčasové. Mimochodem, doporučuji si na to zajít do Slováckého divadla, tedy pokud to stále ještě hrají. Pár let zpátky jsem to u nich viděl a byl to zážitek, na který se jen tak nezapomene.
Z komedií asi moje nejoblíbenější. Hravé, úsměvné, něžné, plné intrik, omylů, chyb i slov, která neměla být řečena. Plné zmatků, lásky a vědomí, že některé chyby se neodpouští...
(i když někdy ano)
Má lásko, ach
jsme jenom prach
- z toho jde strach...
Jak pravdivé...
Shakespeara mám ráda a i tohle dílko mě bavilo. Příběh, i když je v podstatě triviální, příjemně ubýhá, dialogy jsou jako vždy skvělé. Pobaví!
Tahle hra mě navnadila na Shakespeara a já ho po přečtení tohoto díla začala milovat a číst ve velkém. Byla to má první jra a rozhodně jedna z nejlepších. Úchvatné rozhovory, fantastické a vtipné slovní hříčky a vynikající příběh (až na některé ukvapené závěry a rozhodnutí, ale tak to prostě u her je).
Název této komedie rozhodně neodráží moje pocity. Mnoho povyku pro nic mě velmi bavila. Dialogy Benedicka s Beatrice si v ničem nezadají s dialogy mezi Kateřinou a Petruciem ze Zkrocení zlé ženy. Mnohdy jsou dokonce ještě ostřejší, ale zároveň zábavnější - hlavně jejich hovor než předstoupí k oltáři. Skvostem je velitel stráže Puškvorec - ostatně, vždyť "je to vůl". Jen škoda, že nebylo v zápisu. A jeho školení podřízených před noční hlídkou je něco naprosto k popukání. Jinak je v komedii na Shakespearovi poměry dost postav, byť tentokrát se v jejich jménech člověk tolik neztrácí. Zápletky postavené na už typických Williamových motivech fungují a Messina nabízí mnoho příjemných, zábavných, ale i poučných, výjevů a scén.
Zajímalo mě to, a tak jsem se do toho pustila. Musím uznat, že překlad dělá hodně - celkem dobře se to četlo. Jenže, zpětně si nemůžu pomoct. Bylo to dějově triviální a jen těžko se mi věří, že to je komedie. Ačkoliv to je od Shakespeara, který je považován za autorskou legendu, cítím se oloupená a říkám si, proč je vlastně ten muž tak opěvován? Nemůžu si pomoct, ale pro mě - nic moc.
Toto je má oblíbená komedie od Shakespeara, díky vtipným a ostrým dialogům, výrazným prvkům jako je láska, zrada, svoboda a manželské štěstí a také té správné troše romantiky.
Četla jsem verzi přeloženou Saudkem, tedy počeštěná jména, což je, myslím, zbytečné. Nicméně k samotné knize - moje nejoblíbenější komedie je Zkrocení zlé ženy, zejm. díky dialogům Kateřiny a Petrucia. Mám pocit, že dialogy "Blaženy" a "Beneše" v této komedii jsou ještě kapku peprnější. Zbytek příběhu podle mého názoru nemá takový "švih", ale celkově patří k mým oblíbeným komediím od Shakespeara.
úžasná kniha nejprve jsem viděla divadelní představení z Londýna s Davidem Tennantem a to mě donutilo přečíst si knihu a nelituji.
Svěží komedie. Četl jsem překlad Břetislava Hodka. vydání z r. 1970.
Vtipně působí břitký jazyk v dialozích Betrice a Benedetta. Legrační je kritika "mužů zákona".
BEATRICE (s. 13)
"Copak může arogance zemřít, když ji živí tak vydatnou stravou, jako je signor Benedetto? Sama zdvořilost mění barvu, když vy se objevíte."
MOCHNA (náčelník městské bezpečnosti)
"Ty nemáš vůbec rezervaci před mou funkcí? Ty nemáš rezervaci ani před mým stářím? Proč tu není kostelník, aby to dal do zápisu, že jsem vůl! Ale sousedi, pamatujte si to dobře, že já jsem vůl; i když to v zápise není, nezapomeňte, že já jsem vůl. Nene, ty šibeničníku, to ty jseš devótní, to se ti dokáže svědecky. Já jsem chytrouš, a co víc, já jsem funkcionář, a co víc, já mám dům, a co víc, já jsem fešák, jaký se v Messině hned tak nenajde; a já znám zákon, víš; a já mám taky dost peněz, víš; a já jsem taky o hodně přišel, víš? A já mám dva pláště a mně sluší všecko. Odveďte ho! Proč to jenom není v zápise, že já jsem vůl!"
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Sváteční komedie nikterak nemiluji - Hra musí obsahovat něco navíc, abych ji měl opravdu rád. Tak mám rád Sen noci svatojánské pro Oberona a Titánii, mám rád Marnou lásky snahu pro naprosto geniální jazykovou hru, mám rád Večer tříkrálový pro jeho hudební výstavbu. Mnoho povyku pro nic je oproti nim velice slabá, neobsahuje zajímavé motivy, které najdeme jinde a její slovní humor je oproti Lásce vyloženě slabý. A tak jakkoliv je jistě možné zabavit se nad přestřelkami Beatrice a Benedica (ale ani v tom se vlastně nevyrovná až brutálnímu vztahu Petruchia a Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy), které jistě mají svou shakespearovskou úroveň, celek hry se mi zdá poněkud nutný a zapomenutelný.
Samozřejmě je zde Don John a Claudio, dvě postavy přidávající hře jistou rozmanitost. Ale upřímně, Don John je vlastně jen nedotažený Edmund z Krále Leara. Claudio je postava, která předpokládanému komediálnímu konci dodává jisté temné odstíny svým odpudivým ponížením Héró. Je to tak vedle Dona Johna jediná postava, které bych patrně nepřidal přívlastek "dobrý". Tím však není nikterak výjimečně zajímavý.