Moje Evropa
Jurij Andruchovyč , Andrzej Stasiuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56435/mid_moje-evropa-VDG-56435.jpg
4
15
15
Moje Evropa má v sobě něco z dobrodružných příběhů dávných staletí, které se za dlouhých večerů sdělovaly převážně vyprávěním. Za takovýchto nekonečných večerů byl ostatně kdysi zavdán i podnět k sepsání této knížky, ke zmapování podivuhodně nestálého středoevropského prostoru na samém konci bouřlivého 20. století. Moje Evropa je společná dobrodružná výprava dvou přátel do tajůplného a takřka neprobádaného nitra kontinentu. Je to jednak výprava proti proudu minulého času, o jehož revizi se formou fragmentární rodinné kroniky pokouší přední ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč (1960), avšak tento ztracený čas je zároveň stále objevován ve své opakující se zpřítomnělé podobě v poněkud ospalých krajinách střední Evropy, kam nás unáší spolu s vodami Dunaje neobvyklý zeměpis jednoho z nejvýznamnějších současných polských prozaiků a publicistů Andrzeje Stasiuka (1960). Je to zpráva o existenci úžasného, malátného subkontinentu, který, ač zmítán dějinnými zvraty, přesto zůstává paradoxně trvale sám sebou: jediným kulturním prostorem, posledním útočištěm potulných básníků a spisovatelů.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2009 , PeriplumOriginální název:
Moje Europa, 2004
více info...
Přidat komentář
Andruchovyč a Stasiuk na volné téma Moje Evropa - dvě reflexe na osobní vnímání území mezi západní Evropou a Ruskem. Jelikož jeden je Polák a druhej Ukrajinec, tak tomu celkem rozumí.
Problém je, když Stasiuk začne machrovat svými geografickými znalostmi Polska - stejný problém sem měl už u Bílé vrány. Hezký, ale žádný osobní vztah si k tomu nemůžu vytvořit, protože nevim o čem mluví.
Střední Evropa je vykreslena velmi poeticky se svými klady i zápory a kdybych se narodil náhodou znova, tak bych se o to území chtěl zajímat víc a třeba ho i procestovat. S batohem lozit po nádražích, žít ze dne na den, dělit se o cigára s místníma - Ukrajina, Východní Polsko, Rumunsko, Maďarsko. Tenhle život to bohužel neklapne, protože sem lenivá a zhejčkaná píča. 7/10
„Přebívaní mezi Nemci a Rusi – dejiný osud střední Evropy. Středoevropský strach historicky kolísá mezi dvěma obavami: Nemci jdou, Rusové jdou. Středoevropská smrt – smrt vězeňská nebo táborová, navíc kolektivní, Massenmord, začistka. Středoevropská cesta, to je útek.“
Pozostatky východných dŕžav Habsburskej monarchie. Priestor definovaný ako priestor nedefinovaný a preto hľadajúci vlastné katégórie. Priestor definovaný v čase na pozadí životných osudov predkov Jujija Andruchovyča a života jeho samotného. Priestor definovaný kruhom, s kružidlom hrotom zapichnutým do Wolowca, miesta bydliska Andrzeja Stasiuka a ramenom natiahnutým odtiaľ až do jeho rodiska -Varšavy.
Priestor v ktorom žijeme, priestor, ktorý žijeme. Autori sa snažia vytýčiť hranice tej ich strednej európy, nájsť to spoločné, čo ich (aj nás) spája a zároveň vymedziť sa voči tomu, čo už k nám nepatrí, alebo naopak, voči tomu, k čomu nepatríme my. Hľadanie stredoeurópskej polohy a identity no v kritériách tak osobných, že túto identifikáciu a vyznačenie neuzná žiadna veda. Iba krásna literatúra.
Útla knižka, plná hlbokých myšlienok. Núti nasadnúť do rozbitého vlaku, iba tak, bez cieľa, pozerať cez špinavé okná, po ktorých stekajú prúdy dažďovej vody na krajinu plnú ruín, kde nič nie je dokonalé, na krajinu z globálneho hľadiska trocha zabudnutú, no pre nás tak dôležitú. Knižka niekedy možno trocha naivne romantická, no pre každého, kto pochybuje, či je možné byť na svoje stredoeurópanstvo hrdý, nesmierne podnetná.
„V této věčne přechodné zóne, v tomto natolik anachronickém jediném kulturním prostoru, po nemž s věčným spoždením projíždejí spací vagony, v tech polích mezi Evropou a Neevropou potkávame celé miliony lidí s ukradeným rájem – bezradných, zlých, unavených...“
Chtěl jsem se vlastně dozvědět, jak na střední Evropu nahlíží ukrajinský spisovatel. Řekl bych, že podle očekávání. V centru jsou píše ospalejší kouty a tak, až na výjimky, se o Čechách moc nedozvíme. Těším se tak na Jaroslava Rudiše s jeho Winterbergovou poslední cestou. Tam naše země snad bude.