Musela jsem zemřít
Anita Moorjani
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/188212/bmid_musela-jsem-zemrit-BMx-188212.jpg
4
822
822
Musela jsem zemřít série
1. díl >
Životní příběh Anity, napsaný čtivě a upřímně, se okamžitě stal bestsellerem a autorka dnes patří mezi významné osobnosti, nadšeně vítané čtenáři po celém světě. Brzy po sňatku u ní diagnostikovali rakovinu, po čtyřech letech různých pokusů o léčbu upadla do kómatu a všechny orgány jí postupně selhávaly, což prokázala tomografická vyšetření. Nečekaně se však z klinické smrti probrala a velmi rychle se začala zotavovat. Následná vyšetření neprokázala žádná ložiska rakoviny, což je zcela neuvěřitelné a vědecky nevysvětlitelné. Strhující závěrečná část se týká autorčiny proměny ve vnímání hodnot, neboť na základě prožitku blízké smrti objevila smysl života... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno:
2013
,
Originální název:
Dying to be me, 2013
více info...
Přidat komentář
Četl jsem před pěti lety a teď jsem našel moc dobře namluvenou audio knihu. Pro mě je to jedna z nejzásadnějších knih, zabývajících se duchovní tématikou. Podotýkám, nemá nic společného s ezoterikou. Asi jsem ji ocenil hlavně proto, že už jsem v té době měl za sebou určitý posun ve vědomí a také přečtené jiné velmi zajímavé knihy. Pro člověka, který je nepolíben "duchovnem", fakt to slovo nemám rád, ale lepší neznám, bude příběh hodně abstraktní. Doporučuji tedy přečíst i jiné knihy, které vysvětlují některé věci, které Anita popisuje. Zjistíte totiž pak, že staří i moderní duchovní učitelé nemluví vlastně o ničem jiném. Rozdíl je v tom, že duchovní učitelé mohou jen zřídka popsat zážitky spojené se smrtí, protože svá učení praktikují za života, kdežto Anita popisuje konkrétní zkušenost po přechodu. Jednou se zeptali Tolleho, co bude po smrti a ačkoliv je osvícený, odpověděl, "nevím". "Jsem živý duchovní učitel, ne mrtvý". To mě hodně pobavilo a on se tomu také hodně smál.
Po knize jsem sahla, kdyz mi zemrel tata a ja se zoufale pokousela zjistit, zda je mozne, aby se mnou komunikoval. Po precteni knihy tomu verim o trochu vic. Jen to autorcino zazracne rychle uzdraveni a skutecnost, ze knihu vydalo nakladatelstvi Hey house mi trochu zavani podvodem na ctenare. Az neuveritelne podobne doporuceni rozebira ve svych knihach sama majitelka nakladatelstvi.
Kniha se ale cetla dobre a svou roli drobne utechy mi poskytla. Tri hvezdy...
Knížku jsem četla na doporučení, protože na tyto příběhy nevěřím, ale ani tato knížka mě nepřesvědčila. Proč se takové zázraky nikdy nedějí také u nás? Upadne do kómatu, selhávají jí orgány, ale pak se probere a je zdravá. Zduřelé lymfatické uzliny jsou zázračně pryč a po rakovině ani památky. Nedovedu si představit, že oblbne fakt vážně nemocného člověka.
Anita si prošla peklem a zároveň opravdovým poznáním sebe sama, které pro ni mělo cenu života. Muselo to pro ni být velmi těžké, ale zároveň nesmírně obohacující a osvobozující. Nechť její zpověď na cestě od nemoci k uzdravení slouží svým poselstvím i dalším, které osud zavedl na takovou cestu, ale stále ještě mají kus cesty před sebou.
Příběh k zastavení a zamyšlení.
