Modlitba za matku
Sin Kjongsuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/215427/bmid_modlitba-za-matku.jpg
4
123
123
Když se So-njo ztratí uprostřed davu na nástupišti metra v Soulu, pouští se ostatní členové rodiny do zoufalého pátrání po své matce. Čím hlouběji se do něj ale noří, tím více dlouho zamlčovaných rodinných tajemství i soukromých trápení se objevuje.
Přidat komentář
No knihu jsem nejprve rozečetla a po pár stránkách odložila, protože mi nebyla sympatická forma vyprávění. Po měsíci (kdy mi hořela lhůta na vrácení knih v knihovně) jsem se k ni vrátila, že tomu dám ještě šanci. A jsem za to moc ráda. Příběh je vyprávění z několika úhlů a líbilo se mi, ze ač se točí kolem jednoho člověka, je každý úhel úplně jiný. Člověk si pak uvědomí, jak žije ve svém životě jen tu svou verzi příběhu a nedochází mu kolikrát, ze stejný příběh prožívá někdo jemu blízký úplně jinak. Hodně jsem se u knihy zamyslela nad svým vlastním životem. Jak svůj život žiju a vidím já, a jak by ho mohli vidět mí nejbližší, kteří mají své problémy. Že neexistuje jedna univerzální pravda
No nebudu to protahovat. Po pomalém rozjezdu a prokousáváním se textem jsem ráda, ze jsem se nenechala a knihu jsem dočetla. Hodně mi toho dala
Zajímavá kniha... příběh ztracené matky vyprávěný z několika úhlů - z pohledu dcery, syna i manžela...
Za mě trochu patetické vyprávění o tom, jak je "matka" v rodině důležitá, a jak na ní velmi často všichni zapomínají. Upřímně... nelze čekat, že Vám budou děti za něco vděčné. Trochu mi vadí tato představa vděčnosti vůči svým rodičům. Ač sama rodič, myslím si, že je to náš životní úkol, vychovat děti a vypustit je do světě. V rodině bychom se měli mít rádi, měli bychom se podporovat, pomáhat si, ale měli bychom žít jako svobodné bytosti a nemít pocit, že musíme z vděku svůj život obětovat rodičům (či dětem, záleží na úhlu pohledu).
Každopádně kniha je zajímavým výletem do jiné kultury, kde téma rodičovství, mateřství a rodiny má jiný význam než v našich zeměpisných šířkách.
Záznam reflexí a sebereflexí některých dětí a manžela zmizelé staré ženy a také samotné zamyšlení se oné zmizelé skládá mozaiku o životě a vztazích jedné obyčejné korejské rodiny. Autorka barvitě popisuje běžný každodenní život rodiny na korejském venkově v období po válce. Všechny děti z této rodiny odešly žít svůj dospělý život do Soulu a maminka, která se jim plně obětovala, zůstala sama (tedy s manželem, který někdy byl a někdy ne). Ty děti nejsou zlé, matku mají rády, jen ve víru života trochu zapomínají. Musela jsem si chvilku zvykat na způsob psaní v du formě, ale asijská autorka a děj zasazený do asijského prostředí mi po dlouhé řadě evropských knih přinesl nevšední čtenářský zážitek. A také pokyn k zamyšlení....
(SPOILER) Tohle opravdu není můj styl. Vyprávění v du-formě je mi docela proti srsti a proti srsti mi byl i pocit toho, že jsem emocionálně vydírána. Matky jsou určitě v mnohých případech nedoceněné, ale tahle kniha opravdu tlačí na pilu.
Tahle kniha byla jen zapůjčená ke čtení, ale určitě si ji koupím a nechám přečíst milovaným. Pohled na obětující se matku jako samozřejmost je neuvěřitelně citlivě napsaná. Otevírá oči nejen ohledně korejské kultury, ale také jako zamyšlení nad vlastní maminkou a sebou jako dcerou a matkou ... Co jsme dostali a co posíláme dál?
