Mozartova cesta do Prahy
Eduard Mörike
Poetická novela jednoho z nejvýznamnějších německých lyriků 19. století o cestě hudebního génia W. A. Mozarta do Prahy na premiéru Dona Juana. Půvabná, i když smyšlená a historicky nedoložená novela jednoho podzimního dne, prožitého v rokokovém zámečku v kraji Českomoravské vysočiny, přibližuje a osvětluje mnohé milé podrobnosti o Mozartově životě, o jeho způsobu práce, o upřímné náklonnosti k prostým lidem, o jeho podmanivém společenském chování, o jeho radostech i tíživých předtuchách blízké smrti. Čisté klasické dílko je nejen autorovým vyznáním hlubokého obdivu světovému géniu, ale je důkazem, že jméno W. A. Mozarta je navždy spjato s Prahou. Doslov napsal Pavel Eisner.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1956 , Československý spisovatelOriginální název:
Mozart auf der Reise nach Prag, 1856
více info...
Přidat komentář
Klasický příklad biedermeieru v praxi – klidem, umírněností a dalšími duševními ctnostmi se to tu jen hemží. Eduard Mörike nás v krátké novelce vtáhne do romantické atmosféry 18. století, kde se prolíná krása přírody s hudební inspirací. Ačkoliv se jedná o smyšlený příběh, podle mě dokonale vystihuje Mozartovu povahu a jeho geniální talent. Jen původní název „Mozart auf der Reise nach Prag“ je o něco výstižnější.
Fenomén Mozart (jeho život, kult a hudba) mi byl vždycky celkem cizí, ale naopak německý romantismus mám rád odjakživa, a tak jsem uvítal, že si tuto Mörikeho knížečku (poslední, co jsem od něj neměl) můžu pořídit za dvě koruny na burze u nás v knihovně. Jakkoli ani „tržní“ cena by nemohla být o moc vyšší, a to nikoli proto, že by šlo o nějaký škvár, nýbrž pro dnes zcela neuvěřitelný náklad 180 000 výtisků, v němž tato biedermeierová novelka coby klubová prémie kdysi vyšla (a bylo to už několikáté vydání!).
Český název je poněkud zavádějící, vhodnější by bylo držet se doslovnějšího Mozart na cestě do Prahy (tak knížka vyšla poprvé v roce 1906), protože jejím předmětem je v podstatě pouhá jedna epizodka, zastávka v nejmenované vsi a zámku kdesi těsně za hranicemi Českého království směrem od Vídně. Kdo tedy čeká vylíčení celé – dozajista dobrodružné a kodrcavé – cesty nebo dokonce mistrova pobytu v Praze, bude nejspíš zklamán.
Aby bylo jasno: od Mörikeho druhorokového spíše asi obrazu nežli novely nelze čekat žádné velké líčení dějových zvratů, je to spíše taková poeticko-konverzačně-nostalgická idyla. A právě to je na ní nejlepší a skvělé. Bez ohledu na to, že se historických skutečností a reálného předobrazu hlavního hrdiny drží jen velmi volně. Přijmete-li její text a svět takový, jaký je, vrchovatě se vám odmění – básnivými dojmy z přírody, grandiózními popisy hudby (až mám pocit, že kdybych si ji poslechl v reálu, byl bych z toho zklamaný), mistrně vybroušenými hovory, všeprostupující půvabnou selankou, zvláštně přívětivými vypravěčskými vstupy (působí to na mě, jako by mi to celé vykládal nějaký shovívavý dědeček), téměř až pohádkovými digresemi, které se týkají vzpomínek bližších i vzdálenějších, harmonizujícím světem antiky/klasicismu, jenž se tenkrát v příslušných vrstvách zpřítomňoval na každém kroku (a my na něj dnes – až na hrstku nadšenců – prakticky docela zapomněli). Próza zároveň není prosta tragických tónů, či spíše podtónů: vědomí neúprosnosti Mozartova konce, křehkosti jeho osudu, který jako by byl jen jakýmsi pevně a přísně limitovaným darem shůry (Bůh či bohové svěřili lidstvu vzácného génia, ale jen na kratinkou dobu), prostupuje zvláště její druhou polovinou dosti výrazně. Avšak i to je podáno zmírněně, lahodně.
