Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné
Alexandr Mitrofanov
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538043/bmid_mrazik-s-pendrekem-v-ruce-proc-je-s-663b34aa40061.png
4
138
138
Alexandr Mitrofanov ve své knize popisuje jevy typické pro současnou ruskou společnost a politickou sféru a dokládá je na nedávných událostech. Vysvětluje, proč je prakticky nemožné, aby v Rusku fungovala demokracie, z jakého důvodu v této zemi dochází k policejním represím nebo odkud pramení expanzivní ruská mentalita. Všechny své teze opírá o reálná fakta z minulosti. Při analýze stavu nynějšího státu se tak autor vrací především k sovětské éře, v níž má současné Rusko kořeny. Kromě konkrétních událostí čerpá i z knih či filmů, z vyjádření odborníků a v neposlední řadě z vlastních zkušenosti, jež nasbíral za 22 let života v Sovětském svazu.... celý text
Fejetony, eseje Literatura faktu Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno:
2021
,
Tympanum
Interpreti: Vladimír Kroc , Alexandr Mitrofanov
více info...
Přidat komentář
Pan Mitrofanov má jasný názor a nemíní ho skrývat. Sebrané (historické) důkazy, které čtenáři předkládá, to také neskrývají. Dokázal mi přiblížit svoji perspektivu současného Ruska a i když se odmyslím tu subjektivně zabarvenou složku, pořád z toho Rusko vychází jako země, z které přichází mráz. Země, která to sice dotáhla ve 20. století daleko v rychlém tempu, ale za cenu tisíce zmařených životů, které se jí hodily na cestě k budování zářných zítřků.
Pan Mitrofanov současné Rusko nemá rád, což je vidět ve všech jeho komentářích, ale nemá je rád z důvodů, kterým jsme měli už dávno věnovat pozornost. Ještě předtím, než Putin napadl Ukrajinu. V téhle knížce se věnuje krutostem, které páchají ruské režimy, ať už jde o carské, komunistické nebo putinovské. Je to síla. Mě osobně dost zasáhlo líčení zvěrstev, které Putinův režim páchá na vlastních obyvatelích v posledních dvaceti letech, kdy jsme my Evropani Rusku nevěnovali dostatečnou pozornost a směle s nimi obchodovali. Knížka se ale čte špatně. Nejen kvůli popisovaným zločinům, ale taky kvůli tomu, jak je napsaná. Autor to pojal jako směsku faktů s vlastními vzpomínkami a v druhé polovině už to nedrží pohromadě. Pokud jste ještě pořád Rusko neprohlédli, toto je pro vás povinná četba. Jinak bych ji asi nikomu nedoporučil.
(SPOILER)
V souvislosti s agresívní válkou Ruska proti Ukrajině a se zvěrstvy, které tam Putinova soldateska páchá se začalo diskutovat (nejen u nás v Česku), zda válečný zločinec a vrah Putin není šílenec. Ostatně takto ho označil i náš prezident. Kniha pana Mitrofanova vyšla půl roku před začátkem otevřené invaze na Ukrajinu a kdo ji četl, musí mít jasno: diskuse zda Putin je či není šílenec se možná snaží odvést pozornost od k diskutování důležitějších věci, určitě však jsou zcela nesmyslné. Pan Mitrofanov dokládá (samozřejmě není jediný, ale zde je to zkoncentrováno do jedné knihy), že je-li Putin šílenec, pak jsou v dnešním Rusku šílenců miliony (nelze samozřejmě tvrdit, že všichni obyvatelé Ruska, ale výrazná většina určitě). Nejen to, v Rusku byly miliony „šílenců“ už před Putinem, dokonce před Leninem (asi proto také tento vrah a zločinec uspěl právě v Rusku), šílenství lze vystopovat do dávné minulosti Ruska, přinejmenším někam k Ivanu Hroznému, na kterého je ostatně Rusko i dnes „hrdé“ a je nejoblíbenějším carem vraha Putina (dnešní oficiální názor jakéhosi šéfa Bezpečnostní rady Ruska, samozřejmě bývalého kágébáka: „Pověst prvního ruského cara Ivana Hrozného jakožto krutého tyrana je dílem pomlouvačné kampaně, kterou v šestnáctém století vedli na Západě…“).
