Moskva - Petušky
Venedikt Vasiljevič Jerofejev
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/299357/bmid_moskva-petusky-IQO-299357.jpg
4
119
119
„Jerofejev stvoril svet, v ktorom triezvosť je anomália, opilstvo zákon a Venička jeho prorok.“ Kľúčové dielo ruského literárneho postmodernizmu nesmie chýbať medzi narodeninovými titulmi Vydavateľstva SLOVART. Nesporný literárny talent, enfant terrible ruskej literatúry Venedikt Jerofejev napísal Moskvu – Petušky v zime 1970. Táto škandalózna metafora delíria sovietskej skutočnosti v Rusku dlho kolovala v strojopisných kópiách a knižne vyšla až v roku 1989. Novela býva niekedy nazývaná bibliou ruských alkoholikov. Opisuje cestu delirika Venečku z Moskvy do výletnej oblasti Petušky a zároveň je akýmsi filozofickým podobenstvom, existenciálnym kruhom márnosti ľudského života.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2016 , Slovart (SK)Originální název:
Москва — Петушки, 1969
více info...
Přidat komentář
Nemám slov! Alkoholická Biblia naozaj neostala nič dlžná povesti, ktorá ju predchádzala. Bez niektorých kapitol (vyhlasovanie vojny Nórsku a plenárne zasadania) by sa to možno obišlo, na druhej strane všetko je vlastne dobre tak, ako je. Totálny rozklad osobnosti, pád do delíria v priamom prenose na papieri, no jednoducho nádhera. O praktických receptoch na prípravu lahodných nápojov ani nehovoriac. A už ma ospravedlňte, idem si namiešať "psí tridsiatok".
zajímavé, temné, fascinující, ubohé, špinavé a veliké. a magické. směs vzdělání a primitivismu, velikášství a fatalismu. ruské a jinoplanetnické.
u spousty literárních, kulturních a historických odkazů jsem se skvěle bavil, spoustu jsem jich asi vůbec nepochopil. ale to nevadí.
Sto dvacet kilometrů mezi Moskvou a Petuškami, dvacet čtyři hodin na cestě, litry nekvalitního pití, tisíce prázdných opileckých slov, stovky životních mouder, desítky odkazů na díla a životy těch nejlepších spisovatelů a filozofů a samozřejmě Boha. Hutný boršč uvařený z ingrediencí, které nechcete vidět ani jednotlivě, natož tak jíst. Chlast a cigarety. Chlastat a hulit, pokud nechlastáš a nehulíš, tak jsi v bezvědomí nebo mrtvý. A smrdíš ostatním i sobě, pochcaný, posraný a poblitý.
Carský důstojník nebo mužik, přetrvávající chronické problémy s alkoholismem trvající staletí. Nabízí se otázka o slepici a vejci. Co bylo dříve? Chlastáš, proto žiješ v takových sračkách nebo žiješ ve sračkách, proto musíš chlastat, abys to přežil a nezbláznil se, než zemřeš.
V knize se střídá obyčejná realita, nepochopitelné sny, psychedelické myšlenky, fantasmagorické úvahy. To vše se stupňuje a zrychluje. Chvílemi se děj zcela zastaví, aby vzápětí infaustní prognóza nabrala finální zničující rychlost.
Měla to být kniha humorná. Moc jsem se nezasmála, ale pobavily mne měsíční grafikony pijáků (str. 26), recepty na koktejly (str. 49) a pět hádanek od Sfinx (str. 100).
Jerofejev byl v mládí pohledný, charismatický mladý muž s určitou šancí žít normální život. Pokud můžeme normálním životem nazývat život v Rusku v letech 1938 - 1989. Ale jako by ve všem, samozřejmě ruským způsobem, kopíroval svým životem Kerouaca. Myslím, že by si rozuměli.
Pozoruhodné filozofovanie nad vodkou na ruský spôsob.