Celý tento literární balzám na duši podtrhuje vysoce kvalitní překlad a redakce. Marie Kornelová (Hrubešová) odvedla mistrnou práci a Hanuš Karlach skvělou jazykovou redakci (v mém výtisku se sice na s. 65 a 67 vloudil nesmyslně „Apollón“, správně je v úplně stejné textové pozici až na s. 68 [pro jistotu jsem to srovnal i s originálem], ale to je chyba technická, nikoli redakční). A to tato dnes zcela zapomenutá chrudimská učitelka a příležitostná spisovatelka překládala hned z pěti jazyků, mj. i Melvillovu Bílou velrybu! Člověk si až posteskne, kdeže ti překladatelé s bohatým a vytříbeným jazykem jsou Dnes, kdy redakce v pravém slova smyslu téměř vymizely a překladatelé pod tlakem nedostatečného času a finančního ohodnocení nemají příležitost text patřičně vycizelovat, ostatně většina z nich by na to asi ani nestačila, protože společně s úpadkem prestiže a lukrativnosti profese literárního překladatele se nutně snížil i zájem o ni ze strany těch nejtalentovanějších. Ale dosti o tom. Zkrátka – čtěte Mörikeho a užívejte si tento krásný únik z dnešní zběsilé doby i jazykové kvality překladu!
Kladem je přesvědčivé vystižení dobových reálií, což je ale dáno především tím že autor je ve svém dětství ještě do jisté míry sám zažil. Sympatické je místy i vystižení Mozartovy povahy. Mnohde jinde jde ale jen o čirou anachronickou fabulaci, a to navíc fabulaci v zásadě nezajímavou a nudnou. Představit si jaké to bylo při vznikání "opery oper" by samozřejmě bylo velmi zajímavé a lákavé, výsledkem je ovšem jen nudný barvotiskový obrázek, v němž akorát před skladatelovým géniem všichni padají do mdlob či jen tak tiše žasnou, ale jinak se tam vlastně vůbec nic neděje. Kdyby se Wolfgang alespoň pokusil svést budoucí nevěstu nebo se s hrabětem pohádal o vídeňské politice... Celkový dojem: 65%
Tuto knihu omlouvá jedině to, že byla napsána uprostřed 19. století a autor je typický představitel biedermayeru. Žánrově to je jakési romantické zátiší, jedna kolorovaná ilustrace (v knize jich je 15, tak kdyby se jedna z nich vzala, tak je to ztělesnění té knihy), jak se velký Mozart se ženou zastavil na nějakém neznámém sídle při cestě do Prahy, a jak ho pěkně přijali. Nestačilo se nic rozehrát, je to zatraceně málo. Naopak postavy si tam vyprávějí sáhodlouhé příhody, které od podstaty odbíhají. O to víc mě překvapuje, jak pan Pavel Eisner, kterého si velmi vážím, se v doslovu o této novelce vyjadřuje pochvalně a o autorovi taky. Podle mne nevýrazný, zapomenutý německý autor, který vytvořil barvotiskové drobné zátiší. Nesu do knihobudky.
Milá malá kniha, opatřena ilustracemi a s poslechem hudby je to intenzivní zážitek. Příběh je o Mozartově cestě do Prahy, při které si na chvíli s paní Mozartovou odpočnou a on si utrhne v cizí zahradě pomeranč. Tím se spustí komický kolotoč služebnictva s pánem, kteří si myslí, že se jedná o nějakého blázna.
"A život zatím uplývá, ubíhá, letí - Panebože! když si to člověk doopravdy uvědomí, div na něm nevyrazí studený pot, jak je mu úzko!"
Jedlička zelená
kdo ví, kde v lese,
a růže košatá
zas na zahrádce,
obě už čekají -
pomni, má duše -
že porostou dál spolu
na tvém hrobě.
Vraníci dva se pasou
na lučině,
bývá jim do skoku,
když klušou domů.
Tvé tělo na hřbitov
povezou krokem
snad ještě dřív, ach dřív,
než někde ztratí
tu podkovu svou,
co mi v oči blýská.
milá novelka,nijak sice náročná, ale potěší autorovým zaujetím pro geniálního skladatele. Čtu ji teď znovu vzhledem k Mozartovu výročí, mám vydání Odeonu i Čs. spisovatele, v každém jsou ilustrace Karla Müllera, ale rozdílné. A k tomu jsem si pustila Andante z "Elviry Madigan",kráásné, větrné odpoledne
Útlé, čtivé, zajímavé. Starší jazyk - tj. delší a takové krkolomější věty.
Přemýšlím, jak je dnes doba jiná - uspěchaná.
Fajn nenáročné čtení na dvě volné hodiny, ale zas takový přesah to pro mě bohužel nemá.
