Modlitba jako setkání

22.03.2024

Okřídlený výrok Terezie z Ávily o modlitbě říká, že je to „vztah přátelství, častý a důvěrný rozhovor s tím, od kterého víme, že nás miluje“. Tento prvek setkání v modlitbě otec Anselm doplňuje o mnoho podnětných postřehů, které se zdají být jednoduché a jednoznačné, když už jsou vyřčeny, ale které je, myslím, důležité si opakovat, protože na ně v našem modlitebním životě máme tendence zapomínat.

Kromě velké Terezie navazuje Grün třeba na Martina Bubera a jeho přesvědčení, že sami sebou se stáváme pouze v kontaktu s druhým, že nemůže existovat žádná „já“ bez „ty“. Přesto je v modlitbě nezbytné začít u sebe, setkat se se sebou, najít se. Věděl to už Cyprián z Kartága: „Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel, když sám sebe neslyšíš?“ Je to podmínkou pro rozhovor s Bohem, který musí být především poctivý a otevřený. Přitom nesmíme k Bohu mluvit, jako když křičíme do světlíku (abychom se zbavili toho, co nás tíží, aniž by nás zajímalo „co si o tom Bůh myslí“), ani nesmíme Bohu předkládat seznam věcí k vyřešení – prosby jsou důležitou částí modliteb, ale ne nejdůležitější. Tím opravdu zásadním je odevzdání se do Boží vůle, svoboda od vášní, svoboda od sebe. To pak (když se zadaří) ústí do mlčení před Bohem a sjednocení s ním. Vrcholem může být kontemplace, ale ta je vždy dar, není to něco, co si člověk může vyčekat nebo vyklečet nebo jinak nárokovat – Boha si prostě nejde takhle ochočit, to by byla magie.

V okamžicích setkání k nám může Bůh mluvit, ne hned, ne jak my si přejeme, ale jak si Bůh přeje. Ne slovy (obvykle), častěji pocity a tím, jak nám myšlenky přináší vnitřní pokoj a radostný klid. (Což neznamená, že si v modlitbě často nepovídáme sami se sebou.) Lidským úkolem je naslouchat a poslouchat, nechat se přetvářet.

23.11.2023

Kniha o modlitbě, která jde do hloubky. Už když čtěte, tak se ve vás zvedá touha se modlit a hledat Pána. Snad nejlepší, nejkonkrétnější a nejlaskavější kniha o modlitbě.