Morový sloup
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19864/morovy-sloup-Mgp-19864.jpg
4
146
146
Nové vydání hluboké poezie významného českého básníka s ilustracemi Kateřiny Koutské.
Přidat komentář
Jedna z nejslavnějších sbírek básní Jaroslava Seiferta, která byla pro svůj obsah ve své době u nás zakázaná, člověka pohladí po duši, ale též mu způsobí mrazení v zádech. Lyrická poezie napsaná volným veršem s notnou dávkou melancholie, smutku, rozjímání, vzpomínání na mládí a lásky, je jakýmsi rozloučením se Jaroslava Seiferta se životem a to i přesto, že žil ještě 14 let po jejím napsání.
"Poesie jde s námi od počátku.
Jako milování
Jako hlad, jako mor, jako válka
Někdy byly mé verše pošetilé
až hanba.
Ale za to se neomlouvám.
Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit."
Oslava života v tváří tvář všem jeho hořkostem. V kontrastu se smrtelností a stářím vyniká vše krásné. Bohužel to nedokážu popsat lépe.
Otevřeně se přiznávám, že ne všechny básně jsem plně pochopil. Rozhodně se k nim vrátím později.
Morový sloup je má první zkušenost se Seifertem a rozhodně nebude poslední. Nádherné slovní obraty a životní moudrost. Velice inspirativní.
Zachytit byť jen střípek života na kus papíru je velké umění. Jaroslav Seifert v tomto litém boji rozhodně obstál a jeho řádky tepají životem i dnes.
Ze sbírky:
"Každý z nás kráčí ke své propasti.
Jsou dvě:
hluboké nebe nad hlavou a hrob.
Hrob je hlubší."
Co je na světě krásnějšího než žena?
Nejdřív jsem myslel, že to budou tak čtyři hvězdy. Jednou jsem ale po čtení seděl v křesle, na mě seděla manželka. Vyráběla si náhrdelník, já přemýšlel o tom, co jsem četl a najednou jsem si řekl, že tomu dám plný počet. Takže při správné náladě až pět hvězd, ale to vlastně platí u spousty knih.
Ja neviem co ma pritiahlo, asi to tak malo byt, ze sa mi do ruk akurat v tychto dnoch (koniec februara 2022) dostane do ruky tato knizocka. Ako obcas siaham po poezii, ale vynimocne. Popri tych spravach o vojne za nasou hranicou, chcel som dostat myslel niekam inam. Zla volba. Chvilami som mal slzy v ociach a nevedel som preco musim plakat. Ved ja nesposobujem zlo. Chvilami som mal s knihou chut vybehnut von a po muroch pisat basne z nej nech ich vsetci vidia. A chvilami som si nadaval ze som chuj, ze si radsej nezoberiem citat nejaku vtipnu lahucku literaturu. Prehryzal som sa basnami, uvedomujuc si, ze Seifert uz len rytmom svojich slov navodzuje taku silnu melancholiu a pocity zvlastneho ....neviem to vyjadrit, v tomto mieste som sa zastavil asi na 5 minut.
Zislo sa to dokopy, v nebezpecnej kombinacii casu, udalosti a ako ostre zubky potkanov kusavych basni. Viem ze citat to inokedy, vnimal by som inak. Teraz zbytocne krvacam este viac. Davam si od basni prestavku, nadlho. Prituhuje, a ja chcem asi chvilu zit v nevedomosti.
Morový sloup jsme četli ve škole "povinně" brzy po vydání, tehdy jsem veršům vůbec nerozuměl, později bohužel až moc dobře
Po dlouhé době další přečtená kniha od Jaroslava Seiferta. Autor je držitelem Nobelovy ceny za literaturu, kterou získal v roce 1984. Básně vznikaly v letech 1968 - 1970. Kniha byla komunisty zakázána, později povolena. Kniha vycházela v samizdatu a v exilu. Kniha se mi líbila a celkově se četla dobře. Knihu hodnotím na 100 %.
V této knize nalezneme motivy lásky, smrti a poezie. Reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968 v Československu. Kniha má autobiografické prvky, přechod k volnému verši nebo nerýmovanému.
Kniha je rozdělena do 6 částí: Křik strašidel, Poutní místo, Kanálská zahrada, Morový sloup, Kolotoč s bílou labutí a Epilogy, ve kterých se nachází závěrečných 9 básní.
Jaroslav Seifert o této knize napsal: „Při svém upřímném a velikém respektu k Janu Nerudovi měl jsem tajný plán. Chtěl jsem na konec své literární pouti českým životem napsat sbírku veršů, která by svým tématem aspoň zdaleka mohla připomenout jeho Zpěvy páteční. Tak nějak chtěl jsem se rozloučit se svou zemí, do které už pospíchám, a svými čtenáři, s kterými se loučím..
Nelekejte se titulu. Nejde tu o nějaký mor. Ani historický ani jiný. Morový sloup – ostatně poněkud fiktivní a zkombinovaný z několika takových monumentů – byl jen místem mileneckých schůzek a tato knížka poněkud i navazuje na Odlévání zvonů, i když jsem se hodně pokoušel, aby byla jiná.
Možná že jsem ji měl spíš nazvat Knížka polibků, abych neděsil čtenáře. Ačkoliv tento název, přiznávám se, dost se mi zamlouval, přece jen jsem se styděl.“
Doporučuji také knihu MAMINKA, kterou jsem četl před několika lety. Moc pěkná kniha i pro čtenáře, kteří nečtou příliš poezii.
Kniha obsahuje také ilustrace.
Citáty z knihy:
To nejhorší mám za sebou,
říkám si, jsem už stár.
To nejhorší mám před sebou,
ještě žiji.