Knížka malého formátu A5, šikovná na cesty či do kabelky. Nenáročná četba, spíše lyrický obrázek než "akční". Více než samotný příběh mne zaujaly pěkné ilustrace.
Na podzim 1787 se Mozart s manželkou vydává na cestu z Vídně do Prahy, aby tam uvedl
operu Don Giovanni. Knížka vykresluje příhodu na jeho cestě, když se zastaví na nocleh v jedné vesnici. Mozart jde na procházku zámeckým parkem a v náhlé vzpomínce na příhodu z cest po Itálii utrhne v zámecké zahradě z pomerančovníku jeden pomeranč. Při činu ho chytí zámecký správce, avšak poté, co je Mozart představí jako "kapelník z Vídně" je pozván hrabětem na zámek a zde uveden do společnosti, kde se právě oslavují zásnuby. Mozart zde předvede část své opery, což je přijato se všeobecným nadšením.
Nakonec mu hrabě ještě věnuje kočár a Mozartovi pokračují v cestě do Prahy.....
Nakonec mi dovolte podělit se s Vámi o jeden krásný úryvek z úvodních stránek knížky:
"Když oba zase už seděli ve voze......, rozhovořil se mistr po chvíli mlčení:
" "Země je opravdu krásná, a nedá se nikomu zazlívat,chce-li si na ní pobýt co možná nejdéle. Díky Bohu cítím se zdráv a svěží jak jen možno a mám chuť pustit se do tisícerých věcí, však také na ně po řadě na všecky dojde, jen co bude mé nové dílo dokončeno a provedeno. Kolik je venku ve světě i u nás doma podivuhodných a krásných věcí, které ještě vůbec neznám, at´jsou to zázračná díla přírody, atˇvědy, umění nebo užitečné živnosti! ........ Nesmím ani pomyslit, co všechno člověk promešká, odloží a nechá jen tak - to ani nemluvím o povinnostech k Bohu a lidem - myslím jen, kolik si dá ujít požitku, drobných nevinných radostí, které se každému nabízejí, jen se pro ně shýbnout..........
A život zatím uplývá, ubíhá, letí - Panebože! když si to člověk doopravdy uvědomí, div na něm nevyrazí studený pot!" "
Taková rozverná, utlounká pohodička. Povedená, cesta v kočáře a pocity Mozarta, vidouc před sebou českou krajinu jsou velmi zajímavé, stejně jako plány v budoucnost. jeho kritika sebe sama, prostě rozverné, místy až úsměvne a přesto....
Asi nejsem cilová skupina pro tuhle knížku. Vybral jsem si jí pouze proto, že byla malá a já potřeboval čtivo tak akorát na dva dny :) Nicméně, pokud by někoho zajímalo pár střípků z Mozartova života, trochu romanticky obroušených, můžu jen doporučit.
Autorovy další knížky
1977 | Mozartova cesta do Prahy |
2010 | Mozartova cesta do Prahy / Mozart auf der Reise nach Prag |
1979 | Proč bolíš, radosti? |
1975 | Kouzelná země Orplid |
1939 | Jezertina ruka |
Mörike stvořil hravou a biedermeierovsky laděnou novelu. Příběh zachycuje krátký časový úsek dvou dní během jedné blíže nespecifikované zastávky Mozarta a jeho ženy Konstancie na cestě do Prahy roku 1787, kde má Mozart uvést svého Dona Juana. Je to prosvíceno klasicistní harmonií, ale již se ozývají ostny romantického bouření a naturalistické sklíčenosti. Detailní líčení vybavení pokoje, jež má za cíl čtenáře okouzlit nádherou a poklidem teplého domácího krbu, dokresluje někdy až příliš sentimentální atmosféru novely. Autor nás jakoby na chvíli ponechávána v ideálním prostředí starodávné Arkádie. Pastorální atmosféra opanuje velkou část novely, ale pod povrchem je něco temného, co se blíží, a jako každá cesta má svůj začátek, tak i svůj konec, stejně tak lidský život. Bez ohledu na diskutabilní historickou přesnost či autentičnost vykreslení postavy Mozarta, Mörike vytvořil čtivou novelu na jedno delší odpoledne, jenž uchvátí nejen svou formální vyvážeností, ale též odkrytím hlubiny nutné lidské tragiky.
„Zato Konstancie setrvávala při své neochvějné důvěře, jako se ženy vůbec mnohem řidčeji než muži dají odvrátit od svého mínění leckterými pozdějšími pochybnostmi, kdykoli se jejich cit už jednou rázně rozhodne a je nadto ještě unášen zápalem tužby svrchované oprávněné.“ (s. 24)