Moje pařížská revoluce
Andrea Sedláčková
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/219635/mid_moje-parizska-revoluce-ms9-219635.jpg
4
61
61
Září 1989. V Polsku, Maďarsku pukají ledy, desetitisíce východních Němců prchají ze země, z perestrojkového Sovětského svazu přichází jedna nepředstavitelná zpráva za druhou, vše je v pohybu – jen v Československu se jako by nic neděje. Dva měsíce před listopadem 89 se mladá žena, studentka FAMU, rozhoduje k riskantnímu a osudovému kroku. Zůstává v Paříži! Následují týdny a měsíce plné dramatických situací, nejistot a zklamání, ale i okouzlení novým prostředím, krásným městem, ve kterém stojí za to žít, svobodou, kterou stojí za to dýchat. Hrdinka poznává, jak je nečekaně těžké ocitnout se sama, bez domova, ve světě sice lákavém, ale přece jen cizím a chladném. Přichází první nárazy s realitou, ale i nová přátelství, zážitky, lásky...... celý text
Přidat komentář
Uprimne jsem od teto knihy cekala vic. Kazdopadne ocenuju, ze Andrea Sedlackova sla s kuzi na trh a predstavila nam sve dost nesympaticke mlade ja. Ackoli jsem mladsi nez autorka, i ja jsem si prozila svoji “parizskou revoluci”, kdyz jsem v 17 letech utekla z domu a odstehovala se do Parize. Ravioli z plechovky jsou neco, na co nikdy nezapomenu.
Září 1989 a Andrea utíká do Oaříže, kde žádá o azyl. Deníky a dopisy zaslané příbuznými a přáteli do počínajícího exilz.
Psáno v letech 2011-2014.
(2015)
Pro mě hodně zajímavé čtení, je to moje vrstevnice, ale některé věci jsem prožívala jinak. na malém městě to je jiné než v Praze.
Baví mne to. Je to moje generace. Není tuctová. Nejde s proudem. Umí se probolet, umí se vypsat. Dobré knihy, dobré filmy. Oslovují mne
Osobní a hodně intimní zpověď české režisérky. Čtivé, skvěle zachycená atmosféra.
Mám ráda exilovou literaturu, obzvlášť tu ženskou. Na této knize hodnotím pozitivně pouze upřímnost, která sama o sobě ke kladnému hodnocení nestačí. Autorka se snaží obhájit samu sebe (ačkoliv není moc před čím, z knihy se mi zdá, že ji nejvíc trápilo pár kil navíc), děj je utopen v sebelítosti a náznaky sebeironie se rozplizávají v příbězích o ničem. Text postrádá hloubku, nic zajímavého a nového jsem se o období sametové revoluce nedozvěděla. Pokud chcete literaturu o této době, doporučuji spíš Zuzanu Fried-Preissovou - Na vlnách BBC a Svobodné Evopy.
Zřejmě málokteré deníkové záznamy mají ten potenciál, aby se hodily k vydání, ale těchto by bylo rozhodně škoda, kdyby zůstaly neveřejné. Obdivuju upřímnost, s níž Andrea Sedláčková odhalila své třiadvacetileté já, které ve své naivitě a bezbřehém optimismu musí dnes nutně působit lehce nesympaticky. Více než fakt, že se "minula s dějinami", a než roztomilé i "roztomilé" historky se známými lidmi mě zaujalo autoterapeutické vypořádávání se s otcem a jeho minulostí a s matkou, která ji ve dvou letech odkládala do týdenních jeslí a o dvacet let později jaksi nezaregistrovala, že její dítě stačilo dospět. Ve světle těch dvou lidí se mi zdá úplně pochopitelné, že emigrovala. Na oplátku zjistila, že Francouzi umí být pěkně studení a odtažití, takže se opravdu nedivím té rozpolcenosti, která ze stránek jejího příběhu čiší.