Kniha začíná příběhem indické dívky, ženy jak prožívá svou tradiční roli v hinduistické společnosti, která své členy nutí do domluvených manželství a k uzavřenému, nesvobodnému životu v domácnosti, ve stínu svého manžela. A to se neocitáme někde v Indii, ale v Hongkongu. Takhle se odvíjí příběh života Anity Moorjani, který není ani jednoduchý, ani přímočarý. Ten největší životní boj ji však stále čeká. Tuším, že slyšet v ordinaci verdikt "máte rakovinu", na člověka dopadne jako rána obuškem. A přece mi přijde způsob, jakým Moorjani popisuje své trápení, přespříliš dramatický a patetický. Příliš to dle mého neprospívá, když se člověk propadá do zoufalství, a ještě to zdůrazňuje. Možná šlo spíš o to, aby co nejsilněji zapůsobila na čtenáře.
Faktem je, že Anitiny zážitky z průběhu kómatu a zjištění, která si z něj přinesla, mi přišly povědomé. Sama jsem byla pouze v umělém spánku, nic si z té doby nepamatuju a neprožila jsem stav NDE, pouze ten vědomý. Faktem ale je, že jsem po týdnech nehybnosti, naprosté závislosti na asistenci druhých a připoutanosti k lůžku různými hadičkami projevila tak velkou chuť k životu, že jsem si v jednu chvíli nechala odpojit hadičky a po chodbách jsem se hned jak to šlo začala pomalu belhat o berlích, abych znovu chodila. Z nemocnice jsem odešla předčasně do domácí léčby, odtud pak ještě rychleji zpět do práce, jakkoli jsme měla ještě půl těla v sádře, s kterou jsem se pracně pěchovala za volant vozu, a na nic jako rehabilitaci nebo něco podobného jsem ani nepomyslela. Vůbec nechci navádět k tomu, aby si člověk nenechal tělo zhojit předtím, než na něj navrší hromady pracovních úkolů. Není to dobré, musím zpětně potvrdit. Ale moje vnitřní já mi nedalo jinou možnost. To, o čem mluvím, je vůle k životu. Taky jsem vybrala peníze z účtu, koupila si zrcadlovku a začala cestovat. Jak říká Moorjani. Užívat si života. Co z peněz na účtu, když tělo uloží do rakve... Už je to pár let a člověk nakonec vjede do starých kolejí. Já měla to štěstí, že mě zase něco vykolejilo, naštěstí žádná tragédie tentokrát, právě naopak. Ale opět jsem dostala příležitost si uvědomit, že já zůstala na straně živých a neměla bych ten život jen protrpět starostmi a pracovním stresem.
Takže jsem opravdu ráda, že jsem knihu přečetla, jakkoli ten úvod mě trochu odrazoval, protože mi připomíná Bollywoodské filmy. Zážitky a zkušenosti, o které se Moorjani dělí, stejně jako rady z toho plynoucí jsou však nepochybně inspirující a povzbuzující. Až jsem si sama říkala a vrtěla v nevíře hlavou, že to či ono přece vím, nebo aspoň tuším. Tak proč se tím vlastně sama více neřídím? Souhlasím i s tím, že neexistuje nebe ani peklo. To si vytváříme my tady na Zemi. Není ale snadné pobrat vše, k čemu se Anita dobrala a co propaguje. Idea, že všechno je právě teď, minulost, současnost i budoucnost, je i mou ideou. Ale jak s ní nakládá Anita je hodně fatalistické, jakkoli ona sama princip karmy de facto popírá. Právě kvůli tomu, že všechno je právě teď. Sice to konvenuje s mým vlastním vnímáním života a bytím právě teď (plány do budoucny mi vůbec nejdou a prožitky doby minulé se mi rychle vykouří z paměti). Na druhou stranu to ale popírá smysl života jako takového i jeho evoluci ve smyslu úsilí k ní přispět nebo snažit se být třeba jenom lepší. Jako by nabádala nesnažit se vůbec o nic, protože všechno už tu je (bylo a bude). A proto jsme všichni úžasní, samaritáni i vrazi. Tento rozpor - možná zdánlivý - si asi budu muset rozebrat sama se sebou. Člověk takové knihy nečte, aby její myšlenky a priori přebíral, ale aby se zamýšlel.
"Když miluji sebe sama, milují mě i všichni ostatní."
