Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324683/bmid_modlitba-za-cernobyl-kronika-budouc-jjj-324683.jpg
4
1135
1135
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze 14. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2017 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva), 1997
více info...
Přidat komentář
Adekvátní provedení, taková koláž, která ale po určitém čase začne být zoufale repetitivní, především v nevědomosti obyčejných lidí, kterých se katastrofa dotkla a kteří samozřejmě slepě věřili tomu, co po nich vláda chtěla - sledujete jen, jak to přímo zničilo jejich životy. Zaujalo mě, že nejčastější věta svědectví lidí byla "Lepší by bylo, kdybych zemřel / kdyby zemřela." Ta perspektiva na člověka, na lidskou rasu. Ale pořád se nemůžu srovnat s tím, že Alexijevič dává dohromady víc jakousi reportáž a je ceněná víc jako investigativní novinářka, než jako spisovatelka v pravém slova smyslu. Vadí mi to "hraní na city", že kniha je přepis toho, co říkají nějací lidé a že téma samotné odvádí pozornost od skutečných kvalit textu. S tím zápasím. Je to zajímavý pohled do duší a mysli lidí, kteří byli přímo ovlivnění, ale zároveň jsem necítil nic navíc. Knihu jsem si dřív koupil, dal ji našemu dědkovi a ten ji přečetl, než zemřel. Pak jsem ji prodal s většinou jeho dalších knih. Nikdy jsme se o ní nebavili. A teď se cítím, že kdybych ji přeskočil, jak se mi posledních pár let dařilo a jak jsem chtěl, tak bych o moc nepřišel. Světlana Alexijevič mi prostě nesedí.
Knihu jsem se rozhodla nedočíst, protože pro mě byla příliš psychicky náročná, nemohu tedy hodnotit. Kromě osudů lidí postižených černobylskou katastrofou se setkáváme s dalšími tragickými příběhy, např. při vysídlování národnostních menšin po rozpadu SSSR.
Černobyl. Neznám snad nikoho, kdo by alespoň okrajově nevěděl, co se zde před 31 lety událo. O této katastrofě existuje několik stovek dokumentů, milióny fotek a hlavně tisíce příběhů, které Černobyl vytvořil. Zpovědi starousedlíků, záchranářů, doktorů, vojáků či vědců mi místy vytvářely mrazení v zádech. Od první stránky jsem se vžil do jejich příběhů a někdy nezůstalo oko suché. Tohle je příběh Černobylu. Příběh obyčejných lidí, kteří jsou pro ostatní hrdiny nebo "odpadem". Za mě jasný plný počet!
Slova došla. Když přečtete, jste ohromeni. Chtěla bych toho napsat tolik, ale nějak se to ve mně zaseklo... Taková tragédie, tolik zmařených životů. A proč? Proč to tak dopadlo? Lži, zastrašování, zakrývání očí před realitou. Válka je jiná, tohle je psychoteror. Jako malá si pamatuju, jak dospělí mluvívali o srážkovém mraku na prvního máje, který prostupoval z východu na západ. Mrazilo mě z toho a zároveň fascinovalo, jak atomy mohou napáchat tohle vše. Po přečtení příběhů lidí převážně v dobách po havárii to vidím z úplně jiného pohledu. Tolik utrpení nevinných. Je to opravdu silné. Kdo jsme, abychom věděli všechno? Kdo jsme abychom zkrotili přírodní jevy? Nám byly dány skvělé dary, jen bychom měli vědět, kdy je potřeba sklonit hlavy a nalézt pokoru.
Ze tří zatím čtených knih Alexijevičové je Černobyl nejdrásavější, tentokrát jsem poprvé musela dělat přestávky, abych se vydýchala a oschly mi oči. Alexijevičová má neuvěřitelnou schopnost přimět lidi k upřímnému vyprávění o věcech, o kterých se mluvit skoro nedá, je znát, že se do nich umí vcítit a nijak je nevede, jen sdílí jejich pocity. Pravdivosti souboru hlasů všech typů lidí, které Černobyl ovlivnil, nemůže dosáhnout jiný typ dokumentu, zaměřený na nějakou jednotlivost - krajinu, likvidátory, vědce. Samo o sobě je to fascinující čtení, ale ještě navíc se z celku skládá dohromady obraz specifické východoslovanské povahy, "sovětský člověk" se svým fatalismem, vírou v ideál a samozřejmou ochotou se pro něj obětovat.