Ale kdybyste mermomocí chtěli vědět,
byl jsem šťasten.
Někdy celý den, někdy celé hodiny,
někdy jen pár minut.
Po celý život byl jsem věrný lásce.
A jsou-li ruce ženy víc než křídla,
co jsou její nohy?
Tak rád jsem zkoušel jejich sílu.
Je něžná, když stisknou.
Ať tedy rozdrtí kolena
mou hlavu!
Kdybych zavřel oči v tomto sevření,
nebyla by tak opilá
a nebušilo by mi tak zběsile
v mých spáncích.
Ale proč bych je zavíral?
Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit.
Hezky napsané ... zvlášť pokud právě uvažujete o sebevraždě.
(jak už to tak básníci mají ve zvyku :-)
Poezie je to krásná - neveselá, bilancující, plná hořkosladkých vzpomínek a ne vždy pochopených odkazů (ona už ta úroveň vzdělání a všeobecný přehled prostě nejsou, co bývaly), dost často se mezi volně plynoucími verši zableskne překvapivá metafora nebo zajímavé slovní spojení, mnohdy čtenáře až zamrazí, jak je to krásné. Nejvíc ve mně rezonují básně o ženách a poezii (jsou to koneckonců Seifertova velká témata).
Zaujalo mě, že sbírku Seifert zamýšlel jako loučení (však mu taky bylo k sedmdesátce, když ji psal). A pak ji přežil ještě o cca 15 let...
(Lituji jen toho – tedy kromě vlastní neschopnosti některé básně nebo jejich části uchopit a pochopit – že vypůjčený výtisk se hemžil poznámkami k jednotlivým básním, které mi narušovaly potěšení z textu. Ani za jedno ale básník nemůže.)
Sbírku jsem dostal tenkrát od kolegyně opsanou na stroji. Seifert byl zakázaný a Morový sloup byl dobrým symbolem doby, kdy se nemohlo nic, co nebylo plné rudých idejí. Jak tedy číst básníkovy vzkazy?
Do čtyř stran světa se obrací
čtvero demobilizovaných knížat vojska nebeského.
Na čtyřech stranách světa
je zamčeno
na čtyři těžké zámky.
No, to byl tenkrát těžký režimní LOCKDOWN, jak se dnes říká.
Podobné verše zněly i z úst kapely Marsyas:
Z kostky dlažební se vylíh pták
Pěti jazyky teď naříká
Pole mu roste sílí
Hlavou se korun stromů dotýká
Cenzor nepoznal, že tu jde o 5 vojsk Varšavské smlouvy, které nás přišly okupovat. Ty jinotaje! Režimu pole sílilo a rostlo. Seifert zase říká jasně:
Jenom si nedejte namluvit,
že mor ve městě ustal.
Viděl jsem sám ještě mnoho rakví
vjíždět do brány,
která tam nebyla jediná.
Proto je třeba postavit morový sloup. Normalizace země je v plném proudu a úspěšně se "normalizuje":
Jen už tolik se nezvoní,
nemalují se kříže na domy
a nevykuřuje se jalovcem.
Samozřejmě, že ani Seifert nebyl oficiálně zakázán. Jen žádné zákazy! Dělalo se to jinak. Prostě se básníkovi jen nevydávaly knihy, zatímco oficiální básníci byli vydáváni stále dokola... Kniha se tedy šířila v opisech a také vyšla v zahraničí. A poté, co Seifert dostal Nobelovku, už to tak nešlo a Morový sloup musel na svět oficiálné, aby nebyla ostuda.
Zkuste, vy mladší, co jste tohle nezažili, také číst tuhle sbírku očima člověka doby husákovské normalizace. Půjde vám to? Jestli ne, jen si připomeňte, že jste na tom líp než my, co jsme museli své myšlenky a tužby skrývat do jinotajů, jako starý básník...
Krásná Seifertova poezie. Navíc tak hluboká, připomínající sovětskou okupaci roku 1968 a bezprostřední dobu po tom.
Kniha, ve které se autor, jak už jsem u něj trochu zvyklý z jiných děl, obrací k ženskému pohlaví. Miluje ho, vzývá ho, obdivuje, oslavuje verši, ale také teskně vzpomíná, přesto, že stále hoří.
Sbírka je prodchnuta stářím, nedostižností těchto vášní, náboženskou mystičností a smrtí. Vždyť autor ne jednu báseň věnuje někomu ze svých zemřelých přátel. Na druhé straně ani této sbírce nechybí jistá až poetická hravost s obyčejnem.
Poslední báseň sbírky: A sbohem – jako by vyprávěla o skutečném loučení se autorově. Musela v něm být mezi lety 68–70 skutečně ohromná bolest.
Básně plné nádherného jazyka a barvitých, překvapivých obrazů, ale i ironie a humoru - v tomto smyslu mě překvapila především Modelka. Jen si úplně nepotrpím na verše o úloze poezie nebo roli básníka... Ale jinak je to nádherný výlet do krásné říše slov.
Jedna z prvnich poezie co jsem kdy četl. Naprosto úžasné řádky, které by jsi měl přečíst každý.
Kniha je celkem náročná na pochopení, ale je napsána pravdivě a právem si Seifert zaslouží titul Nobelovy ceny za literaturu.
Této knížce jsem půl roku nepřišla na chuť a pak jsem ji přečetla během jednoho dne téměř bez dechu..na některé věci musí člověk dozrát a naladit se..nádhera..
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
„Dlouho se mi však zdávalo,
že potkávám tvé nohy,
někdy jsem zaslechl i tvůj smích,
ale tys to nebyla.
A dokonce jsem spatřil i tvé oči.
Ty jen jedenkrát.“