Moskva - Petušky
Venedikt Vasiljevič Jerofejev
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/299357/bmid_moskva-petusky-IQO-299357.jpg
4
118
118
„Jerofejev stvoril svet, v ktorom triezvosť je anomália, opilstvo zákon a Venička jeho prorok.“ Kľúčové dielo ruského literárneho postmodernizmu nesmie chýbať medzi narodeninovými titulmi Vydavateľstva SLOVART. Nesporný literárny talent, enfant terrible ruskej literatúry Venedikt Jerofejev napísal Moskvu – Petušky v zime 1970. Táto škandalózna metafora delíria sovietskej skutočnosti v Rusku dlho kolovala v strojopisných kópiách a knižne vyšla až v roku 1989. Novela býva niekedy nazývaná bibliou ruských alkoholikov. Opisuje cestu delirika Venečku z Moskvy do výletnej oblasti Petušky a zároveň je akýmsi filozofickým podobenstvom, existenciálnym kruhom márnosti ľudského života.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2016 , Slovart (SK)Originální název:
Москва — Петушки, 1969
více info...
Přidat komentář
Uchvacujúce čítanie. Napriek tomu, že to, s prihliadnutím na dej, lokáciu a osobu rozprávača môže znieť absurdne, mám pocit, že Jerofejev celkom dôstojne, hoci novátorsky a pritom vtipne a nádherne nadväzuje na ruských literárnych velikánov a ich večnú tému zbytočného človiečika. A je jedno či ide o mužika, bojara, alebo veľkoknieža. Vtipné a celkom svieže, ale predpokladá aspoň rámcovú predstavu o "ruskej duši".
„Někdo mi kdysi říkal, že umřít je hrozně jednoduchý, že je k tomu potřebí čtyřicetkrát za sebou hrozně zhluboka, co nejvíc to jde, vdechnout a zrovna tak vydechnout, z hloubi srdce, a potom člověk vypustí duši. Že bych to zkusil?"
Táto filozoficko - fantasmagorická novela mi spríjemňovala cestu osobáčikom po južnom Slovensku. Autor, zároveň rozprávač, cestuje prímestským vlakom z Moskvy, aspoň sa mu tak zdá. Cestu mu spríjemňujú tekuté zásoby a pár ďalších spolupičov. Filozofické debaty a rozijímania v takejto spoločnosti a v taktomo stave bývajú zväčša veľmi podnetné, partia preberie kadečo od lásky po grganie, no k mnohým nemenej zajímavým témam sa žiaľ dostať nestihnú, nakoľko Béďa upadá do akéhosi alkoholového sna. Na škodu knižky, jeho zmätené predstavy zahalené alkoholovým oparom už neboli až tak zaujímavé.
Když o nějaké knize ruského autora lze říct, že výstižně a nedostižně zobrazuje ruskou duši v celé její šíři a hloubce a nízkosti, tak je to tento blábol opilého cestovatele, kterého bolí, bolí, bolí tělo i duše, bolí všechno co bylo i co bude, jede za svým synkem, ale jak se tam dostat, když cestou číhá tolik nástrah, tolik patoků, tolik zastávek, kterými už projížděl a nejednou je projel, tolik spolucestujících, kteří se také rádi podělí i o poslední kapku, jak jen se dostat tam, kam chce jet, když vykročit je tak těžké, síťovka s lahvemi je také těžká, ta makačka na stavbě také nebyla lehká, jen trefit to správné nádraží - ale jak?!
Geniální. Jedinečné. Vtipné i úděsné. Výšiny světové literatury v močálu alkoholikovy závislosti.
(Četla jsem překlad Milana Dvořáka, který vyšel na pokračování v literární revue Sovětská literatura v roce 1990. Všimla jsem si, že snad každé zdejší české vydání překládal někdo jiný. To by mě zajímaly, ty rozdíly!)