Tohle je velmi plastický pohled na černobylskou tragédii. Člověk si vůbec neuvědomí jak moc může taková událost ovlivnit obrovské množství lidí. Různorodé výpovědi čtenáře opravdu zasáhnou. Nečte se to lehce, ale knihu opravdu každému doporučuji.
Zapomenu spoustu knih, které přečtu, ale tuhle nikdy. Četla jsem ji už dávno, ale stále ji mám v hlavě. Stále si pamatuji, jak mi v autobuse při jejím čtení tekly slzy. Výpovědi dospělých, ale i dětí, kteří výbuch přežili. Čekala jsem svou první dceru, když k výbuchu došlo, takže si pamatuji, co následovalo.
Tahle dojemná, hrůzostrašná kniha se ve mně uhnízdila.
Autentické vzpomínky lidí, které černobylská katastrofa nějakým způsobem zasáhla. Zpovědi záchranářů, dobrovolníků, manželek likvidátorů (protože ti většinou nepřežili), novinářů, vědců, stranických funkcionářů, učitelů, dětí... Zpovědi lidí, kteří tam tenkrát žili, ale také těch, kteří se z nejrůznějších důvodů přistěhovali až pár let po výbuchu a cítili se zde bezpečně, protože tam, odkud přišli, bylo ještě hůř.
Čtete monology těch lidí, útržky vzpomínek a všechno to je neskutečně emotivní. Mrazilo mě při čtení té knihy a rozhodně nešla přečíst na jeden zátah. Trvalo mi dlouhých 15 měsíců, než jsem to zvládla.
Knihu jsem si vybrala do výzvy,ale netušila jsem,do čeho jsem se pustila.
Místy velmi emotivní vyprávění. Po první kapitole jsem myslela, že už dál nedokážu číst. Další vyprávění bylo zase pojato umělecký a nepochopila jsem,co těmi slovy bylo myšleno.
Chápu, že se stane katastrofa, chápu, že vybuchne reaktor,nebo cokoliv jiného. Ale nepochopím, že lidem byla zamlčena pravda a že vojáci, dělníci a další dobrovolníci, kteří byli do elektrárny posíláni na práci byli vlastně posíláni vědomě na smrt. A odnesly to i jejich blízcí, ženy, děti.
Fňukáte nad rokem ve znamení Covidu? Přečtěte si tuhle knihu a rázem si uvědomíte, že rouška na ksichtu, zavřené školy, hospody, posilovny a kadeřnictví, karantény, lockdowny, jakož i další (často nesmyslná) opatření, jsou stále ještě procházka rozkvetlým sadem.
Strávila jsem tři dny s lidmi, které poznamenal Černobyl. Uvízla jsem v Zóně a hned tak neuniknu, hlubší poznání skutečných událostí ve mně bude rezonovat pravděpodobně navždy. Mít obecné povědomí, tušit versus informovat se až na dřeň, to je propastný rozdíl. Pouhá slova mě dokázala neskutečně sklíčit, přičemž jejich prostřednictvím se přenáší nepatrný zlomek hrůzy a bezmoci těch, co zažili pohromu na vlastní kůži. Někteří byli přímo tam, v Pekle, pracovali, hasili, zasypávali, čistili… jiní se mohli jedině zoufale dívat, jak jim nemoc z ozáření kosí nejbližší.
Samotnou havárii kniha popisuje pouze letmo – o to důkladněji se autorka věnuje tragickým následkům. Od emotivních výpovědí milujících manželek, pečujících o své umírající muže, přes hořké monology likvidátorů, vojáků, lékařů, myslivců, vědců, specialistů na kdeco z rozsáhlé škály úkonů nutných ke zmírnění dopadů katastrofy. Stovky tisíc lidí, dobrovolníků i „dobrovolníků“, nedostatečně vybavených a ještě hůř informovaných, vodka coby zázračný všelék. Nechybí ani svědectví nejmladší generace, postižené na těle i duchu, plačící pro opuštěné domácí mazlíčky, pro ztracené dětství.
