Morčata
Ludvík Vaculík
Příběh o lidech, morčatech, bankéřích, Státní bance, Státní bandě a jak to dopadlo. Vydání Morčat ve Spisech ilustrovala jedna ze smyšlených postav příběhu. Na záložku autor napsal: „Tuto knížku jsem od jejího vydání v roce 1991 ani neotevřel a vyhnul jsem se tomu i teď: vzdal jsem se korektur. Je psaná v tísni, kterou si nechci připomínat... O tísni duševní našel jsem teď náhodou ve svých Nepamětech zápis ze 21. listopadu 1970: ‚Psalo se mi velice těžce. Morčata byla to jediné, co jsem mohl psát. Byla plodem mého rozpoložení, ale nechtěl jsem psát politickou satiru ani alegorii. Psal jsem jen dál a dál a pouštěl do toho svůj strach i posměch. Posměch sobě samému v první řadě, a dával jsem si pozor, není-li ten posměch jen hraný... Když jsem byl za polovinou, začal jsem si najednou přát, aby si pro mne ještě nepřišli, aby počkali ještě měsíc, pak chybělo už jen čtrnáct dní. Ale nepřišli.' - To jsem měl v ruce obžalobu za ‚Deset bodů‘ ze srpna 1969 a předvolání k soudu. Ten však byl den před zahájením zrušen.“... celý text
Přidat komentář
V době prvního vydání, ba ještě asi v 90. letech, bych to hodnotil lépe. Ale v porovnání se Sekyrou (i když jazyk a styl Morčat je "modernější") se na tom asi podepsal zub času a zub (mého) věku.
O myších a lidech, o morčatech a lidech nebo spíše bankéřích. Nevím, kde jsem na tuto knihu narazil, snad ve čtenářské výzvě neb někde na netu reklama, ale hned od prvních stránek mě styl psaní děsně lezl na nervy. Samé „milé děti" nebo „milý mladý čtenáři". Jelikož mám rád zvířata tak mě nejvíc bavily ty části o morčatech než o bankéřích. Knihu jsem dočetl s velkým sebezapřením, jen abych ji nemusel zase dát do nedočtených, ještěže byla tak krátká, jinak bych ji vzdal hned na začátku.
Knížka nevhodná pro ty tenáře, kteří chtějí mít vždy jasno v otázkách typu o čem to vlastně bylo a jak to dopadlo. Naopak vhodná pro ty, kterým nevadí otevřené konce a trochu zmatku v hlavě po dočtení, ale hlavně pro ty, co mají rádi Vaculíkův originální styl psaní. A jeho češtinu.
Začátek jsem kousal hodně ztěžka. Ale pak jsem se chytil a docela jsem si to užil. Je to tak trošku Kafka, ale napsáno mnohem lepším spisovatelem.
Kniha byla pro mě v určitém ohledu inspirující, najednou jsem se chtěl taky utopit ve svých myšlenkách a impulzivně plnit bláznivé nápady.
Morčata mi byly doporučeny mým nejlepším kamarádem a já je s radostí budu doporučovat dále.
Podle mého názoru takto má vypadat správný horor. Jakoby se zpočátku nic neděje a pozvolna cítíme zvětšující se pocity strachu, které jsou umocňovány empatií s těmi, jichž se ohrožení týká. A neslábne to, naopak.
Skvělá kniha, pokud ji neznáte, čtěte.
Jsou prostě knihy, které se mermomocí snažíte docenit, pochopit, proč jsou tak oceňované, snažíte se je přelouskat i přesto, že to jde opravdu ztěžka. Nakonec to vzdáte s tím, že vy dva prostě kamarádi nikdy nebudete. Pro mě je jednou z těchto knih Morčata od L. Vaculíka.
(SPOILER)
Krásná, tajemná, veselá, depresivní a bůhví jaká ješte kniha. Jedna z mála knih (vedle Něco se stalo), kterou jsem cetl několikrát. Spousta symbolů, které je zábavné desifrovat a tem mnoha zbylým zoufale jim nerozumět. Kdyz jsem ji v polovine osmdesatek cetl v samizdatu, tak jsem z toho, jak jsem ji nerozumel, byl intoussky paf. Dnes (2021) pri poslednim docteni mam chuť ležet a donekocna promyslet úmysly. Pozor spoiler, ty symboly a podobenstvi, ktere me napadaji:
- banker = spisovatel, kteremu straz bere / krade slova
Domek - kde by se dalo hezky zit, a kde se nakonec da jen zemrit
Nemocnice - jako misto nebezpcne zivotu
Rodina - kterou banker ovlada jen kduvli svym rozmarum
Vymenny obchod, zivot za zivot
Maelstrom normalizace
Téměř konec jako v Procesu, jen hrdina bojuje
...
"Psaní je vždycky jaksi projev bezmoci nebo plod pocuchaných nervů, prozrazuje komplexy nebo špatné svědomí." (str. 25)
Vaculík jde na hranu - jeho vypravěč experimentuje až krutě s bezmocnými a pasivními hlodavci. Ale není i on stejně bezmocný? Jako samozřejmou přijímá absurditu banky, v níž pracuje, a pokouší se krást jako ostatní, a to i když se dozví, že nejde o neškodnou hru, ale že tím mohou způsobit velkou krizi. Své blízké miluje, proto je občas propleskne. Ovšem pozorného čtenáře může napadnout, zda by je také nenechal v rámci svých experimentů zavřené v místnosti s černou kočkou. Ostatně ví, proč je Pavel nemocen, a proto ho unáší z nemocnice ... (Že by Pavel přece jen četl jeho zápisky?) Nakonec se zbavuje svého vypravěčského "ich", které výslovně a až demonstrativně překlápí do "er", které je pak zavražděno při odvážné cestě za tajemstvím .