"A jestli někdy umřu, a to bude velmi brzy, vím, že umřu, aniž bych přijal tento svět, ačkoliv jsem jej postihnul zblízka i zdálky, postihnul zvnějšku i zevnitř, a tak aniž bych jej přijal umřu a On se mne zeptá " Bylo ti tam dobře? Špatně ti tam bylo?" A já budu mlčet, sklopím oči a budu mlčet, ta němota je známa všem, kdo vědí, jaké jsou konce mnohadenní a těžké kocoviny. Neboť není snad život lidský okamžikem ožralosti duše? A jejího zatmění také? Jsme všichni jakoby opilí, jenže každý po svém, jeden se napil víc, druhý méně. A s každým to dělá něco jiného - jeden se jen směje světu do očí, druhý pláče světu na rameni. Jeden se už vyzvracel a je mu dobře a druhému se teprve začíná dvíhat žaludek. Jenže co já? Skusil jsem toho už spoustu, ale neudělalo to se mnou nic, ani jednou jsem se pořádně nenasmál a nikdy jsem se nepozvracel. Já, který jsem toho okusil tolik, že jsem zapoměl seznam a posloupnost, jsem střízlivější, než kdokoli na celém světe; prostě to se mnou nic nedělá... "Proč mlčíš", zeptá se mne Hospodin, obklopen modravou září blesků. No čo mu mám říct? A tak budu dál mlčet a mlčet....
Halucinogenní výlet do světa jedné ruské duše, která nešetří dobře míněnými životními radami a skvělými kulinářskými tipy (chutí a vůní nepochybně srovnatelnými s ohřátým krabicákem prodávaným na vídeňských trzích za tři eura devadesát), setká se s anděly, Satanem, mluví o bohu, ví sice, na co umřel Puškin, ale neví, dojel-li nakonec do Petušek nebo ne.
Je to kniha plná marnosti, kousavého humoru, ztracených iluzí a protirežimních poznámek, vlastně tedy všeho, co člověk od ruské literatury čeká. Pro umocnění pocitu vřele doporučuji číst při dlouhé cestě vlakem.
Svoji poslední knihu z dlouhého seznamu ruské literatury 20. století jsem se rozhodl prubnout v podobě audioknihy, jež byla perfektně namluvena frontmanem skupiny Leningrad (S.Šnurov). Jedná se o peprný jazyk, kde si člověk musí hlídat hladinku v krvi hlavního hrdiny, protože se od toho značně odvíjí dlouhá a strastiplná cesta do utopického města Petušky. Potřeboval jsem si během čtení zapamatovat rovněž metodu Stanislavského, a tak jsem se rozhodl, že budu knihu poslouchat a zároveň se postarám o to, abych sám měl trochu alkoholu při ruce. Hádanky se Sfinx, ustavičné rady a připomínky ke čtenáři, kulturní význam vodky jako prostředku sociální interakce a přijetí byl vynikající, stejně tak jako vypichování různých historických postav ve spojitosti s alkoholem. Je to trošku halucinogení pouť, ve které vás alkohol dosti vykoupe, vystřízlivět se ale nikomu nechce. Je to óda na absurdum, které se do jisté míry dotýká nás všech. Chlast je zde vlastně prostředek procitnutí z dlouhého spánku, kdy jsme upadli do jakéhosi transu, ve kterém jsme si zvykli na to, že se přetvářka stala součástí nás samých. Pomatencům patří svět, umírají sice mladí, ale jsou tak opravdoví jak jen to lze. Hold ve světě, který působí vyumělkovaně, se vlastně reakce stát se její plnohodnotnou parodií jeví jako velmi rozumná protiváha a projev vzdoru.
Jedna velká jízda. První dojem - neuvěřitelně zábavná záležitost. Ale zároveň čtenář stále vnímá tu typickou všeobjímající ruskou chandru a celkovou mizérii, která celému vyprávění dává výrazně tragičtější podtón. Výborné.
No chudák Veňuška, ani sám nevie, či je opitý, alebo už vytriezvel, alebo je zase opitý ..
"Dovoľte mi opýtať sa: prečo máte v očiach toľko smútku? Ako môže byť človek smutný, keď má toľko vedomostí? Mohol by som si pomyslieť, že ste od rána nič nepili"
Skoro som sa urazil."
