Můj dědeček by mě popravil
Jennifer Teege , Nikola Sellmair
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/333682/mid_muj-dedecek-by-me-popravil-Ica-333682.jpg
4
147
147
„Jsem vnučka Amona Götha, muže, který postřílel stovky lidí – a protože jsem černá, podle něj podřadné rasy, nejspíš by zabil i mě…,“ říká Jennifer Teegeová. Její život se odhalením rodinného tajemství obrátil vzhůru nohama. V osmatřiceti objevila na fotografii v knize svou matku a dědečka. Tento objev nadobro roztříštil Jennifeřinu identitu i představu o sobě samé. Do té doby znala Amona Götha jen ze slavného filmu Schindlerův seznam a měl pro ni tvář herce Ralpha Fiennese, stejně jako pro miliony lidí po celém světě. Brutální velitel koncentračního tábora Plaszow, Schindlerův kumpán v pitkách, ale současně jeho naprostý protiklad. Göth zabil tisíce nevinných lidí, s potěšením je vlastnoručně střílel nebo na ně štval psy. V roce 1946 za to skončil na šibenici. Jeho životní družkou byla Ruth Irene Kalderová, Jennifeřina babička, která se v táboře mimo jiné o jeho psy starala. Roku 1983 spáchala sebevraždu. Jennifeřina matka byla Němka, otec Nigerijec, ale matka ji brzy po narození odložila do ústavu, kde Jennifer zůstala do sedmi let. Od té doby vyrůstala u adoptivních rodičů. Poté, co je Jennifer konfrontována s temnou rodinnou minulostí, nevidí jinou cestu než zpátky do minulosti. Pustí se do pátrání a nakonec se setká i se svou matkou. V doprovodu novinářky Nikoly Sellmairové rozkrývá rodinnou historii, navštěvují místa, kde se vše odehrálo. Vydají se do Polska i Izraele. Jennifer si brzy uvědomí, že každý krok vede od původního zděšení a znechucení směrem ke znovuzískání svobody.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2017 , MetaforaOriginální název:
Amon: Mein Großvater hätte mich erschossen, 2013
více info...
Přidat komentář
Zajímavá kniha, která není jen o holocaustu, ale také vyrovnávání se s adopcí, rodinnou historií, hledání svého místa ve společnosti... Je spousta knih o přeživších, ale málo knih o potomcích Nacistů, a tak to člověka donutí zamyslet se, do jaké míry mají pykat děti za své rodiče a celý národ za své předchůdce.
Zajímavá sonda do mysli ženy, která náhodou zjistí, že její minulost, resp. rodinná historie, je mnohem "divočejší" než si doposud myslela. Srovnat se s takovou novou skutečností určitě není lehké a domnívám se, že všechny popsané emoce, obavy a otázky jsou tu zcela oprávněně. Kniha je psána jednoduchým, svižným jazykem a dá se přelousknout za dvě odpoledne.
Mě zaujala a zároveň naprosto vyděsila citovaná myšlenka/přiznání spisovatele H. E. Holthusena, který ve své knize popisuje vysvětlení proč se mladí Němci přidávali k očividně zločinecké organizaci SS: "Organizace v černých uniformách s emblémy lebek byla považována za elitu, mysleli jsme si, že je šik a elegantní, a proto ji mnoho zhýčkaných mladíků upřednostňovalo. Považovali se totiž za příliš fajnové na to, aby nosili, podělané hnědé hadry SA, nacistických úderných oddílů." - No, jak jsou některé věci jednoduché. Žádná ideologie, ale slušivé hadry.
Taky mě zaujala zmínka o tom, že se v koncentračních táborech používal k tetování vězňů inkoust od firmy Pelikan. To mě, jako inkoustového nadšence, hodně překvapilo. Rozhodně mě to nasměrovalo na hledání dalších informací.
Skvělý potenciál, který nebyl tak úplně využit. Člověk se toho z knihy vlastně moc nedozví. Pořád dokola opakování stejných informací. Jednoduché čtení na dva večery. Přeskakování v čase mi ani tak nevadilo.
Zjistit po letech,že jsem vnučkou velitele koncentr.tábora,byť se má matka narodila po válce...Rodinnou historii nelze smazat ,je součástí naší minulosti.Ale jak se s ní po tolika letech poprat?Kniha je vyprávěním Jennifer,která se o svém dědečkovi dozví pravdu ve svých 38 letech
Skutečný příběh, skutečně silná rodinná historie....
To je vše, co bych, bohužel, hodnotila na této knize kladně. Kniha je stylisticky špatná, pocity paní Teege chaotické, opakující se, nedávající časovou souvislost. Škoda.
Určitě si vyhledám jiné a další rodinné příběhy na toto téma, jelikož samotné téma je opravdu zajímavé.
Upřímně? Nechtěla bych se dozvědět temnou rodinnou historii tímto způsobem. Ale! Bylo zajímavé podívat se na tohle téma očima potomků. Přesto mi kniha přišla děsně nepřehledná a často jsem se ztrácela.
O přečtení knihy jsem uvažovala dlouho, ale pořád jsem to odkládala, přicházely stále další a další zajímavější. Ale konečně došlo i na ni - asi jsem čekala trošku něco víc, i když kniha nezklamala - to v žádném případě. Jen jsem dotyčné (a díky ní i sobě) přála víc proniknout k jádru. Ale ono to ani nešlo, když dotyčné již nežily nebo nechtěly. Soudit je to snadné a rychle odsoudit ještě jednodušší.
Kniha ke opravdu hodně zajímavá a zanechá v člověku mnoho otázek.
