Můra
Katja Kettu
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327527/bmid_mura-HLR-327527.jpg
4
122
122
Píše se rok 1937, když se patnáctiletá Finka Irga v Laponsku zamiluje do sovětského agitátora. Po zbrklém útěku do Sovětského svazu se jako politická vězeňkyně na mnoho let dostane do pracovního lágru ve Vorkutě, kde vládne krutý režim a ještě krutější vězeňská mafie. Osudy někdejších vězňů zasahují až do současnosti, která se v pohledu vnučky hlavní hrdinky odehrává převážně v odlehlé vesnici obývané Marijci, menšinou, pro kterou sovětský ani ruský režim nemají velké pochopení. Tam však na dávná traumata nikdo nechce vzpomínat. Katja Kettu zkoumá ve svém dalším románu technologii moci, sílu lásky i zrady a také dlouhé stíny minulosti. Kam až jsou lidé ochotni zajít, aby dosáhli svého? Co všechno jsou připraveni obětovat? Román Můra je univerzální příběh o přátelství, nezdolnosti i obraně utlačované národnostní menšiny.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
Yöperhonen, 2016
více info...
Přidat komentář
Naivita mladé dívky, hrůzy gulagu, drsný sex a přírodní spiritualita... To je oč tu běží. Více dějových linek, což z toho v druhé části knihy dělá hroznej bordel. Útržkovitě by mě to asi bavilo (linka Vorkuta), celkově fakt ne. Bohužel :(
Poslouchala jsem jako audioknihu. Silný příběh, který mi zase rozšířil obzory. Zlá doba, smutný příběh. Trochu jsem se chvílemi ztrácela, ale základní nit se do mne otiskla nezapomenutelně.
Nebylo to úplně snadné čtení, ale nenudila jsem se ani náhodou. Syrovost, bratulita, zoufaloství a utrpení hlavních postav se nese celou knihou, ale naštěstí mě to neodradila. Jsem vděčná, že mi Můra rozšířila obzory, protože díky odkazům na reálné postavy, události a místa, jsem se zase spoustu věcí dověděla a mám pocit, že díky tomuto příběhu ty informace z hlavy jen tak nedostanu.
Poslouchala jsem jako audioknihu na ceste autem do Yellowstonskeho narodniho parku. Letni priroda byla v kontrastu se zimni krajinou v knize, pohodova cesta v kontrastu se syrovosti pribehu. Bavilo me to. A prednes pani Gajdosikove byl opravdu mimoradny. Neoposlouchany hlas a tak trochu zvlastni prednes mi ucaroval. Zadny interpret by k takovemu pribehu nemohl sedet lepe.
„Tady nikdo nechce vzpomínat. Rusko je země, ve který má zapomínání dlouhou tradici a zatajování je největší ctnost v životě.“
Jakmile dojde na Rusko posledních sta let, jsem z toho vždycky trochu naměkko. Ne že by mi nějak imponovalo, spíše naopak. V tomhle ohledu finská spisovatelka Katja Kettu žene vodu na můj mlýn, protože historii sovětských pracovních táborů, i současnou politiku mafiánských pohlavárů líčí bez příkras, přičemž v některých momentech člověk pomalu víc doufá, že jde o fikci a ne realitu. Naneštěstí se autorka do líčení hrůz a utrpení pustila s takovou vervou, že se jí dějová linie rozpadla do sledu obrazů, jenž drží pohromadě jen silou vůle. Ústřední linie s Irgou je po všech stránkách strhující, ale jakmile se děj přenese o osmdesát let dál k vnučce Verně a následně k ruskému prezidentovi, celé to sklouzne ke kolotoči pudových tužeb a politické konspirace. A to už mě příliš nebavilo, třebaže závěr poskládal všechny kousky mozaiky do relativně smysluplného obrazu.