A jde o šílenství ne jen nějakých nevzdělaných a alkoholem naprosto zdegenerovaných Rusů, ale i ruské inteligence ba dokonce i dodnes ceněných ruských klasických spisovatelů. Mluvíme o šílenství, kdy ruský jedinec je pro jakousi „velikost Ruska“, jeho poslání spasit svět (z čehož on nemá samozřejmě absolutně nic) obětovat vše (dnes ovšem hlavně Ukrajince, na zítřek má další v pořadí už připraveny). Doklady o podobném šílenství se dají vysledovat i u těch slavných ruských spisovatelů předminulého století stejně jako u mnoha současných. Já vzpomínám v této souvislosti na francouzský film Trojitý agent, který běžel i v televizi a je myslím pěknou ukázkou celé ruské tragédie, zvrácené (či neexistující) morálky a ruského myšlení. Ve filmu bělogvardějští běženci, kteří si zachránili mnohdy jen holé životy útěkem do (západní) Evropy, kteří zde, většinou, byli dobře přijati a podporováni (viz československá První republika), po pár letech zrazují svou novou vlast, která se jich ujala – ve prospěch bestiality, před kterou nedávno utekli, která byla ovšem „naše“, ruská, takže „vlastenci“ ji museli podporovat...
Pan Mitrofanov v knize k tomu dodává dostatek příkladů, kniha je jakousi stručnou procházkou ruskými dějinami (pozor, nejsou to dějiny Ruska!, na to autor neaspiruje), kdy v jednotlivých etapách vývoje ruské společnosti ukazuje, jak tato velkoruská stupidita v hlavách Rusů, jen v měnícím se kabátě momentálních režimů v Rusku, pokračuje až do dnešních dnů (dovedeno těsně před současnou agresi na Ukrajině). Má na to dostatečnou kvalifikaci – narozen v SSSR už žije půl života v Česku (Československu), takže rozumí mentalitě lidí tam i zde. V první části to autor ilustruje hlavně na případu „Navalnyj“, kterého vůbec neidealizuje (ovšem zmiňuje i Chodorkovského a zavražděného Němcova), v druhé části nazvané Kořeny zla a části třetí (Umírání a šíření mrtvolného jedu) pak více na příkladech z minulých sta let v Rusku (s příklady i z literatury či filmu), kdy vládli postupně Lenin, Stalin, Brežněv až po Putina, ale jejich tupí podporovatelé byli vlastně stále titíž. Někdy jsou uvedeny i příklady, jak „ruská“ mentalita, ruské metody, pronikaly a působily i u nás, v Čechách (Československu), vzpomenuto třeba i jak Putinův pohůnek v Česku, Zeman, agitoval pro vakcínu Sputnik. Zajímavý je třeba popis, z jakých vrstev společnosti se rekrutují často opravdu bestiální Putinovi policajti (str. 82). Závěr je nemilosrdný: naděje na nějaký demokratický režim v Rusku, režim hodný světa XXI. století, uznávající morální hodnoty, na kterých stojí civilizované státy, na nějaké začlenění Ruska do Evropy, je mizivá, Putin – nePutin. Co ostatně chceme od národa za situace, nejlépe vystižené spisovatelkou Achmadulinovou: „Jistěže bachaři zanechali víc dětí než vězňové…. Nedá se ani popřít likvidace farářů, spravedlivých, šlechty, kupeckého stavu. Tento krach může být vyplněn jen po uplynutí značného času. Proto nemůžeme čekat brzké vyřešení“ (str. 164). A když přidáme bezpochyby přesně vystižený systém vládnutí („jediný pro Rusko možný“) podle spisovatele Borise Akunina (u nás vyšlo několik jeho historických detektivek), jak je popsán na str. 167, máme fenomén, který nelze nazvat jinak, než říše zla a z pohledu civilizovaného lidstva říše šílenství. To vše popisuje pan Mitrofanov velice výstižně a je možno říci, že knihu nemohl dokončit a vydat ve „vhodnější“ (bohužel!!!) čas. Je pádnou odpovědí dnes znovu vylezlým „myslitelům“, blábolícím o tom, že průzkumům, podle kterých Putina podporuje i 80% Rusů, nelze věřit (prý jako nešlo věřit výsledkům voleb v komunistickém Československu), že válku nevede a za bestiality není odpovědný ruský národ, ale jen Putin (vlastně kdysi písnička nacistů, zbylých po Hitlerovi) – nebo že Putin je „šílenec“.
Ta bezvýchodnost je zničující...
Čte se to výborně, kniha není žádnou vědeckou studií, jak sám autor předesílá, je to výstižné, kruté a jak jsem již napsala tak bezvýchodné, že je to až k pláči.
Povinné čtení pro všechny, protože se to také nás všech (bohužel) týká.....
Víc než doporučuji!