Krásná kniha (s mokrým koncem).
Jestliže někteří čtenáři zmiňují, že jim místy vstoupily slzy do očí, já musím přiznat, že jsem brečela hodně. Hodně. Ještě jsem nenarazila na knihu, která by mě dokázala vnitřně proměnit, a i síla téhle knížky určitě po pár dnech vyprchá. Ale bylo by mi líp, kdyby se tak nestalo.
Asijskou literaturu mám ráda, je taková zvláštně niterní, jiná, až snová. Ani tato kniha není výjimkou. Při čtení mi bylo místy docela úzko, rodinná témata bývají bolestná...Pokud se nebojíte jít až na dřeň, doporučuji k přečtení.
Velmi sugestivní výpověď o ženě, která celý svůj život věnovala početné rodině, se skládá ze vzpomínek těch, kteří s ní žili a brali ji jako samozřejmou součást svého života. To vše až do chvíle, kdy se tato venkovská žena ztratí v dopravní špičce v Soulu. Z mozaiky jednotlivých výpovědí se tak čtenář postupně seznamuje nejen s tím, jak se žilo na korejském venkově, ale také, jaký byl poválečný růst Jižní Koreje, který ve svém důsledku vedl k rozpadu tradiční rodiny. Tento poetický a zároveň realistický příběh vás rozhodně " vezme za srdce" a donutí přemýšlet také o nás samých. Jak moc si vážíme našich matek, které pro nás dělaly a dělají spoustu věcí, které pokládáme za samozřejmé a doceníme je až v okamžiku, kdy už jsme nuceni se bez jejich péče obejít. Autorka byla za tuto výjimečnou knihu právem oceněna prestižní cenou Man Asian Literary Prize. Kniha byla přeložena do 19 jazyků a vnímavý čtenář ji určitě ocení.
Moc pěkná knížka. Je dobré si uvědomit, že některé věci, co se zdají býti samozřejmostí, zase až tak samozřejmé nejsou.
z knihovny...a ještě pořád váhám, jaké zvolit slova..moc se mi líbila..neskutečně..dojala mě až k slzám..jak to ?? takový "obyčejný" příběh..o všednosti života..o vztazích..o lásce...o tom, co nám uniká a vidíme to až v momentě, když se film nedá přetočit zpět. Možná takových knih bylo napsáno hodně...já žádnou nepotkala až do včerejška...
Forma psaní trochu nezvyklá - ztratí se matka...a příběh matky formou vzpomínek vypráví nejdříve nejstarší dcera, respektive - autorka ji píše v 2osobě, jako by k dceři mluvila, vykládá si s ní, konverzuje..vytahuje na světlo drobné detaily...postupně se seznamujeme s rodinou a jejich vztahy..hned ze startu mě "dostala" taková maličkost - -že maminka vlastně neuměla číst...
Druhou kapitolou se od dcery Čchi-hon se dostáváme k nejstaršímu synovi Hjong-čcholovi...o něm autorka mluví v třetí osobě..proplouváme jeho životem a vzpomínkami....
Od Hjong-čchola ve 3.kapitole štafetu přebírá manžel zmizelé Park So-njo..sice nevíme jeho jméno, ale už víme, že nebyl vždy ideálním manželem...možná jeho postoj a prozření bylo pro mě nejhlubší...
A pak mluví sama Park So-njo v 1.osobě ..a my si jen můžeme domýšlet, kde je a jak se jí vodí...jak sama říká, v meziprostoru...těší se pohledem na děti, na blízkého přítele, a přiblíží nám život své mladší dcery - lékárnice na mateřské dovolené, matky 3 dětí...
Poslední kapitola opět pohledem spisovatelky Čchi-hon...Vatikánské zakončení, růženec z růžového dřeva, matčino přání před Pietou....konec knížky jsem dočítala zamlženým zrakem..dojatá do hloubky duše..
