Modrá a zlatá
Jan Čep
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/86618/bmid_modra-a-zlata-86618.JPG
5
19
19
Ve třech povídkách je tematizována tíha uplývajícího času, hledání smyslu života a závrať transcendence. První povídka, Ponocný, vypráví o muži, který po dlouhých letech prázdnoty začal vykonávat noční povolání; próza Zápisky Jiljího Klena zachycuje poslední dny člověka, který se vrací do míst, kde na sebe naložil první velkou vinu; a Zatopená ves ukazuje nesnadné stěhování celých rodin při výstavbě přehrady.... celý text
Přidat komentář
Ani nevím proč, ale ke knize jsem se musela několikrát vracet. Je to zvláštní, protože při zpětném pohledu se mi všechny tři povídky velice líbily. Takže nevím, čím to vlastně bylo, ale jsem ráda, že jsem nakonec vytrvala a knihu si přečetla. Nabízí jiný pohled na svět a na život a jinou perspektivu, než na jakou jsme dnes zvyklí, ale právě v tom je podle mě hodně dobrá.
"Řeč a přítomnost toho človíčka mě uklidňovala. Dýchal z něho pokoj, pokoj srdce rozštípeného a pokorného, které poznalo, že má-li co samo ze sebe, je to marnost a trápení, a všecko ostatní – ten modrý prostor nad zemí, plný volnosti a světla, ta zeleň a vůně polí, ten vánek na hladině obilí a ve vrcholcích stromů – ta sladká vůně země a života, to že je nám dáno darem.
Pokoj, o kterém jsem si nedávno myslil, že jej mám já."
Modrá a zlatá mě mezi knihami Jana Čepa zaujala zatím nejméně, přesto jsem si její čtení užila.
Po dlouhých letech jsem si vzal do ruky jednu z Čepových povídkových knih, kterou jsem před tím nečetl, a nelitoval jsem. Povídku Ponocný jsem zhltl rychle, Zápisky Jiljího Klena mi trochu trvaly, jsou nejvíce introspektivní, vlastně i psané jako deníkový zápis z první osoby, a také nejdelší, Zatopená ves je opět povídka na jeden večer. Ze všech tří dýchá trochu smutek, trochu nostalgie po době minulé. Ve všech hraje minulost důležitou roli, ve všech se objevuje niterný vztah k Bohu, hlavně v případě Jiljího Klena. Vydání z Melantrichovy laciné knihovny z roku 1938, co mám doma a pyšní se cenovkou Kč 5.-, nese na obalu podtitul "O srdci, zmítaném touhou po lásce a úzkostí před smrtí". Možná ale přesnější jsou slova předmluvy ke knize (pro mě zatím záhadného K.V.), který mluví o bodání u srdce z toho, jak plyne čas. To je podle mne výstižnější.
Jan Čep je civilní mystik - na rozdíl například od Durycha, který je barokizující patét. Toto je soubor tří povídek, formálně velmi nesourodých - ta uprostřed je skoro celá kniha (Zápisky Jiljího Klena) a ty jsou orámovány krátkými útvary (Ponocný, Zatopená ves). Ve všech hrdinové hledají boha v sobě i mimo sebe, ptají se a jsou si tak nějak jisti, že něco ještě je, že přeci ještě něco musí být. Jinak to všechno nejde vysvětlit. Jaký má smysl naše existence? Nějaký musí mít! Ono to hledání něčeho, co nás přesahuje, je u Čepa silně náboženské - poslední mše v kostele před zatopením vesnice, ponocný, který celý život hledá sám sebe, až pochopí, že je to všechno trochu jinak, a hlavně Jiljí Klen, který sloužil po celé Evropě a teď zjišťuje, že ta nejdelší cesta je ta sama k sobě a k ....? - dosaď si sám, čtenáři). Ale je to jemné, není to vnucování nějaké víry, je to vedení po otázkách, které si klade asi (snad) každý člověk.
Takhle civilnost je až nenápadností. To je mi na něm sympatické. To se mi líbilo už na Dvojím domově. Ale upozorňuju každého, kdo by knihu vzal do ruky - nejsou to optimistické pohledy na svět a na člověka. Ono postát a zamyslet se občas bolí, duši to bolí. A Jan Čep je mistr v drobném náznaku. Jakoby šel těmi povídkami kolem nás téměř inkognito a místo: "Pane, upadla Vám cigareta", řekne: "Nezdá se Vám, že svět se podobá okoralému ovoci, jehož puklinami prosakuje světlo?" Vy se otočíte a on dodá: "Řekl bych, že bolest a zlo a smrt a nečistota nesahají nejhlouběji: nejhlouběji je radost." (str. 52). A Čep zmizí za rohem.
