Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Arnošt Lustig
Kniha ukazuje osud židovské dívky. Třetí vydání.
Přidat komentář
Už je to déle co jsem knížku četla. Příběh samotný je krásný, silný a i když se tam brutality z koncentráku neobjevují, utkvěla mi v hlavě chvíle, kdy všichni z vlaku koukají oknem do koncentráku a dva vojáci se pro zábavu přetahují o dítě tak dlouho až se podělí oba...
Co mne na knížce překvapilo a trochu jsem se s tím prala, je, že vlastně příběh začíná skoro koncem a pak se octnete na začátku a příběh dojede až do konce. To mi trochu dělalo problém, se zorientovat v příběhu. Ještě jsem se nesetkala s takovým to stylem psaní.
Je to první knížka, kterou jsem četla od pana Lustiga. Na spoustu knih, které jsem přečetla, jsem už hodně zapomněla, ale tato zanechává ve vás hluboký dojem a je milé, že si knížku pořád živě pamatuji.
Velice čtivá kniha, kterou jsem si přečetla díky maturitě. Jestli ji máte v seznamu, tak doporučuji přečíst pokud hledáte nějakou zajímavou a nijak tlustou knihu.
Zpočátku jsem se nemohla začíst, ale pak to šlo samo. Skvěle ukázána manipulace s lidmi.
Velice smutná a pohnutlivá četba. Cokoliv z války a holocaustu je děsivé a nemělo by se již nikdy opakovat.
Tato knížka je ukázkou zrůdnosti jednoho systému. Moje první zkušenost s tímto spisovatelem, nemohu říct, zda se mi kniha líbila. U tohoto titulu a obsahu to snad ani není možné. Pár dní po přečtení bylo v televizi uvedeno filmové zpracování v úžasném hereckém obsazení. Pan Adamíra přímo úžasně vystihl svoji knižní postavu. Dle mého názoru je vždy lepší přečíst knihu a teprve potom se případně podívat na filmové zpracování. Čtenář musí při četbě více uplatnit svou fantazii a představivost a není ovlivněn ať pozitivně nebo negativně vyzněním filmu.
Tohle byla síla... strašně povedená a strašně smutná kniha. Měla jsem v sobě po celou dobu čtení naději, naděje umírá poslední. Kateřina Horovitzová mě neskutečně překvapila. Už jen představa, že bych se měla ocitnout na jejím místě... mrazí mě. Ale tohle bych nedokázala. Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou rozhodně řadím mezi nejlepší přečtené knihy klasické literatury.
Krátké, ale hutné. Při čtení Lustigovy novely jsem si připadala trochu jako vězeň ze Sartrovy Zdi – od začátku jsem věděla, na co vlastně čekám, jak to skončí, jen jsem musela snést všechny ty strany, které k tomu pomalu vedly. Tenhle přístup, kdy čtenář/ka, na rozdíl od postav zaslepených nadějí, od začátku tak nějak ví, co se opravdu děje, mi přišel velmi poutavý. Zajímavý je zde i topos tábora, ve kterém je novela zacyklená – v táboře příběh začíná, následně se sem dvakrát, a z toho jednou fatálně, znovu vrací. Nakonec postava Kateřiny, jediná, která byla schopná prohlédnout a konat, než jenom slepě věřit čím dál více nemožnému. Je to celé velmi cynické a ironické, z pozice čtenářky jsem z toho měla intenzivní – i když nepříjemný – prožitek. Lustig nepotřebuje otevřeně popisovat všechny surovosti holokaustu, aby docílil u čtenáře/ky velmi srovnatelného efektu. Myslím, že je to obsahově i kompozičně velmi zajímavé dílo, sahající mnohem dál než jenom ke kánonu maturitní četby.
Kniha není thrillerem, je to kniha nutící k přemýšlení - nikoliv pouze k jednoduchému zamyšlení. Proto autor zvolil "pomalý rozjezd" se spoustou monologů/projevů hlavního fašistického "dozorce/vyjednávače" se skupinou. V nich je spousta myšlenek, frází a zdůvodnění, se kterými jsem nesouhlasil a vžíval jsem se do pozice, jak bych asi jednal já, byl bych "podmíněně zadržen" a bylo by se mnou vyjednáváno. Celkový dojem z knihy je - je to špičková kniha!
Dost drsný příběh o tom, jak nacisti vymámili peníze z bohatých Židů, slibem, že jejich životy ušetří.
tradiční motiv lidství proti zvířeckosti (bestialitě), je tu hodnotově relativní, např. ve finální scéně je reakce hrdinky typicky "zvířecí" (i to nejslabší zvíře, zahnané do kouta, se pokusí predátora kousnout)
Konečně jsem si přečetl klasiku Lustiga. No, spíš pročetl, kniha mě prostě neoslovila. Rozhodně jsem nenašel to, co by ji řadilo mezi přední knihy literatury dvacátého století.
Lustiga mám ráda, spolu s Remarquem to byli takový průkopníci poválečných románů určitě i proto, že si oba válkou prošli. Lustig několika koncentračními tábory, Erich Maria Remarque dokonce bojoval, jak v první světové válce, tak i ve druhé. Z knížky vám naskakuje husí kůže, ale čte se dobře.
Lustig vše popisuje jako kdyby šlo o jeden z běžných dnů, o to větší dopad na čtenáře celý příběh má. Ukázka, jak dokonale zmanipulovat a hezkými slovy obelstit zkušené podnikatele, které obestírá strach o jejich život.
Když máte nadějí máte všechno!Trochu jsem bojovala se stylem psani,nakonec jsem jsi zvyklá a knihu bych řádila mezi ty lepší.
"Jeho oči opakovaly jen něco, co s jeho prací už nesouviselo, že tento popel bude nezničitelný a nesmazatelný: neshoří, protože už je sám zbytkem ohně, nezledoví, jen se promísí se sněhem a ledem, a nevyschne žárem slunce, protože už nelze vyschnout nad popel; nikdo z živých mu nebude moci nikam utéci; bude obsažen v mléku, které budou pít ještě nenarozená batolata, i v prsu, který jim jejich matky podají; zůstane v květinách, které se rozvinou ze svých lodyh, i v pylu, jímž je opylí včely; bude i v hlubinách země, kde se teprve mění zetlelé lesy v uhlí, a v nebeských výších, kde každý pohled lidských očí, znásobených teleskopem, narazí na nezbadatelný obal, kroužící kolem celého tohoto červivého pozemského jablka, v pohledu a dechu každého člověka; a kdo si napříště položí dotaz, z jakých látek je vzduch, který dýchá, bude povinen vzít v potaz tento popel; bude obsažen v knihách, jež nejsou ještě napsány, v končinách, kam ještě nevkročila lidská noha; nikdo se ho nezbaví; bude to dotěrný i laskavý popel z mrtvých, kteří zahynuli bez viny."
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) zfilmováno česká literatura fašismus holokaust, holocaust krutostAutorovy další knížky
2002 | Démanty noci |
2001 | Colette z Antverp |
2007 | Dita Saxová |
1968 | Hořká vůně mandlí |
2003 | Krásné zelené oči |
Hmmm, tak překvapivě jsem z četby zklamaná. Téma je samozřejmě děsivé, ale ty dlouhé proslovy pana Brenskeho mě prostě nebavily.