Zubrovka - Koriandrovka - Žigulovské pivo - Tesavela - Myslivecká - Kubáňská - Ruská - Růžové dezertní - Hořčák - Vermut - Voňavka Svěžest - Koňak - Třezalková - Citrónovka - Pivo s vodkou - Stoličná - Starka - Kanaánský balzám - Duch Ženevy - Slzy Komsomolky - Čubčí pajšl - Polibek (libovolné červené víno smíchané s libovolnou kořalku v poměru půl na půl) - Pepřovka a Jalovcová.
Ztracené iluze Rusa, SSSR či Ruska? Může za to rok 1917, že se mužíci do dnešních dnů nedokázali otřepat a říci jasné dost?
Keď som si prečítal recenziu na knihu tak som mal veľké očakávania, no musím priznať, že mi štýl akým je písaná príliš nesadol. Miestami som sa úplne strácal a veľakrát som sa nedokázal sústrediť na to čo čítam a musel som sa vrátiť v texte.
Jedinečná kniha, proud vyprávění, příběhů, reflexí, literárních i jiných odkazů a - alkoholu. Je to tak ruské!
Spisovatelova cesta z Moskvy do Peťušek. Při které se postupně ožírá do bezvědomého temna. Ruská zemitá filosofie. Tedy mohutné filosofické pravdy v hávu naprostého hovadství.
Tuto knihu jsem četla dvakrát, jelikož to byla povinná četba během studia VŠ. Ani jednou jsem asi nepochopila, proč to autor vůbec napsal. Tuto knihu považuji za ztrátu času nejen psaní (autorova), tak i mého při čtení. Nebo jsem do ní ještě "nedospěla"?
Vzhledem k tomu, že ruskou tvorbu nemusím, tak jsem čekala, že čtení této knihy nebude zrovna zábavná záležitost, kniha mě proto mohla jen příjemně překvapit. Musím uznat, že s nádechem silného sarkasmu jsem se prosmála první polovinou knihy - velice zábavná tragikomická záležitost. Druhá polovina však ztratila dech i tempo a já už jen toužila po tom, až se dohrabu a konec. Konec ale zase příjemně překvapil a hodil to celé do jiné roviny, takže na knížku nakonec ve zlém vzpomínat nebudu.
Knížka mě nijak neuchvátila, ale ani jsem toužebně nevyhlížela její konec. Postmoderna holt není moje silná stránka. Každopádně mnohé pasáže jsem si přečetla opravdu s chutí, stržena jejich absurditou (pracovní morálka Veničkovy skupiny ji povyšuje na novou? úroveň :) ), některé možná trošku s odporem, většinu v naprostém zmatení.
V knížce je úžasně využitý jazyk, od nejvznosnějších forem, protože Venička je evidentně velice vzdělaný, po nejnižší vulgarity (to ostatně platí i pro témata, která rozebírá). Autor z toho umí těžit, a tak knížka umí zapůsobit - vtipně, odpudivě, zoufale. Jakkoli. Všecko v té krátké knížce je.
Skvělé, dojemné, vznešené... Nedivím se, že kniha má průměrné hodnocení pod 80 %, neb je natolik protkána odkazy na postavy z historie, literatury, řecké mytologie a Bible, že je až neuvěřitelné, kolik se jich na 140 stránek vejde, ačkoli jde přitom současně o čtivé a napínavé vyprávění o jedné cestě opilce vlakem za rusovlasou milenkou, královnou nebes. Dovlatov, jehož mi Jerofejev – ani ne tak literárním stylem, jako životní filozofií – připomínal, je za mě lepší a vtipnější (a také méně známý), ale rozhodně má tato knížka své místo ve "zlatém fondu"... A teď mě omluvte, jdu si namíchat koktejl "Inessa Armandová"!
"Všecko na světě má probíhat pomalu a nesprávně, aby člověk nemoh zpychnout, aby byl smutnej a nejistej."