Zajímavá hrdinka se zajímavým osudem. Dcera aparátčíka, bojovnice proti socialismu, která prošvihne svůj osudový okamžik, s čímž se zřejmě už nikdy úplně nesmíří. Pohled do života francouzských emigrantů, kde se tom jen hemží známými osobnostmi. Líbilo se mi, jak se v denících prolíná historické dění s intimitou jednoho lidského osudu. Kromě politiky a těžkostí vyplývajících ze samotné emigrace (jazyková bariéra, existenční problémy) totiž autorka řeší jak vztahy s rodiči, především s otcem, jehož politické kariéře jsou věnovány i samostatné kapitoly, s milenci, kamarády nebo obdivovateli, tak i otravné všednodennosti, jako je netekoucí teplá voda, boj s francouzskou byrokracií nebo vršící se kila :)
Ačkoliv autorka se patrně touto knihou snaží přesvědčit čtenáře o tom, že je se svou rolí emigranta sžitá, celek vyznívá přesně naopak. Kniha působí dojmem, že zůstává nadále na vážkách, zda tehdy udělala správně. Navíc snad výčtem známých jmen (a úžasnými historkami kolem nich) jakoby se snažila umenšit pocit vlastní nedůležitosti. Přesto, že hlavní hrdinka (tak jak se jeví v dopisech, deníkových záznamech i sebereflexí s odstupem času) příliš sympatií nevzbuzuje, jedná se o zajímavý pohled na události roku 1989.
Deníky, dopisy, názory, myšlenky... Krásný reálný příběh Andrey Sedláčkové, která emigruje jako nerozhodná duše do Paříže. Potkává Čechy; poznává pařížské spletité ulice, život v kavárnách a snaží se přežít. Krásné je i zmiňování jejích současníků - co dělají, kde jsou, jak žijí (Škvorecký, Kundera, Tigrid, Čerepková...). Zkrátka, co jiného by si měl člověk přečíst na pětadvacáté výročí Sametové revoluce? Tuto autentickou výpověď, zpoveď, dokument... vše v jednom. Krásně se tak můžeme vcítit do mysli a jednání tehdejšího mladého člověka plného rozporu a nesouhlasu s dobou v Československu.
Zajímavý pohled na půl roku 1989 (od léta do vánoc). Dobré čtení před výročím sametové revoluce.
Autorovy další knížky
| 2023 |  Toyen: První dáma surrealismu |
| 2017 |  Každý něco tají |
| 2021 |  Téměř nesmrtelná láska |
| 2014 | Moje pařížská revoluce |
Možná této knize dávám o hvězdičku víc, protože autorka je moje generace a já tu revoluci zažil tady v Praze, tedy mám pro tu atmosféru, kterou líčí, nejen slabost, ale i cítím v sobě ten kvas, který jsem tehdy před televizí, v ulicích, na generální stávce apod. jako gymnaziální student zažíval. Patří to k mé formující životní zkušenosti a nikdo mi to z hlavy a srdce nevymaže.
Přesto se domnívám, že i když by se mohla Andrea zdát jako naivní holka, která odjela v srpnu 1989 do Francie emigrovat, kniha je velmi nosným a hutným svědectvím o roce 1989 - a to právě proto, že to vypráví z pařížské perspektivy emigranta, resp. žadatele o politický azyl. Paralelní svět, který ve vysněné svobodné Paříži našla, těžké podmínky přijetí, nalezení práce, mikrosvěta československých emigrantů, kteří se navzájem podezírají (a nakonec i ji samotnou), setkávání s Pavlem Tigridem ve Svědectví, opilecká setkání ve Frankenau, milostné avantnýry, zoufalé čekání ve frontách u okýnek imigračních úředníků - a zejména proudy korespondence, zprávy z Prahy všeho druhu - to dělá z knihy deníkový pelmel, plný atmosféry, entuziasmu, očekávání, zklamání, nezvládnutých situací a drobných vítězství, i když v nepravou chvíli. Dokonce si myslím, že kdyby tady autorka byla, bylo by to banální vyprávění o heroismu té chvíle - takto je to přesně ten dramatický konflikt, který "to" chtělo a potřebovalo, je to určitý odstup, který je nyní nutný určitě a tehdy měla A. Sedláčková to štěstí, že ho měla historickým okolnostmi. My tady jsme ho totiž ne měli a heroismu jsme podléhali.
Takže podle mě skvělá kniha, svědectví někoho, kdo revoluci tzv. minul, ale podal o ní zprávu daleko autentičtější, než by se zdálo. Skvěle napsané, velmi otevřené líčení situací, pocitů, postřehů, linie otce vnitráka a rozvědčíka, pátrání v archivech, hledání vztahu k němu, určitá deziluze z českého národa...to všechno je velmi zdravé a proto tuto knihu dávám do knihovny mezi klenoty, které možná naše děti neocení, ale pro mne je to pohled, který jsem tehdy neměl a teď ho velmi oceňuji. Díky, milá paní Andreo!