Další lehce pesimistická kniha, jjeíž děj se odehrává za časů dávno minulých, temná a a ponurá už od začátku. Mladá Finka plná ideálů, zamilovaná a těhotná, vzdorující otci a sestře, která na lyžích přejede hranice z Finska, a místo v náruči svého ruského milence skončí v gulagu, kde prožívá další hořká dobrodružství. Náhle střih do součastnosti, kdy mladá novinářka jede vyšetřovat smrt svého otce někam na kraj světa, kde lišky dávají dobrou noc a vetché stařenky se potulují v posvátných hájích. Námět byl slušně zpracován, závěrečné rozuzlení mě až tolik nepřekvapilo. Velmi mi ovšem vadila nechutná animálnost milostných scén, která se sem tam objevila, a která na mě působila až nepatřičně; z toho důvodu jsem dala o jednu hvězdu míň.
Od začátku mi četba plynule ubíhala, oceňovala jsem styl autorky, nevšední popisy, severskou syrovost a psaní bez servítků. Jenže s posledními kapitolami jsem se v tom začala dost topit. Nějak mi nedocházely souvislosti a vztahy, musela jsem se vracet. I když uznávám, že jde o skutečně originální věc, přece jen si myslím, že někdy méně znamená více.
Já jsem nadšena. Kniha se mi líbila víc než Porodní bába. Nemohla jsem ji odložit. Neřekla bych, ze kniha je o gulagu- o tom tam toho až tak moc nebylo-spis jen na okraj. Ale o lidské odvaze, slabosti, touze, zlobe a lásce.
Přílišné množství samoúčelného násilí ve mně nevzbuzuje ani soucit, ani odpor, jen naprostou netečnost.
A přesně takový mám celkový dojem z Můry - ta kniha mi, navzdory potenciálně velice silnému tématu, byla absolutně fuk, postavy mi byly buď jedno nebo mě iritovaly, jejich osudy mě vlastně vůbec nezajímaly a dojmy místy hraničily až s lehkým utrpením (to když narátorka potisící vyřkla "sestřičko modřinko" nebo "keče avo" nebo něco podobného) a nemístným pobavením (ten pseudoputin měl být jako co?).
Román Katji Kettu je pro mě takový hodně nezdařilý prasopes - asi jako když Bart Simpson v jednom speciálu strčil do teleportovacího stroje Spasitele a Sněhulku a vylezly mu z něj dva spojené předky a dva spojené zadky. Tak zatímco byly spojené zadky přiřknuty Líze, nám byla přiřknuta Můra.
Že je to spatlanina národopisno-lepidopterologického exkurzu do Marijska by asi nevadilo, kdyby v něm nebyla použita snad veškerá možná klišé - brutální sexuální scény? Check (KK má zjevně pocit, že všechny to chtějí ve skutečnosti nadrsno a všichni chlapi to dělají, když můžou, jen nadrsno, a pokud chcete najít osudového muže, musíte se od něj chtít nechat svázat a nadrsno o----t, abyste získala jeho srdce, ideálně do 24 hodin od chvíle, kdy ho poznáte, wtf?!). Koncentrák nebo pracovní tábor? Check. Drsné osudy? Check. Prolínaní dvou časových rovin? Check. Průhledná zápletka s "postupně" odhalovanými identitami? Check. No a do toho trocha toho dějinného poučení, zrady, lásky, osudovosti atd. atd.
Poslouchala jsem jako audioknihu, ale ani sympatický přednes Pavly Gajdošíkové to nezachránil. Na mě prostě ta poetika strupatých seveřanů, jak říká má kamarádka Z., nezafungovala.
Porodní bába před pár let mě hodně zaujala. Bylo to fakt divné, ale dobré. Ovšem s Můrou jsme se nějak minuly... Možná to bylo tím, že Bábu jsem četla a Můru poslouchala, a sama na sobě jsem vnímala, že nejsem tak pozorná jako obvykle. To se mi stává, když mě knížka moc nebaví... No a pak už se začnu ztrácet a jsem v začarovaném kruhu. Jedna hvězdička dolů jde tedy na můj vrub. Co se týče pozitiv, oceňuji náhled do historie, zvyků Finů a jiné mentality.
Asi už jsem četla lepší příběh.O gulagu.O utrpení.Mám pocit, jako by se autorka stále nemohla rozhodnout, jestli napíše milostný román, drama, mysteriózní knihu či politický thriller.