Kniha pro duši. .. "Proč jsem znásilňovala samu sebe tím, že jsem se stále snažila získat souhlas ostatních, že smím být sama sebou? Proč jsem nenásledovala své překrásné srdce a neříkala svou vlastní pravdu?" .. Která mi odhalila mnohé a souznění s ní vnímám každou další stránkou. Je to dar, který jsem měla štěstí poznat.
Kniha, která mě velmi nadchla. Příběh, který se stal a mě osobně velmi inspiroval a přehodnotil pohled na život. Rozhodně hodlám knihu uchovat ve své knihovně pro opětovné přečtení a připomenout si tak hlavní význam našeho života, jenž je "bytí". Neboť my jsme "láska". Těším se, až si přečtu další velmi zajímavé knihy této autorky.
Sama jsem na vlastní kůži zkusila co to znamená být v ordinaci a dozvědět se opravdu velmi spatnou zprávu o svém zdravotním stavu, nikdy nezapomenu na vyhybavy pohled mladého dokturka, a následně dvouměsíční peklo, jež bylo hlavně psychického rázu, je to zkusenost, po které už nikdy nebudete stejná. Je to dva a pul roku a nikdy na to nezapomenu
Když někdo umírá, tak už mu věřím :-) ... knížka se mi líbila... jen ke spoustě věcem člověk dochází tak nějak průběžně během života...spíš si říkám, jak daleko musí člověk dojít, když se dostane až k ohrožení života... stejně mi ale vrtá v hlavě, že ne opravdu všechny nemoci musejí být nutně výsledkem nelásky k sobě...
Na čítanie som sa veľmi tešila, knihy s podobnou tématikou si raz za čas rada prečítam a dúfala som v to, že toto bude tiež jedna z kníh, ktorá ma nadchne.
Bohužiaľ, opak bol pravdou. Nieže by obsah nebol výnimočný, prežitky a také to "zázračno" v podobe pokorenia zákernej choroby je obdivuhodné a v tomto prípade priam zázračné.
Ale....strašne veľa pasáží sa dookola opakovalo. Jedna myšlienka, podaná niekoľkokrát, len inými slovami. Je pravda, že nič nevnucovala, všetko bolo napísané nenútene, veľmi jemne a zrozumiteľne, ale mala som pocit, že jedno a to samé sa od polovice knihy opakuje dookola.
Na skutočnú knihu to bolo málo. Keby sa tá nafúknutá bublina scvrkla na podstatné a neopakujúce pasáže, bol by to skvelý materiál na zaujímavý článok do novín, alebo do blogu, pod ktorým by mohla dookola rozvíjať opakujúce sa myšlienky v rámci diskusie o jeho obsahu.
Knížka mi celkem dlouho ležela doma jelikož jsem jí po pár stránkách odložila. Možná to pro mne bylo ještě citlivé a také pocit že tam není nic co neznám. Když čas dozrál, přečetla jsem jí prakticky na posezení s nostalgickým úsměvem že tam vážně není nic co nevím. Jen jsem si k tomu došla vlastní cestou.....
Z knihy mě až tak nezajímá, co je po smrti, ale to, jak se postavit k životu tady a teď. Přestože mi úplně nevyhovoval způsob, jak je kniha psaná, její myšlenky jsou pro mě důležité a není až tak podstatná forma, v jaké se ke mně dostaly.
Vytržené z kontextu to možná bude vypadat moc ezotericky, ale stejně si to tu napíšu, už jen sama pro sebe... “Teď už se nehoním za ničím, jen dovoluji. Když například cítím obrovskou touhu, aby se můj život ubíral určitým směrem, vím, že kdybych se o to usilovně snažila, budu jen bojovat s vesmírnou energií. Čím více energie musím vložit do toho, abych něco získala, tím je mi jasnější, že dělám něco špatně.
Dovolení, na druhou stranu, nevyžaduje vůbec žádnou snahu.
Je to spíš něco jako uvolnění, protože to znamená uvědomit si, že tvoří-li všechno jednotu, pak to, co toužím získat, již mé je.
...