A. Mitrofanov dopsal svou knihu v květnu 2021. Já jsem měla možnost ji číst v březnu 2022. O to mrazivěji a pesimističtěji vyznívá závěr knihy v kontextu současných událostí - Rusko nemá naději na obrodu, nemá šanci stát se moderním demokratickým státem stavějícím na západních tradicích. Nemá, protože nemá na čem stavět. Ruský mužik (rozuměj: průměrný Rus, představující většinovou skupinu obyvatelstva) dá přednost utrpění, nouzi, bídě, útlaku, pevnému vedení, které se mu sice nelíbí, ale je na něj tak něj zvyklý a představuje nějakou jistotu.Drobní podnikatelé a inteligence, která je slyšet, ale jen ve větších městech, je válcována stalinovskými metodami, ze kterých až mrazí....Dobře napsaná kniha pomáhající laikovi pochopit současné dění v Rusku s retrospektivními návraty do ruské historie.
Ve své knize se Alexandr Mitrofanov snaží o jakýsi svůj celistvý pohled na Rusko, s cílem přiblížit ho a hlavně mentalitu tamějších lidí českým čtenářům. Činí tak ale dost subjektivně, a tak vzniká jakási „mozaika“ různých pohledů na Rusko. Pro mě, jako pro člověka, který dění v Rusku nijak soustavně nesleduje, byla kniha velice cenná. Alexandr Mitrofanov se věnuje dějinám Ruska ve 20. století, občas zabrousí i do starších ruských dějin, snaží se ale zaměřit na ruskou současnost. Nejpodrobněji se věnuje kauze Alexeje Navalného. Zároveň tu ale najdeme ale i jeho osobní vzpomínky na dětství a mládí v Rusku a mnoho odkazů na ruské filmy a literaturu.
Z násilí a krutostí, které se v Rusku nejen odehrály a odehrávaly, ale i z těch, které se odehrávají v současnosti, se mi občas dělalo až fyzicky špatně. Bylo by dobré, kdyby si i naši vrcholní představitelé uvědomili, že podle Ruska opravdu není dobré „stabilizovat náš stát“.
I když je četba knihy poměrně neradostná a skýtá málo naděje jak samotným Rusům, tak i nám, pokud bychom se chtěli Rusku v čemkoliv podobat nebo připodobňovat, myslím, že je taková kniha potřebná. Před realitou bychom neměli zavírat oči a měli bychom ji umět poznávat takovou, jaká je. Alexandr Mitrofanov nás k tomu zve, svým osobitým způsobem.
Zcela nevědomky jsem se četbou této knihy nechtíc "připravila" na události přelomu února a března 2022 v Evropě. Lépe díky ní chápu, kde má současná agrese Ruska kořeny - právě proto, že ji ani v nejmenším neschvaluju, považuju pro nás v Evropě za důležité snažit se ji pochopit a klást jí patřičný odpor.
"Ostatní by si mohli pamatovat slova ruského filozofa Petra Čaadajeva (1794–1856): „Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“
Jde o kriticky pohled Cecha, ktery se narodil a dospel v SSSR. Jako novinar (a dlouholety novinovy sloupkar s britkym smyslem pro humor) na malem prostoru (necelych 200 stran) a na skutecnych pribezich konkretnich lidi ukazuje minule a soucasne Rusko i popisuje duvody “Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné”. Predevsim konkretni pribehy, stejne tak jako odkazy na ruskou (sovetskou) literaturu a film, delaji tuto knihu prinosnou a plastictejsi. Kniha neni ucelena ani systematicky usporadana a plynouci (o to se autor podle svych slov ani nesnazil), ale o to je ctivejsi. Kniha je rozhodne kvalitnim prinosem pro pochopeni soucasneho Ruska i Rusu
Mrazík s pendrekem v ruce byl pro mě knihou do značné míry ambivalentní. Na jednu stranu se skvěle četla, což je nepochybně zkušeností Mitrofanova s psaním komentářů a kratších textů, a podávala snadno uchopitelnou formou v kostce vývoj v SSSR/Rusku zejména ve 20. století a události okolo Navalného. Na druhou stranu si ale Mitrofanov - alespoň z mého pohledu - vytkl s ohledem na délku knihy přehnanou ambici vysvětlit "ruskou duši" a její pohled na svět. Nicméně na tématu, o kterém Dostojevskij ve svých románech popsal tisíce stran, prostě nelze udělat stručný výtah na necelých dvě stě. Chybělo mi důkladnější zdrojování, které tak obdivuji například u Snyderových knih. Mrazík mi přišel také nevyvážený - mnoho času se strávilo na popisu vývoje sovětské/ruské společnosti a na popisu kauzy Navalného, až na závěrečnou syntézu a odpověď na otázku vetknutou do názvu knihy (Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné) nezbylo tolik prostoru, kolik by si odpověď zasloužila. A to je velká škoda.