Celá tragédie je tím otřesnější, jak se zachovali sovětští pohlaváři: „Všechno je pod kontrolou, nic výjimečného se neděje.“ Strana by raději obětovala veškeré lidstvo, než připustit, že hrdá velmoc tragicky selhala a vypustila do světa smrt v podobě radioaktivního mraku. Žádná varování. Kdo neposlouchal „štvavá rádia a vysílačky imperialistů“, pro toho byly dny, kdy se atmosférou masivně šířily radionuklidy, zcela všední. Pálení čarodějnic, oslavy 1. Máje s povinnou účastí a tak dále. Téměř tři týdny trvalo, než byli soudruzi nuceni zvednout notně hrbolatý koberec, pod který zametali pravdu. Nehorázný, nepotrestaný zločin. Kolika onkologickým onemocněním se dalo předejít včasnou evakuací, případně kdyby lidé alespoň věděli, že mají být zalezlí, nevětrat, nejíst kontaminované potraviny, polykat jódové tablety? Oběti nelze vyčíslit. Tehdejší Československo si náležitě vyžralo svou dávku sovětské pýchy - co se týká území ČR, nejvyšší koncentraci svinstva schytala deštivá Severní Morava. Smutné prvenství a nejtragičtější stigma si však navěky odneslo Bělorusko.
Přesto není zamořená oblast zcela opuštěná, někteří z původních obyvatel se navzdory nebezpečí vrátili. Útočiště zde nalezli i uprchlíci z občanských válek, etnických a náboženských čistek následujících po rozpadu SSSR; neviditelný zabiják jim připadal méně hrozivý než ozbrojení fanatici.
Lépe jsem poznala zádumčivé ruské duše, pověstný sovětský fatalismus, od malička sugerované hrdinství a s tím související ochotu obětovat vlastní „nicotné“ životy ve prospěch národa. Mít je za nepřátele… měli bychom se bát, nikoliv se „udatně“ prsit v internetových diskuzích.
Mohla bych o „Modlitbě za Černobyl“ napsat nejdelší komentář v historii Databáze knih; takový široký záběr, tolik ohromujících detailů, bolesti, děsu, absurdity. Raději čtěte sami.
Ovšem varuji vás: zaděláte si na noční můry.
Mrazivé, dojemné, lidské a člověk má u toho dojem, že by s chutí někomu rozbil hubu. Tehdejší socialistické státy se semkly jako jeden muž a v čele se Sovětský Svazem ( a nikdy jinak) to tvrdošíjně zapíraly, až se z Finska donesly první zvěsti, že je svět trochu naruby, tak pak teprve se - v červenci toho roku zakazovalo školkám chodit s dětmi na písek.... apod. Byli jsme bráni jako stádo, které má plný žlab, nic jiného nepotřebuje. Sovět řekl, že se nic neděje, tak se nic nedělo. Odnesla to celá Evropa a kus Asie. Před 35 lety.... Je na tom svět dnes lépe? Pár mocných ( a to vůbec neberu ty pijavice v naší vládě, to byly, jsou a zřejmě zůstanou loutky , které nemají, krom zvyšování své vlastní životní úrovně vliv na nic, co se za našimi hranicemi děje. Jak jsou ošetřeny jen laboratoře mocenských států- myslím Ameriku a Rusko, když jen malý únik z malé laboratoře kdesi v Číně dokáže dostat na kolena celý svět.
Mluví ze mě pesimismus, protože jsem včera s touto knihou náhodou nakoukla i do proroctví Nostradama a je mi z toho ale safra těžko...Kdo nás zničí dřív? Příroda, která už nás má plné zuby, nějaký nesvědomitý psychouš, který někde něco vypustí, náboženské rozkoly, kdy svět začíná stavět mešity v křesťanských zemích, ale o křesťanských kostelích v muslimských zemích jsem opravdu neslyšela- Mluví ze mě ale především strach. Strach o děti, o vnoučata, kam jsem je to - Pro Boha- přivedli, co jsme jim tady zanechali za balast, jak přírodní, tak lidský balast, kdy se člověk bojí člověka, národ národa a ti co drží pomyslnou ruku na knoflíku s názvem konec lidské rasy se předhánějí, kdo ten knoflík první pustí. Styďme se všichni. Ti dole, co chtějí žít a nedovedou zvednout hlavu i ti nahoře, co dělají, že se jich naprosto netýká a dělají to v zájmu zachování lidstva. Pane Bože, jestli tohle vidíš, tak ti musí být ouvej, nad promarněnou energií, kterou jsi do nás, lidí, vložil......