Revize - zpětné ohlédnutí za svým životem, včetně sebetrápení za to co člověk udělal či neudělal - měl a neměl udělat. To je to, oč v těchto povídkách běží. Chytla mne tato kniha hnedle na prvních stránkách. Ačkoli to je kniha, kterou potřebuji na knižní výzvu - tak musím říci : "záživné čtení".
Jan Čep není snadný autor, ale kdo vytrvá je odměněn zvláštní čistou poetikou i drsnými příběhy.
Neobyčejně citlivé, chřadnoucí obrazy. Domy a ves, která má být zatopena. Cestičkou zpět do svého mládí a míst s nimi spojenými.
Část díla
- Ponocný 1935
- Zápisky Jiljího Klena 1938
- Zatopená ves 1937
Autorovy další knížky
| 1937 |  Dvojí domov (7 povídek) |
| 1935 | Hranice stínu |
| 1993 | Sestra úzkost |
| 1934 | Zeměžluč |
| 1938 | Modrá a zlatá |
(SPOILER) Spíše než spoiler jen náznak spoileru, bez jeho evidentního rizika pro prvočtenáře. Prvá povídka "Ponocný" zpracovává šetrnějším způsobem podobné téma jako povídka "Oldřich Babor" z knihy "Tvář pod pavučinou". Jde o příběh člověka, který účelný smysl života nachází až v jeho závěru. Je to nadějné čtení pro každého, kdo má pocit, že svůj život nějak promarňuje (Kdo si to ale v současnosti řekne??). V poslední povídce "Zatopená ves" se píše o lidech, kteří se museli vystěhovat z vesnice, kterou zatopí přehradní jezero, což je samo o sobě depresivní téma (Symbolické vystižení nálad roku vydání 1938??).
Dle mého názoru druhá povídka "Zápisky Jiljího Klena" převyšuje prvou a poslední nejen svým rozsahem, ale i hodnotou. Témat k rozebrání je zde sice více (čtenář si je jistě najde), ale já bych se zde věnoval tomu, co se mi zdá jako hlavní, a sice otázce svědomí. Protagonista má ve své minulosti zážitky, ve kterých se nechoval tak, aby to v něm nezanechalo nepříjemné vzpomínky a pocity výčitek. Těmito vzpomínkami a výčitkami je ale veden průběh jeho dalšího života ke správnému jednání. V závěru se sice objeví podobné zaklopýtnutí, které ale protagonista úspěšně řeší jak vůči sobě, tak vůči okolí. Během čtení si uvědomujeme, že pocity Jiljího Klena nejsou ojedinělé. V knize se vyskytuje sympatická postava zahradníka, která ale na sebe rovněž prozradí nemalé vroubky z minulosti. A i zde je řešení v čestném způsobu následného života. V kontrastu zde jsou jiné postavy, které se chovají bezskurpulózně pudově sobecky, své svědomí pravděpodobně ubily a končí tragicky.
(Dobře ten rozdíl ilustruje papež František v jednom svém pojednání, kde rozlišuje člověka hříšného a zvrhlého. Hříšný člověk si je vědom své viny, více či méně úspěšně ji s pomocí svého svědomí řeší. Takovémuto člověku lze odpustit. Zvrhlý člověk si nic takového nepřipouští. Co chce si bere bez jakýchkoliv výčitek. To, co za sebou zanechává, ho nezajímá. Takovému člověku nelze odpouštět, protože on o žádné odpuštění nestojí, on prostě ví. Řešením je pro ně pouze totální šokující obrat, pochopitelně spojený s velmi nepříjemnými pocity exploze svědomí. Pokud ale k tomu nedojde, tak se jedná o skutečný dobrovolný vstup do pekla a dobrovolné setrvání v něm, v souladu s názory C. S. Lewise a M. O. Váchy)
Údajně svatý Augustin (Aurelius Augustinus) řekl cosi jako: "Ať nás Bůh zastihne v boji s hříchem, pokud nás nezastihne bez hříchu." Myslím že takto by se dala charakterizovat stěžejní myšlenka "Zápisků JilJího Klena". A to je velmi inspirující.