Všechno je splácáno do jednoho příběhu ale tato směs bohužel nedrží pohromadě.Bohužel.
"Ach,sestřičko modřinko,jak se tam někde teď asi směješ".Těžko uvěřitelný příběh,který je hlavně zoufale zpracovaný.A nezachrání ho ani dobře napsané sexuální scény,za což dávám hvězdičku navíc.40%.
Mne kniha nenadchla. Vezměte trochu drsně popsaného sexu, trochu gulagu, trochu přírodního náboženství, slova různých jazyků a z toho smíchejte příběh. Prostě mi hlavně ten současný nedával smysl. Linka s Vovem mi přišla úplně zbytečná a jen mě rušila. Jasně příběh z gulagu byl otřesný, to nemohlo být hezké. Ale nějak mě autorka nepřesvědčila, dočetla jsem a nadšení se nekoná.
Kniha mne velmi zaujala, nejen obsahem, ale i způsobem psaní, metaforami, představivostí a určitou dávkou mystiky, kterou jsem v ní alespoň já vnímala.
Neřekla bych, že co se tématu a lidského utrpení týče, to byla nejsilnější kniha, kterou jsem četla. Tady je ovšem i tak něco navíc, jakási magie, syrový život i styl psaní a někdy máte pocit, že jste v nějakém podivném snu.
Tolik zoufalých lidských myslí v necelých čtyřech stovkách stran...
Po tomto zážitku se určitě chystám přečíst i Porodní bábu, která mne zatím minula.
Tak Katja Kettu nebude moje oblíbená spisovatelka....zajímavé téma ,ale způsob psaní jako když vařila kočička s pejskem dort...trochu faktů, trochu napětí, trochu sexu,trochu rádoby umění...nedočetla jsem.
Kniha, kterou jsem musela několikrát odložit. Kniha o přátelství, lásce a zradě v extrémních podmínkách, o tom, co je silnější. O tom, jaký je rozdíl mezi životem a přežíváním. Přímočarý jazyk prokládaný neotřelými metaforami (a ty já ráda).
"Někde daleko ležela pravá realita, místo, kde spravedlnost vítězí a člověk má právo na své tělo i mysl. Existuje vůbec ještě někde takové místo? Pohledem jsem tam nedokázala pohlédnout. Tamhle námrazou pokryté hory, tamhle řeka s cínovou hladinou, všude jinde se rozkládal teror sněhu a ledu, kříže hromadných hrobů, vězni pohybující se jako mravenečci. Nad tím vším zrezivělá, skřípající sluneční koule."
"Velká Drusja měla taky starý časopis Rudý teror, z něhož o pauzách hlasitě citovala: "Právo nesmí odstranit teror - slibovat něco takového by znamenalo zradit nebo zradit sám sebe - je třeba ho zdůvodnit a legalizovat principiálně, jasně, bez podvodů a beze strachu." Tak to píše Lenin."
Nebýt závěru, dala bych pět hvězdiček.
Velmi zajímavá kniha. Zajímám se o knihy o holocaustu a sem tam narazím na knihy o gulagu. Drsný příběh i kdyby jen malá část z toho byla pravda, tak mi běží mráz po zádech. Boj o přežití, složité vztahy a nečekané zvraty.
Štítky knihy
gulagy láska Finsko finská literatura komunismus Sovětský svaz pracovní tábory Laponsko
Autorovy další knížky
| 2015 |  Porodní bába |
| 2017 | Můra |
| 2016 | Sběratel dýmek |
| 2021 |  Vlčí růže |
| 2020 | Brloh |
To jsem si tak jednoho pršivého rána pustila audioknihu Můra od Katja Kettu. Snídám, uklízím, vařím oběd, začnu žehlit, sem tam si odběhnu, povečeřím a žehlím dál. Najednou konec ... 9,5 hodin uběhlo a já zjistila, že jsem vyžehlila asi 20 manželových košil a že je jedenáct večer. Takže asi tak se mi to líbilo :o)))