Kdo žil v době, o které kniha pojednává a dostal se do konfliktu se státní mocí, tak nynější dění prožívá se strachem. Mladí asi mají s pochopením problémy, nedovedou si tu bezmocnost představit.
Pro mne depresivní dojem a návrat do beznadějné doby. Zvláštní přístup k tématu.
Líbil se mi jazyk knihy, ale celkově je na mě symbolika příběhu až moc symbolická. Prostě jsem to nepobral... :)
k diskutovanému závěru - domnívám se, že smysl pochopí právě jen ti, kteří znají a dokáží si přiznat temné stránky vlastního já
Kniha se mi fakt nelíbila. Strašné. Celou dobu jsem trpěla. Jak tohle může být něčím oceňované?
Výsostná literatura. Stylem i tématem. Ač reagovala na události nastupující normalizace, ukazuje se jako velmi aktuální i dnes. Tahle útlá knížka navazuje v tom nejlepším na Kafku. Je vtipná, sarkastická, přemýšlivá, surreálná, alegorická, temná, lidská - velmi lidská.
Budete přemýšlet, žasnout nad vaculíkovskými obraty a budete se smát a smát, až vám úsměv zamrzne na rtech...
Není pravda, že kniha vám nic nezanechá, když už uvažujete nad autorovym textem, to je úspěch knihy.
Možná v sudu pan inženýr, schoval materiály k zjištění ztráty peněz, aneb dokonce samotné peníze, to už ale jen v naší fantazii.
Štítky knihy
česká literatura sarkasmus české romány
Autorovy další knížky
1990 | Český snář |
1968 | Sekyra |
2004 | Morčata |
1995 | Jak se dělá chlapec |
1990 | Jaro je tady |
Román MORČATA je moje první přečtená kniha od Ludvíka Vaculíka a kniha se mi líbila.
Autor o této knize napsal: „Psalo se mi velice těžce. Morčata byla to jediné, co jsem mohl psát. Byla plodem mého rozpoložení, ale nechtěl jsem psát politickou satiru ani alegorii. Psal jsem jen dál a dál a pouštěl do toho svůj strach i posměch. Posměch sobě samému v první řadě, a dával jsem si pozor, není-li ten posměch jen hraný. Je to meziknížka. Je to pohled na svět z úhlu, který mi byl nejvíce po ruce, není to však můj pohled zvolený. Když jsem byl za polovinou, začal jsem si najednou přát, aby si pro mne ještě nepřišli, aby počkali ještě měsíc, pak chybělo už jen čtrnáct dní. Ale nepřišli.“
Morčata je velice zajímavý román, orwelovský příběh o tom, kam až klesne a je degradován člověk pod tlakem absurdního okolí. Hlavní postavou je bankovní úředník VAŠEK, v jehož bance se vykonávají nesmyslné úkony. Má ženu EVU, která pracuje jako učitelka a 2 děti – VAŠKA a PAVLA. Paralelně se odehrává další rovina románu, a to vztah k jeho morčatům, které chová doma. Postupně se ukazuje, že vztah mezi morčetem a bankovním úředníkem je vlastně totožný se vztahem společenského systému k úředníku samotnému.
Je to román mnohovrstevnatý, tajemný, téměř groteskní. Je zde existence dvou paralelních vztahů. Je zajímavé, že autor přechází vypravování z ich formy do er-formy, čímž dochází k odosobnění událostí, kterým byl přímým účastníkem.
Kniha mě zaujala a působila na mě znepokojivým až mrazivým dojmem. Neočekával jsem, že mě tato kniha takto pohltí. Kniha má hodně symbolů a určitě jsem všechny nerozluštil. Čtenář se dozví hodně informací o morčatech.
Určitě časem vyzkouším nějaké další knihy od Ludvíka Vaculíka včetně fejetonů. Vzpomínám si, že jsem si na střední škole půjčil knihu fejetonů od Ludvíka Vaculíka, myslím si, že se jednalo o tohoto autora, a inspiroval jsem se jedním fejetonem k napsání fejetonu, poněvadž jsem nebyl schopný napsat fejeton, vůbec mi to nešlo.
Líbily se mi ilustrace, které se nacházely na předsádce a také v knize. Tyto ilustrace nakreslil Pavel, autorův syn.
Citáty:
I když se vám nejkrásněji zdá, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný, kdo toho umí míň.
Kdo si neumí v životě najít vyrovnání, užere se marnou ctižádostí, pošetilou řevnivostí a nízkou závistí.
Buď má všecko v pořádku, v bance i v blance, nebo nemá, ale pokud to má v pořádku aspoň v hlavě, tak zas ví, že mu to nikdo jiný do pořádku nedá.
Má-li co umřít, umře to, ale my tomu máme pomáhat žít.
Zamyslíte-li se nad tím, milí mladí přátelé, není přednější záležitosti nežli číkoliv smrt, a kdo umírá v samotě, ačkoli jeho blízcí o jeho úkolu vědí, avšak odešli od něho, ten umírá nejzbytečněji a možná ani nechce umřít, ale musí už, protože to načal. Jaká je to surovost, nevěnovat pozornost tomu, kdo nám umírá! Žil, kdo nemá komu umřít?
Kdybych se, milý čtenáři, dal řádně do studia, a to se týká i tebe, musím objevit cokoli skrytého, sám a bez pomoci. Cokoli skrytého, důkladným soustředěním! Jsem přesvědčen, že určité ideje objeví každý, kdo se zahloubá.