Po Snyderových Krvavých zemích, které byly psány striktně z pozice badatele, je v Mrazíkovi znát subjektivní vklad autora do tématu. I když v Sovětském svazu dlouhou dobu žil a osobuje si schopnost porozumět Rusům, stejně jako Čechům, a zprostředkovat rozdíl ve vnímání světa, touto knihou se to, alespoň z mého pohledu, nepodařilo. Opět musím odkázat na Snydera, tentokrát na Cestu k nesvobodě (a ano, vím, že ambice Snydera a Mitrofanova jsou zcela odlišné, stejně jako styl jejich práce, ale cíl, který si v knihách stanovili, je velmi podobný), kde z filosofického hlediska podrobně rozebral politické a velmocenské zájmy Ruska a vyvodil z nich důsledky pro současnost. Mitrofanov popsal - nikoli obzvlášť podrobně - historickou životní zkušenost běžných Rusů (tedy nikoli politiků), ale vyvození důsledku pro současnost a ozřejmění toho, proč tedy vlastně Rusko nemůže být jiné, pro mě bohužel bylo až příliš vágní. Takových 200 stran navíc by knize slušelo. Škoda.
Možná srovnávám nesrovnatelné a nesrovnávatelné, ale zkušenost se Snyderovými knihami prostě nemůžu jen tak přehlédnout. Pro ty, co se o existenci Ruska dozvěděli včera, super. Pro ostatní je přidanou hodnotou asi jen ona subjektivní zkušenost autora. Hodnotil bych třemi hvězdičkami, ale jednu navíc dávám za občasné ironické poznámky, které si Mitrofanov jako dlouholetý komentátor neodpustil a které mě pobavily.
Trochu nevyrovnaná kniha o současné ruské společnosti. Skládá se v podstatě ze tří částí - první popisuje (už opadlou) vlnu protestů v Rusku v posledních letech a situaci kolem Navalného a dalších představitelů opozice. Druhá část je takové trochu "letem světem" seznámení se sovětskou/ruskou historií od bolševického převratu. Poslední část se věnuje jeho vlastním vzpomínkám na život v SSSR (to je možná nejzajímavější) a současnému putinovskému režimu. Dobré je, že autor upozorňuje na mnohá umělecká díla, která pokládá za výstižná pro dokreslení ruské reality a ruské mentality, ať už jde o písně, knihy nebo filmy - pro někoho to mohou být tipy na další sledování nebo četbu.
Mitrofanovův obrázek Ruska je hodně depresivní, ale asi celkem realistický. Naději pro nějakou změnu do budoucna autor moc nevidí - po tolika vlnách vyvražďování, represí a emigrací ruských elit jednoduše pro nějaké Evropě bližší uspořádání společnosti v Rusku podle něj "chybí lidi".
Další, dle mého názoru, zajímavý vhled na Sovětský svaz a současné Rusko. Další střípky do mozaiky o ruské širé zemi i duši a naturelu.
(Audio)kniha není žádným historickým spektáklem, a myslím, že ani neměla takové ambice, ale určitě může pomoci rozšířit souvislosti ve vnímání a chápání této země.
V poslední době se na českém knižním trhu objevila řada knih tak či onak popisující ruskou politiku. K těm vydařeným patří ,,Novičok nebo kulka: jak umírají Putinovi kritici“ Ondřeje Kudrny, který investigativní formou sleduje počínání ruských tajných služeb. Mitrofanov zvolil podle mě ne úplně šťastnou formu – popisuje situaci v Rusku v 19. století, za Stalina, po Stalinovi, za Jelcina, za Putina, prokládá to odkazy na knihy a filmy, zamýšlí se a vzpomíná na vlastní dětství…, chce toho zjevně říci hodně, ve výsledku ale sumarizuje již známé. Autor hned v úvodu deklaruje, že se vyhýbá akademičnosti, proto vcelku libovolně skáče od námětu k námětu. Mohl by to být literární zážitek, Mitrofanův styl je ale těžkopádný, stylistika neobratná. Twitter mu asi sedí více. (Slyšel jsem, že se nedávno chlubil počtem svých sledujících.) Často cituje z literatury, přímý odkaz na zdroj ale neuvádí. Mnohé citace jsou přitom delší než jedna strana! V takovém případě není přiznání zdroje žádnou akademičností, nýbrž nutností!
O žádnou brilantní analýzu se bohužel nejedná, pokud ale chcete knihu o současném ruském fašismu do tramvaje, směle do toho.
V současné době víc než povinná četba.