Moje Pacifická hřebenovka
Monika Benešová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546884/bmid_moje-pacificka-hrebenovka.jpg
4
498
498
Na Pacifickou hřebenovku se ročně vydá několik tisíc lidí, ale dokončí ji jen desetina z nich. Monika patří mezi ně. A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou. Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nevzdávat se.... celý text
Přidat komentář
Parádní cestopis s osobním příběhem, který se čte naprosto lehce, i když se tematicky dotýká duševních potíží a hledání životní cesty. Humor působí přirozeně, ne tak násilně, jak jsme zvyklí z mnoha dnešních výpovědí a blogu. Trochu jsem se sekala na výpisu jednotlivých měst a vesnic na trailu, tady jsem přeskakovala, ale jinak vřele doporučuji, rozhodně zajímavé čtení, obzvlášť pro fanoušky knihy a filmu Divočina.
Když ona ta knížka není skvělá, ale přesto ji tak hodnotím.
Byla jsem na Moničině přednášce, té úplně první. Většinu zážitků už jsem tedy slyšela a přesto jsem se u čtení dobře bavila. Není to návod jak zvládnout PCT, není to ta neustále omílaná Divočina (díky za to!) a kdybych to měla shrnout, tak jsem se vlastně nic moc užitečného nedozvěděla, snad vyjma závěrečného seznamu vybavení. Spíš než cestopis je to životní příběh a já smekám za otevřenost!
Skvělá kniha napsaná srdcem, plná inspirace a rad. Monča psala knihu přesně tak, jak to cítila a v tom je to kouzlo. Nehleděla na to, co čtenáři chtějí nebo nechtějí slyšet. Napsala pravdu.
Možný Spoiler.
O PCT jsem se dozvěděla právě od Moniky Benešové z pořadu Sama doma. Její knihu jsem si hned šla půjčit do knihovny. Sice se četla celkem dobře, ale je příliš povrchní, zkratkovitá. Na to, že zachycuje 5 měsíců ,mohla být klidně delší, víc vykreslená.
Co mě dost vadilo a nebavilo, že na každé druhé straně se zmínila o svých problémech se střevy, to její neustálé ponižování sama sebe a jak ze sebe dělala neschopnou, rozmazlenou. Proč? Proč to pořád opakovat dokola??
Každopádně obdiv, že to zvládla a ještě větší obdiv, že se dokázala vrátit a zdolat Sierru Nevadu.
Nejprve mě napadlo, že je škoda, že za mých mladších let nebylo něco takového možné (nesměla jsem ani do Drážďan). Jenže když k sobě budu upřímná, stejně bych byla srab a do něčeho takového se nepustila ani náhodou. Prostě klobouk dolů. Zážitky to musí být úžasné. Já jsem vlastně díky této knížce dosáhla také takového drobného cíle - završila jsem letošní čtenářskou výzvu.
Nerada čtu knihy na jeden zátah, protože mám dojem, že se mi tímto způsobem vymaže rychleji paměťová stopa...Nicméně jsem si u této knížky nemohla pomoct. Ano, literárně se nejedná o vytříbené dílo, ale naopak vliv žurnalistiky tam vidím. Zpočátku se mi zdála kniha poněkud klouzající po povrchu, úsečná. Průběžné jemné narážky a náznaky autorky, že cesta nebyla vůbec tak snadná jako toto čtení a schopnost podívat se na fyzické i psychické problémy s odstupem a otevřeností mne přiměly ji přehodnotit jako psanou s neskutečným nadhledem. Cesta jako cíl se zjevně neminula účinkem a mě nezbývá než se sklonit nad odvahou a vnitřní i fyzickou silou autorky - sama miluju “puťáky”, únik do přírody, hory, opuštěné kraje a trošku toho diskomfortu na cestách - ale nejsem si jistá, jestli bych vůbec zvládla desetinu toho, co autorka.
Za mě jednoznačně super knížka. Když jsem poprvé četla o PCT (v Divočině), tak jsem si tuto stezku strašně oblíbila a obdivuju všechny, kdo na ní vyrazili. Příběh Moniky je úžasný a klobouk dolů :)
Z knížky mám dost rozporuplné pocity. Rozhodně je čtivá a s velmi silným poselstvím, že i maminčina slečinka s vážnými zdravotními problémy dokáže vystoupit ze své komfortní zóny a dokázat nemožné. Autorka má rozhodně můj obdiv, nejen, že šla naprosto otevřeně s kůží na trh, ale že se na PCT vydala s dala to. Styl psaní mi ale moc nesedí, přijde mi dost nevyzrálý a uspěchaný, takový holčičí deníček. Trošku škoda. Ale i tak - úžasné zážitky a klobouk dolů!
