Molochita
Ivana Blahutová
Molochita je román nesporně sociologický, vždyť jej předcházela důkladná analýza polistopadové společnosti očima chronicky nezaměstnané Jany Ptáčkové – vysokoškolsky vzdělané intelektuálky a bývalé, ovšem propuštěné učitelky, šokované restauračními poměry a lidmi, kteří se buď nezměnili, nebo jen k horšímu. Je to obraz ženy podváděné nejen manželem, žijící na hranici (a za hranicí) bídy uprostřed velkoměstské aglomerace, anonymity činžovního domu, tuposti a lhostejnosti billboardů, kolon aut a supermarketů. Kdo chce poznat realitu 90. let a blahého století nového, těhotného dalšími válkami a přetlakem vůle k moci, kdo dává přednost vhledu a podstatě před statistikou a jevy, tomu je možné román doporučit jako nelustrační, o to však zajímavější četbu.... celý text
Přidat komentář
Ani vlastně nevím proč, ale nějak mě ta knížka chytla. I když je dost tvrdší reality, ráda se k ní vracím. Zvláště ve dny, kdy všechno nezáří sluníčkem.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Almanach Nibiru 2013 |
| 2007 |  Bílý kůň |
| 2008 |  Molochita |
| 2010 | Nessun dorma ... a jiné příběhy |
| 2017 | Matky Pegasů |
Velice pozoruhodný text; jazykově i stylisticky neobyčejně vytříbený - nikoli však líbivý. Pro zajímavost: původně se román měl jmenovat Pachuť, což by otevřeněji odkazovalo k existenciální literatuře, k linii moderní literatury započaté Sartrovou "Nevolností". Způsob, jakým je zachycena a reflektována osamělost, absurdita existence a "vrženost" hlavní (a v podstatě jediné) postavy románu do odcizeného světa je ryze existenciální. Současně je to i román sociální, velice přesně a pevně ukotvený v době, v níž vznikal. Nástup devadesátých let zachycuje velice syrově a přesně, ve všech všednodenních detailech. Nejsou to "devadesátky" těch, kterým se od příštipkaření v podobě spekulací s bony před Tuzexem náhle otevřely takřka bezmezné obzory k hromadění majetku, ale z pohledu člověka, který se bleskově ocitl bez vlastního přičinění a bez možnosti se bránit na samém sociálním dně.