Jedním slovem - MRAZIVÉ..
Forma monologů mi velice vyhovovala, autorka posbírala opravdu velice surový materiál a celá kniha je emoční bouří, kterou s klidem určitě neustojíte. Doporučuji ve formě audioknihy, ty monology jsou opravdu neuvěřitelně zpracované.
Modlitba za Černobyl....a po modlitbe horí sviečka, v tomto prípade ako keby stále horel reaktor, čoby spomienka na to utrpenie nevinných ľudí.
Dúfajme, že nikdy "nevyhasne" a skutočne sa stane kronikou budúcnosti, ako hrozba na to, čo sa snáď už nikdy nezopakuje.
5/5
Veľmi závažná kniha so závažnou udalosťou, závažnými dôsledkami, závažnými výpoveďami, závažnou buducnosťou...
Okrem svedectiev uvedených v knihe, mňa osobne znepokojuje fakt, že nad nami neustále visí damoklov meč v podobe ďalších jadrových elektrárni, napríklad aj u nás...
Kto nám zaručí, že sa podobná katastrofa nemôže opakovať ?
V samotnej knihe ma veľmi znepokojil aj fakt, že Černobyľ sa stal "bezpečným" pre vojnových utečencov, vyhnancov, delikventov...
Kniha Modlitba za Černobyl mi ostane v hlave ešte dlhú dobu.
Pro mě je velice těžké knihu hodnotit. Špatně se mi četla. Ale za to nemůže paní spisovatelka.
V žádném případě nelze tuto knihy přečíst za dva dny, možná ani ne za týden. Knihu jsem musela odkládat a přemýšlet nad ní. Nad tím jak mohl někdo takovou katastrofu dopustit, jak mohl někdo říct, že se vlastně nic neděje. Jak tam mohli lidé dobrovolně jezdit a pokládat se za hrdiny. Pro mě nepochopitelné.. Velmi silné téma pro mě...
Autorka posbírala vzpomínky a zážitky z osudného dne, kdy se ne jen jejich ale i celý svět otočil vzhůru nohama. Nějaké příběhy mě dohnaly k slzám a při jiných mě předběhl mráz po zádech. Každý příběh byl něčím jiný, i když to bylo i stejném tématu a události.
Len ťažko hľadám slová po dočítaní tejto knihy, ... tie svedectvá, no sila ... no jednoznačne odporúčam prečítať.
Velmi silná a na čtení trochu těžší,ale velmi potřebná kniha.
Z příběhů se tají dech a mráz běhá po zádech.
Říkám si jakby se v takové chvíli zachoval jiný národ?Taky by skoro každý šel?A šel by s hrdostí?
A taky přemýšlím,stát se to už po pádu železné opony nechovala by se tamní vláda víceméně stejně?Nesnažili by se to stejně ututlat?
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Může za to seriál HBO GO Černobyl. Doma jsme to s manželem hltali a já byla tím tématem tak oblouzněná, že jsme stahovali dokumenty a v nich o této knížce mluvili a já ji musela mít. A tím, že ten seriál byl nový a aktuální, tak knihaři toho využili a opět dali tuto knihu do tisku.
Objednala jsem si ji a vůbec nelituju.
Akorát to není kniha, kterou by jste zhltly na posezení. Musíte u toho přemýšlet, uvažovat, často vás přepadnou city a musíte přestat číst, protože je vám z toho úzko.
Jako u každé historické události je mnoho pohledů a mnoho poznatků, tak je i mnoho nepoznaného či neodtajněného, co už se svět nikdy nedozví.
Ale pro obohacení obzoru a názoru na určitou historickou událost je knížka naprosto perfektní. Jen vás to samozřejmě musí zajímat.