Tolik maličkostí, které nám unikají. Děkuji za možnost zastavit se a připomenout si je. A být třeba zas trochu milejší na své drahé...
Velmi ráda jsem se ponořila do prostředí jižní Koreje..vnímala ty lehké detaily - oblečení, barvy, chutě, vůně...představovala jsem si jednoduchá, ale chutná jídla ("vše bujelo a rostlo pod rukami Park SO-njo, i z její rýže se přibývalo a baculatělo, rostla zelenina, stromy, květy, prospívala drůbež, domácí zvířata...")..jídlu a vztahům v rodině je věnována velká pozornost. Také tradice - vzpomínky na předky, slavnosti s typickým pokrmem...práce, důležitost vzdělání..je toho tolik, co o lidech v Koreji vůbec netuším..obdivovala jsem tu pokoru, píli a mravenčí trpělivost na cestě ke vzdělání a lepšímu životu. To vše jako vzpomínková vata, která vyplňuje mezery v příběhu zmizelé matky, manželky, babičky, sestry. Vata důležitější, než samo zmizení, než linka hledání...a možná bylo zmizení zapotřebí, aby mohla vata vyniknout... Aby jsme se dozvěděli, kdo byla Park So-njo. A nezapoměli...nezapomínali využít každý den, který se nám dostává. Je to obrovský dar....
Místy jsou v příběhu záblesky nadpřirozena - nejasnosti s modrými plastovými sandály Park So-njo a pak kapitola, kterou vykládá ona sama...s každým dalším slovem však tušíme rozuzlení...Dostaneme ho, ale stejně je konec v podstatě zahalen tajemstvím.. a valstně to ani není podstatné..jde o to poselství...
a ještě pár citací na závěr :
"Když tě maminka běžně hubovala, častěji si jí říkala maminko. Slovo "maminka" je důvěrně známé a skrývá v sobě prosbu : "Prosím, postarej se o mě. Prosím, přestaň na mě křičet a pohlaď mě po hlavě, prosím, stůj při mě, ať mám pravdu, nebo se mýlím." Nikdy si jí nepřestala říkat maminko. Ani teď, když se ztratila. Když voláš "maminko", chceš věřit, že je zdravá. že je silná. Že jí nic nevyvede z míry. Maminka je ta osoba, kterou chceš zavolat, kdykoliv si v tomto městě nad něčím zoufáš."
"Vzpomínáš, jak velký byl hrnec s rýží? A všem nám baila obědy včetně příloh, které chystala ze všeho, co venku sehnala..Jakto mohla každý den vydržet?...nemyslím si, že se mamce zamlouvalo být pořád v kuchyni."..zastihla tě nepřipravenou. Nikdy jsi na maminku nemyslela bez souvislosti s kuchyní. Maminka byla kuchyně a kuchyně byla maminka. Nikdy sis nepoložila otázku, zda je maminka v kuchyni ráda."
"Musela vědět, co se stane. Tvoje žena ti od chvíle, kdy jste se poznali a tobě bylo dvacet, nejčastěji opakovala, abys chodil pomaleji. Jak jsi mohl nezpomalit, když tě o to tvoje žena celý život prosila? Zastavil ses a počkal na ni, ale nikdy jsi nešel vedle ní a nepovídal si s ní , jak chtěla - ani jedinkrát.......
Od té doby, co se tvoje žena ztratila, má tvé srdce pocit, jako by mělo explodovat pokaždé, když pomyslíš na svou rychlou chůzi...
Celý život jsi chodil před svou ženou. Občas jsi zahnul za roh, ani ses neotočil. Když na tebe žena zezadu volala, utrhl ses na ni a ptal ses, proč jde tak pomalu. A tak minulo padesát let. Když jsi na ni čekal, došla k tobě se zarudlými tvářemi a s úsměvem řekla :"Stejně bych byla radši kdybys chodil trochu pomaleji." Domníval ses, že tak budeš žít do konce svých dnů. Jenže od toho dne na Soulském ádraží, kdy jsi odjel vlakem podzemní dráhy, ode dne, kdy zůstala jen pár kroků za tebou, k tobě žena už nedošla."
