Mořská lilie
André Pieyre de Mandiargues
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39269/bmid_morska-lilie-gIf-39269.jpg
4
23
23
Román na hranici snu a skutečnosti, příběh dvou dívek, které se rozhodly vstoupit do světa dospělosti na sardinské pláži.
Přidat komentář
Áno, cítil som teplo sardínskeho slnka na koži a chuť slanej morskej vody na perách. Bolo to magické čítanie.
Už když jsem knihu bral do ruky, tak jsem tušil lehkou zradu. A jak vidno, můj literáradar mne opět nezklamal.
Přeji dobré ráno z mísy všem přátelům dobré literární recenze. Takže dnes tu máme krátkou novelku argentinského erotomana, který se soustředil na příběh dvou adolescentek, které tráví prázdniny na Sardinii.
Příběh to není ledajaký! Teda vlastně je. Holky jsou ve věku, kdy kalhotky začínají byt na obtíž a jelikož ještě nebyly diskotéky, tak se musí spokojit s Italama na pláži. A tak si jedna vyhlídne jednoho, kterýmu řekne, že chce jeho sardinku, ale jakože jen postel a žádnej kostel a ať ji ani neříká, jak se jmenuje.
No a ten ji jeden večer navštíví na čumendu a druhej pak na mambo a konec. Nekonečně popisy sardinské flóry mě dováděli k lehkému šílenství a tak celkem za 6/10. Protože kdo popíše akt na stránku a olivovník na 5, si víc nezaslouží.
André Pijere Mandidůdy napsal knížku o dvou buchtičkách, který jsou u moře v Itálii a jedný z nich začne šplouchat jak na maják, tak i na mušličku. Tím pádem si tedy vybere floutka co jde okolo a řekne mu, že se bude zazdívat vjezd do nudlárny. Pro neznalé sexuelních pojmů: že se v její troubě upeče nějaký ten dortík, italsky: panakota pro kokota. Tohle rozhodnutí má za následek, že nás dalších 50 stran autor mučí tím, co si tahle dívka představuje. Já jsem sice romantik a na sex se občas i vysprchuji, ale tohle bylo chvilkami moc. Když někdo o kapradí nebo o lopuchu napíše víc než jedno slovo, tak kámo víš, že jedeš po dálníci do průseru. Nakonec se to přežít docela dalo, ale jelikož jsem už zkušený pardál, který jezdí jak předem tak i zadem, moc mě to nevodrovnalo. Za lyričnost ubírám a zároveň přídávám 2 body, takže celkově to je dle mé literaturistické kalkulačky za 7/10 a doporučuji to všem dívkám, které chtějí poprvé péct dortíky.
Dvě kámošky jedou strávit vakace na Sardinii. Bydlej v chudý rybářský barabizně a každá má svojí cimru. Válej se na pláži, koupou se, odpočívaj, ale hlavně dospívaj. Vanina má nejen zvláštní jméno, ale připraví si i zvláštní odhození svýho věnečku. Celý si to naplánuje s jednim místnim vašnostou a neví, jestli vašnosta dodrží všechny podmínky. Já bych taky nevěděl. Jako nejdřív se mu ukáže hambatá a pak mu slíbí, že zejtra v noci bude mnohem víc. Kámoška Julča nic netuší. Ale vanina si neni jistá, jestli neni ve všem úplnej dřevák, tak s Julčou trénujou líbačky. Pak to přijde, vašnosta si jí podle plánu vezme a hned dvakrát. To by stačilo asi, tak holky vemou kufry a vypařej se z ostrova.
Měl jsem takovej pocit, že Julča by líbačku s Vaninou trénovala klidně dál a třeba zjistila, že jazyk může bejt i na něco jinýho, než třeba na zmrzlinu.
Bavilo mě, jak se tam sáhodlouze rozepisuje předvěnečková noc, co se Vanině všechno honí hlavou, než se setká s vašnostou, kterej jí zalehne a vůbec, chce to vlastně? To se asi dozvíme až na konci...Pěkná knížka
Asi záleží, z jakého úhlu pohledu na knížku nazíráte. Pokud jste duše umělecky založená, tak se pomalu necháte unést poetickým příběhem a celou jeho lehkostí i vážností první prožívané lásky, užíváte si krásné popisy pobřeží Sardinie, zamilované dívky, přírody a zvláštních pocitů. Pokud jste duše ryze praktická, po chvíli vás začne ta rozvleklost a přílišná melancholie unavovat a řeknete si, že takhle se to stát může opravdu jen v knížce (byť je to myšlené hezky a všichni bychom si to tak zažít přáli) . Pokud jste duše umělecky praktická, budete chvílemi uchváceni a chvílemi znuděni. Moc se mi líbila postava Julie, která do příběhu vnesla trochu té realističnosti, a to, jak krásně byl k popisu použit jazyk. Bylo to krásné, ale pro mě asi příliš málo uvěřitelné...
Ne tak děj jako dokonale vykreslená atmosféra horké letní Sardinie, která příjemně prostoupí všemi smysly a vdechne teplou, klidnou harmonii do duše.
Lyrický skvost, v němž slova hladí duši, s mírně erotickým přídechem, literatura jak má být bez jakéhokoliv odstínu šedi...