Zajímavý pohled na holokaust. Pro mě první kniha, která není z pohledu oběti, ale potomka pachatele. Místy je trošku chaotická, nicméně je to velice jednoduché čtení.
Kniha se dotýká problému dědičné viny. Nikdy jsem netušil, jaké nám činy našich předků mohou přinést utrpení. U nás
to v minulém století bylo právě naopak.
Docela jednoduše napsané, přečetla jsem za večer. Některé myšlenky se opakují. Je to kniha o vyrovnávání se s vinnou, ale ne vlastní. Jak může do života zasáhnout pravda o někom, koho jste neznali a o němž jste nic nevěděli.
Vlastně celý příběh vyvolala náhoda. Kdyby Jennifer náhodou neobjevila v knize fotografii své biologické matky, nic z toho by se nestalo .
Číst se kniha dala, ale znovu bych už nečetla.
Holocaust zase trochu z jiného pohledu. Kniha se mi líbila, ale jednu hvězdu ubírám za některé nudnější pasáže.
Námět knížky je velmi zajímavý, neboť na knižním trhnu převažují díla týkající se obětí nacistických zločinů. Ačkoliv jsem očekávala více informací o Amonu Göthovi, jedná se spíše o životní příběh jeho vnučky a je potřeba mít tuto skutečnost při hodnocení na paměti. Knížka by mohla být z mého pohledu propracovanější, nejen fakticky, ale i stylisticky. Při čtení si může čtenář uvědomit, že osud člověka je spjat s jeho rodinnou minulostí, která ho - ať chce, či nechce - do jisté míry vždy ovlivňuje.
Tato kniha je velmi osobní pohled do vyrovnání se s vinami někoho jiného, ale navíc jde jednak o rodinu a jednak o velmi neuvěřitelné a brutální činy. Navíc je prakticky málo těch, kterých se osobně může (autorka, vnučka) Jennifer ptát, i když je o 2SV plno zveřejněných informací.
Známe jejího "dědečka" z filmu Schindlerův seznam a zdá se to přehledné - vina a odplata. Jenomže rodin nacistů, takových dětí/vnuků/pravnuků jako Jennifer bylo nejen v Německu dost a dost. Stejně jako těch nacisty pronásledovaných, kdy se jejich rodiny také museli nějak vyrovnat s osudem generací před nimi....
Kniha je sice napsána trochu nepřehledně, nejde často poznat, zda píše Jennifer nebo jde o fakta (pomohlo by třeba jiné písmo), ale dá se na to zvyknout. Důležitější je smysl knihy. Ten musí objevit každý sám.... Stejně jako si svou cestu musela najít Jennifer. Dle mého obdivuhodné najít smíření za takových okolností!
Citace z knihy:
"Padl jeho stín nejdřív na moji matku a posléze na mě? Je možné, aby měl mrtvý pořád moc nad živými?"
"Násilí a surovost mají velký vliv na následující generace. To, co působí bolest a způsobuje největší duševní nemoci, však nejsou činy samotné, je to mlčení o nich."
"Rozdíl mezi 2. a 3. generací, mezi matkou a mnou... matka nemá jen individuální osud, nýbrž je typickou představitelkou nacistických dětí.... mnoho jich rodinnou historií trpělo po celý život."
Kniha není psaná nikterak náročně a dá se pohodlně přečíst za jeden večer. Na knize, byť místy chaoticky napsané, nejvíce oceňuji příběh autorčina poznávání vlastních kořenů. Stejně tak jsou zajímavé pasáže o vyrovnávání se s minulostí u dětí nacistů v druhé a třetí generaci. Autorka se tak potýká z otázkou, jaký přístup je ten správný. Má se kajícně omlouvat po celý život za hříchy svého dědečka, jako to dělala druhá generace nacistických dětí, nebo se ponořit do historického výzkumu a snažit se získat co nejvíce informací bez jakýchkoliv emocí jako třetí generace? Je dobře, že autorka zvolila svoji vlastní cestu. Sebemrskačství, mlčení, popírání nebo prosté přijmutí nejsou zkrátka tím správným způsobem vyrovnávání se s minulostí. A to nejen pro děti nacistů, tak i pro celé lidstvo.
Za me hrozne chaoticky napsane. Nektere jeji myslenky se opakovaly porad dokola a me to silene rozcilovalo. Skoda ze knizka nebyla napsana postupne - detstvi, Izrael, nelazeni knizky atd.
Silný příběh o ženě, která ve zralém věku zjistí, že je přímým potomkem sadistického nacisty Amona Götha, velitele koncentračního tábora. Její babička (tehdy dívka lehčí mravů), ani matka jí to nikdy neřekly a doloženým faktům nevěřily. Matka se jí dokonce z neznámého důvodu zřekla, babička vlastně za Götha provdána nebyla a jeho jméno si dodatečně vzala po válce.
Stále jsou potomci, kteří se musí se skutečností, že jsou dědicové genů nacistů, nějakým způsobem vyrovnávat.
Z knihy mám trochu smíšené pocity. Čekala jsem něco jiného, ale zklamaná nejsem, to zase ne. Je to druhá světová válka zase z trochu jiné perspektivy. I když daleko víc je kniha o krizi identity a snaze vyrovnat se s rodinnou historií.
Zpočátku mě hrozně rozčilovala hysterie Jennifer a chaotický styl psaní. Ten chaos mi tedy vadil hodně. Taky se tam dost často opakují stejné myšlenky, na druhou stranu, jakmile jsem se začetla, snáz jsem chápala tu hysterii.
A oceňuji, že je kniha obohacena o fotografie.
Mohla to být zajímavá kniha, nakouslých vícero zásadních témat /holocaust, adopce, Izrael.../ ale všechno dohromady vyznělo chaoticky.