" Otec chvíli mlčel. Potom začal vykládat o starých časech. Vyprávěl, že jednou vařili tkaničnici, kterou jim poslal Hjong-čchol. Matka na zahradě ve svahu vytáhla ředkev s vrškem elených listů, očistila ji od hlíny, oloupala nožem, nakrájela na větší kousky, rozložila na dno hrnce a napařila tkaničnici, která zčervenala od všeho koření, které tam přidala. Uřízla pořádný kus ryby a položila ji na rýži v otcově misce. Otec se rozplakal při vzpomínce na ten jarní den, kdy se při obědě dělili o tkaničnici, kterou matka ráno uvařila, a potom se s plnými žaludky společně natáhli a zdřímli si. Poznamenal, že tenkrát nevěděl, že to je štěstí."
...Doporučuji všemi 5ti...a vychutnávejme si to každodenní štěstí :)
Nevadil mi pohled z několika perspektiv, naopak, ale nesedla mi forma - kniha psána jako oslovení. Příběh o ženě, která jen dávala, všem, za cenu své bolesti a zapírání si, je příběhem všech matek….
Tuto knihu by si měli přečíst všichni a snad už od puberty - nejde o korejské prostředí, příběh je ve své podstatě univerzální, jen okolnosti jsou dané kulturou země - protože v téhle naší uspěchané době plné mantry „nemám čas“ se jim může stát to, co dětem této korejské ženy ….. že neopětují a nevysloví co měli v čase, kdy mohli …. a budou litovat, že ten čas nevyužili správně.
Čas však běží jen dopředu, jakkoli bychom si to někdy sebevíc přáli ho vrátit .… Každý by měl pečlivě a dobře zvážit. co je a co není nahraditelné.
Myslím, že jedna z mála knih, u které se ztotožňuji s názorem ostatních čtenářů. JE to neobyčejný příběh z né tak známého prostředí, který vás dostane.
Krásné, silné, emotivní.
Kniha plná nadějí a zklamání.
Obyčejný příběh neobyčejné ženy.
Kniha může pomoci obnovit rodinné vazby.
Uzdravit nás.
Jediné co mi chybí je příběh druhého syna.
Velmi silný příběh. Četla jsem jedním dechem, místy mi až běhal mráz po zádech a dokonce i slzička ukápla.
Krásná smutná kniha. Jak často si uvědomíme, co pro nás člověk znamená, až když ho ztratíme.
Pro mě trochu nezvyklé, ale jsem ráda, že jsem se ke knize prostřednictvím výzvy dostala.
Drsné a současně krásné, smutné i silné... Dlouho mě tak něco nezaujalo, doporučuji všem, kteří nehledají jen zábavu a jednoduchost.
Dočetla jsem jedním dechem, změnila jsem plány na víkend a jedu za mámou. Ještě ji mám. Skvělé. Silné.
Štítky knihy
rodina rodinné vztahy Korea matky a synové korejská literatura společenské romány zmizení lidí
"Dohledni na mou matku, prosím. "
Krátká modlitba, kterou vysloví mladá Korejka před Michelangelovou Pietou ve Svatopetrske bazilice ve Vatikánu.
Devět měsíců předtím : Slunný den v jihokorejském Soulu. Pět sourozenců očekává příjezd rodičů ze vzdáleného městečka. V jednu chvíli stojí So-njo v podzemní dráze za svým manželem. O minutu později jako by se do země propadla.
Členové rodiny společně s policií zorganizují intenzivní pátrání po ztracené ženě, které ale nikam nevede. Během té doby se začínají vynořovat na povrch složité rodinné vztahy.........
Zajímavý příběh, jen mi trochu vadil otevřený konec. Knihu jsem objevila v knihobudce, a ačkoli čekala přes rok, než na ni přijde řada, rozhodně nezklamala.