Vzhledem k tomu, že celá tapiserie všech dob již byla utkána, pak vše, co chci, aby se v mém životě stalo, již existuje v nekonečné, nefyzické rovině. Mým jediným úkolem je rozvinout své pozemské já natolik, abych dosáhla i do této sféry. Jestliže tedy po něčem toužím, nemám jít a získat to, ale měla bych rozšířit své vědomí a umožnit vesmírné energii, aby mi to vnesla do mé zdejší skutečnosti.”
Tato tématika mě celkem zajímá, zážitky z tzv. druhého břehu jsou zajímavé a obohacující. Kniha je napsána čtivé a působivě.
První část, ta "předrakovinná" mě opravdu vtáhla, pak nastal zlom a druhá část, zjednodušeně řečeno "procitnutí", "osvícení". I druhá část byla podána zajímavě, ale chyběla mi větší vzájemná propojenost, vyvození důsledků první části, návrat ke kořenům v části druhé. Text se mi v tomto ohledu nezdál zcela koherentní, kompaktní. Přesto mě mile překvapil tón knihy, nevnucování se, nesměřování k jediné pravé cestě; jen takové milé pokynutí, poplácání po zádech a ujištění, že se nemusíme bát a ať směle vykročíme na cestu, kterou nám život otevírá a z níž na nás vane "to pravé ořechové". K prozření si ovšem musíme dojít každý sám, ať nám říká kdo chce co chce. Z tohoto pohledu se dá prožitek blízké smrti považovat za dar, jelikož co jiného nás může takto "nakopnout" do života? Věřím, že k tomu prozření nebo aspoň k pozitivní změně v životě, se dá dojít mnoha cestami, většinou však také přes mnoho oklik a slepých cest... A v mnohém s autorkou souzním. Často, když se tak rozhlížím po lidech kolem sebe, mám chuť s každým z nich zatřást, aby se už proboha probudil z těch malicherných strastí, kterými se zabývá, a uvědomil si, jak je na světě krásně. Všichni tohle "zatřesení" čas od času potřebujeme. Proto si přejme, ať nám jej někdo či něco dopřeje vždy, když bude zrovna potřeba.
Na toto téma doporučuju spíš Život po životě, kde jsou srovnány zážitky více lidí, často mnohem zajímavější. Autorka se dostala pouze do první fáze NDE (neprošla ani tunelem) a vyvozuje z ní dalekosáhlé závěry. Každopádně je pozoruhodné, že se díky tomuto zážitku uzdravila z rakoviny a věřím, že její příběh může někoho inspirovat.
Kniha si mě získala svým poutavým příběhem spisovatelky za života i "po smrti". Líbilo se mi jaké svým návratem přinesla pravdivé poselství pro všechny. Knihu jsem přečetla na jeden zátah. Doporučuji všem čtenářům, které zajímají věci po životě.
Kniha je svědectvím ženy, která se rozhodla doslova si vybojovat život i přes nepříznivou lékařskou diagnózu. Dlouhodobě žila zdravým životním stylem, který si nastavila, předávala a doufala nebo spíše byla přesvědčená, že je cestou k dlouhodobému pevnému zdraví. S vyřčenou diagnózou se rozhodla rozebrat si v sobě příčiny nemoci a pochopit věčnou otázku: proč právě já? Nastudovala si všechny možné varianty, které vedou k vyléčení bez účasti moderní medicíny. Byla velmi důsledná a silná. Když už si v nemocnici myslela, že svůj boj prohrála, dostalo se jí mystického prožitku, který v této knize předává dál jako naději... Z mého pohledu zajímavý příběh, ale ne vždy se protnul s mým pochopením.
Četli jsme ji se ženou pod starým ořešákem. Žena tohle štěstí neměla. Anita dnes přednáší po celém světě (https://www.anitamoorjani.com). Co si z toho vzít? Že zázraky se dějí? Ale nejsou v našich rukou? K čemu potom všechen ten humbuk? Na wikině říká doktor o Anitině uzdravení: "s lymfomem není nikdy pozdě" a "Hodgkinova choroba je docela léčitelná... může mít dramatickou odezvu na chemoterapii". Nepopírám, co zažila, sám mám pár nápovědnejch zážitků ze změněnejch stavů, jen vlastně nevím, co mi ta knížka chce říct.