Lilie je úžasným jazykem - snad i díky překladu - popsaný jednoduchý příběh metamorfózy dívky v ženy s paralelním světem mořského pobřeží Sardinie, které je přes veškerou únavu parných slunečních dní neustále se měnící. V této knize opravdu cestuji s Vaninou a detailní popis drobných zvyklostí a obyčejů venkovského života mi způsobuje onu opiovou náladu, o které píše France. Magická kniha, rád bych nějakou podobnou od pana M.ještě přečetl, ale zatím vše, co jsem od něho četl, bylo (až na Motorku) povídkové.
Fascinující popis sexuálního probuzení mladé dívky odehrávající se v prosluněných kulisách horké Sardinie. Kniha udivuje detailně spletitými popisy, kterými dokáže dokonale navodit ospalou letní náladu přímořského městečka, stejně jako nesmírně erotickou atmosféru, kterou autor naopak spojuje s noční dobou. Literární styl může připomenout např. tvorbu Alaina Robbe-Grilleta, potažmo tzv. nový román, ale jak je zmíněno v doslovu, Mandiarguesův cíl je úplně jinde. Vysoce detailní popisné části zde slouží k popsání vnitřního života a vlastně i cíle hlavní postavy, čímž je v přeneseném slova smyslu totální odevzdání, či obětování se prazákladní pohanské přírodě.
Štítky knihy
francouzská literatura první láska Sardinie francouzské romány
Autorovy další knížky
| 1999 |  Mořská lilie |
| 1970 |  Černé muzeum |
| 1992 | Vlčí slunce |
| 1996 | Nestydatá brána |
| 1969 | Na okraj |
Panensky krásné pobřeží je od prvních stran popisováno jako nějaká symfonie, stejně jako panenství hlavní hrdinky Vaniny, která si prochází první zamilovaností, touhou, vzplanutím a poté, co se nahá ukáže svému budoucímu milenci jí "srdce po vší té kávě bušilo jako o závod a přála si, aby jí vypila ještě víc a srdce jí bušilo ještě prudčeji" (k tomuhle jsem se po probuzení se svým šálkem rád přidal). Je to takové feminní, "hlava plná toužení, hlava plná přemýšlení nad jednou věcí". A Mandiargues v tom popisu, ani banálním příběhu, nikam nespěchá, máchá se a převaluje, jak ospalé vlny na pobřeží, ale zároveň dobře zachycuje náladu, plynutí, což může být pro netrpělivou mysl čtenáře stejně tak negativum, jako pro trpělivou pozitivum. (...) V jeden moment se Vanina přesune ke vzpomínce na 'geniálního sýraře' Giacoma, který ji jako malou natíral sýrem, aby měla lepší pleť a pak ji po těle olizoval a kousal a zněl jako kůň - dcera správce, Medea, s ním měla podobné tajemství, ale ta ho zase sýrem natírala - o čemž se nikdy dvě dívky nikomu nesvěřily, jen jedna druhé. (...) Závěr knihy přechází až do metafyzikálního splynutí v jedno. Vanina splývá v jedno se vším. Písek. Je v tom jistá síla. Ale je to hodně, jak už jsem řekl, feminní text, ze kterého asi energicky nasajete něco, jako když čicháte ženě k vlasům, ochlupení, slyšíte ji dělat jemné zvuky. Ale panenské maso je panenské maso a žena přistupuje ke svému prvnímu sexuálnímu partnerovi s jakousi naivní odevzdaností (i když mu těsně před aktem musí ukázat, že nechce, aby on dokázal, že ji chce dobýt), která může snadno přerůst ve stejně naivní lásku. (...) "Muž musí být bezpochyby silný, především ale musí být opravdový, pomyslila si." (...) Akt ztráty panenství jako akt splynutí s přírodou (...) "Teď tě už znám," řekla. "K tomu, aby se dva poznali, je třeba se milovat." (...) Otevřenost ženy poté, co se s ní vyspíte, když se vám otevře sexuálně, otevře se vám i její historie, její bolest, najednou plyne, poté, co neznáme prakticky nic o její minulosti, po sexu se otevírá jako řeka. V tomhle ohledu souhlasím, tak to je. (...) "Mladík ji políbil na hrdlo. Bude mě milovat? tázala se Vanina sama sebe, protože ohledně schopnosti sdílet lásku chovala o mladých mužích pramálo falešných nadějí. Pak si pomyslila ještě: Důležité je to, že je krásný a opravdový a že já miluji jeho. Není nezbytně nutné, aby on miloval mě; není dokonce ani třeba, aby měl duši, aby v něm hnízdil mořský pták." (tady jsem si vzpomněl na Patrice O'Neala a jeho rovnici, že nejlepší je, když žena miluje muže a muži se ta žena zase "pouze" hodně hodně líbí) (...) Chuť mořské soli s chutí její krve. Vlna chladu, směsice emocí. Kalhotky ve vlnách. Mořská lilie je zajímavej take nad "ztrátou panenství", ale určitě ne text jen tak pro každého, i když si myslím, že nijak extrémně neprovokuje, ba naopak. (...) "Cožpak láska potřebuje nálepku?"