Modlitba jako setkání přehled
Anselm Grün
Setkání, které modlitbu provází, je osvobozující a vede vždy také k hlubšímu setkání s lidmi. Jen ze setkání s Bohem se podaří opravdový život. Čtyři stupně a čtyři místa modlitby, o kterých se pojednává v této knize, nemohou a nechtějí dokonale popsat tajemství modlitby. Chtějí nás povzbudit, abychom kráčeli cestou modlitby, neboť je to cesta k stále hlubšímu a láskyplnějšímu setkání s Bohem.... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 2002 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Gebet als Begegnung, 1990
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Modlitba jako setkání. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Kniha o modlitbě, která jde do hloubky. Už když čtěte, tak se ve vás zvedá touha se modlit a hledat Pána. Snad nejlepší, nejkonkrétnější a nejlaskavější kniha o modlitbě.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Modlitba jako setkání v seznamech
v Přečtených | 17x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Knihotéce | 10x |
v Chystám se číst | 3x |
Autorovy další knížky
2009 | Deprese jako šance |
2000 | Každý má svého anděla |
2005 | O mlčení |
2002 | Poselství shůry |
2017 | Svět bez Boha |
Okřídlený výrok Terezie z Ávily o modlitbě říká, že je to „vztah přátelství, častý a důvěrný rozhovor s tím, od kterého víme, že nás miluje“. Tento prvek setkání v modlitbě otec Anselm doplňuje o mnoho podnětných postřehů, které se zdají být jednoduché a jednoznačné, když už jsou vyřčeny, ale které je, myslím, důležité si opakovat, protože na ně v našem modlitebním životě máme tendence zapomínat.
Kromě velké Terezie navazuje Grün třeba na Martina Bubera a jeho přesvědčení, že sami sebou se stáváme pouze v kontaktu s druhým, že nemůže existovat žádná „já“ bez „ty“. Přesto je v modlitbě nezbytné začít u sebe, setkat se se sebou, najít se. Věděl to už Cyprián z Kartága: „Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel, když sám sebe neslyšíš?“ Je to podmínkou pro rozhovor s Bohem, který musí být především poctivý a otevřený. Přitom nesmíme k Bohu mluvit, jako když křičíme do světlíku (abychom se zbavili toho, co nás tíží, aniž by nás zajímalo „co si o tom Bůh myslí“), ani nesmíme Bohu předkládat seznam věcí k vyřešení – prosby jsou důležitou částí modliteb, ale ne nejdůležitější. Tím opravdu zásadním je odevzdání se do Boží vůle, svoboda od vášní, svoboda od sebe. To pak (když se zadaří) ústí do mlčení před Bohem a sjednocení s ním. Vrcholem může být kontemplace, ale ta je vždy dar, není to něco, co si člověk může vyčekat nebo vyklečet nebo jinak nárokovat – Boha si prostě nejde takhle ochočit, to by byla magie.
V okamžicích setkání k nám může Bůh mluvit, ne hned, ne jak my si přejeme, ale jak si Bůh přeje. Ne slovy (obvykle), častěji pocity a tím, jak nám myšlenky přináší vnitřní pokoj a radostný klid. (Což neznamená, že si v modlitbě často nepovídáme sami se sebou.) Lidským úkolem je naslouchat a poslouchat, nechat se přetvářet.