V prvé řadě - tato kniha se nedá absolutně srovnávat se známou Divočinou od Cheryl Strayed a věřím, že to ani nemělo být úmyslem. Jde spíše o útržky zážitků z neuvěřitelné cesty, kterou se tato mladá, nezkušená, ale neskutečně odvážná slečna rozhodla podniknout. Nesmíte čekat jazykovou úroveň nějak extra vysoko (navzdory tomu, že autorka má vystudovanou žurnalistiku), nicméně i tak kniha dokáže zaujmout, pobavit a hlavně vede k zamyšlení jednak nad samotnou PCT (a důvodem obecně proč se na tuto pouť tolik lidí ročně vydává) a jednak nad problémy s naším tělem, kterým musí Monika a spousta dalších čelit. Klobouk dolů přede všemi.
Čekala jsem něco jiného, ale...odnesla jsem si velmi silný zážitek z celého čtení. Na PCT si léčit své bolístky nepůjdu, ale na něco menšího určitě ;-) Velmi jsem ocenila seznam věcí do batůžku na konci knihy :-)
Ke knize jsem se dostala také díky knize Divočina. Tato je oproti ní trochu více úsečná a nedovolila nám tolik pohlédnout "pod pokličku" autorky, což je škoda. Ale i tak, hezká kniha, díky níž jsem se mohla vrátit, alespoň v myšlenkách, 15 let zpátky, kdy jsem pobývala v USA 4 měsíce a prožila také svoji menší PCT :-)
... aneb jak rozmazlená princeznička, rodiči nejspíš chovaná ve vatičce, dospěla a osamostatnila se.
Obdivuji Moniku za to, co dokázala, za to, že šla "s kůží na trh" a že se se svým problémem takto otevřela čtenářům. A myslím, že spolužákům, kteří jí kdysi dělali problémy, důkladně vytřela zrak :-)
Knihu jsem přečetla jedním dechcem za jeden den. Moc se mi líbila, možná bych, vzhledem k faktu, že je autorka novinářka, čekala trochu výraznější a propracovanější styl, i by mě bavilo, pokud by kniha byla delší, s většími podrobnostmi, ale vzala jsem to tak, že je to spíše osobní zpověď, než cestopis...Smekám před odvahou se na takovou cestu vydat, bez zkušeností, s nemocí. Každopádně mě čtení bavilo, byla jsem vtažená do děje, a fakt přečteno za chvilku, takže 4 hvězdičky :-)
Kdybych knihu chápala jako cestopis, asi mě zklame svojí stručností a určitou povtchností. Pro mě to ale byla spíše osobní zpověď o přerodu jedné osobnosti, velmi upřímná - právě i v té stručnosti, na nic si nehrající, i když by sakra mohla.
Stojí za přečtení.
Moniku jsem viděla naživo na libereckém TEDx a byla jediná, kdo měl tehdy standing ovation. Její vyprávění bylo poutavé, vtipné a ona je prostě hodna obdivu. Dvacetiminutový TED Talk nemohl obsáhnout vše a kniha se víc zaměřuje na popis cesty, pocity, setkávání s lidmi. Jazyková úroveň není závratná, některé myšlenky se opakují, ale - jen Monika ví, co se jí během těch tisíců kilometrů honilo hlavou a tak jí věřím. Protože to, co dokázala, je fakt hodný respektu a uznání. Má můj neskrývaný obdiv a jsem strašně vděčná, že jsem ji viděla naživo. Odhodlat se k takové cestě, to chce koule! Klobouk dolů, Moniko ♥
Kašlu na literární úroveň. Můžu hledat a najít spoustu chyb, ale dělat to nebudu. Nejdůležitější je to, že Monika mi pomohla o střevní nemoci mluvit a nestydět se. Dekuju Ti holka! Paradni knizka!
Přečetla jsem v cuku letu.. trochu jsem už o Monice slyšela kdesi v nějaké reportáži.. styl knížky není úplně vyrovnaný, ale o to více autentický.. nejde tu o rady na cesty, ale o odhodlání porazit sama sebe.. velký obdiv k odvaze, která je opravdu neuvěřitelná! Určitě mohla být kniha podrobnější a víc do hloubky, ale už jen to, že si asi po cestě po všem tom obstarání se sama sebe psala někde v zimě poznámky či deník, je obdivuhodné.. jde tu hlavně o pocity, o vnitřní boj! díky za knihu :-)