Musela jsem zemřít
Anita Moorjani
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/188212/bmid_musela-jsem-zemrit-BMx-188212.jpg
4
822
822
Musela jsem zemřít série
1. díl >
Životní příběh Anity, napsaný čtivě a upřímně, se okamžitě stal bestsellerem a autorka dnes patří mezi významné osobnosti, nadšeně vítané čtenáři po celém světě. Brzy po sňatku u ní diagnostikovali rakovinu, po čtyřech letech různých pokusů o léčbu upadla do kómatu a všechny orgány jí postupně selhávaly, což prokázala tomografická vyšetření. Nečekaně se však z klinické smrti probrala a velmi rychle se začala zotavovat. Následná vyšetření neprokázala žádná ložiska rakoviny, což je zcela neuvěřitelné a vědecky nevysvětlitelné. Strhující závěrečná část se týká autorčiny proměny ve vnímání hodnot, neboť na základě prožitku blízké smrti objevila smysl života... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno:
2013
,
Originální název:
Dying to be me, 2013
více info...
Přidat komentář
Kniha k zamyšlení nad životem a uspěchanou dobou. Akorát se často opakují některé věty, až to pak bylo trocha nepříjemné.
Toto byla jedna z prvních knih na téma zážitků blízké smrti. Moc mi pomohla po odchodu mně blízké osoby. Začala jsem se o toto téma více zajímat, protože přináší naději, že ti kteří odešli nejsou definitivně ztraceni. kromě toho je tu i důkaz, že žádná nemoc není nevyléčitelná a každý člověk má v sobě obrovskou sílu, kterou může zmobilizovat a uzdravit nejen svou duši, ale i fyzickou schránku. Kniha, která dává naději.
Nemůžu říci, že souhlasím se vším, co autorka píše, ale její příběh je určitě inspirativní. Věřím, že skutečně zažila nějaké prozření a že jí to pomohlo k uzdravení. Určitě to není cesta pro každého a nebral bych to jako návod.
Knihu jsem si už delší dobu chtěla přečíst a konečně na ní narazila v knihovně. Mě se myšlenka knihy a její poselství líbila. Psychika hraje velkou roli v mnoha věcech a zdraví je jednou z nich. Kolikrát si ani sami neuvědomujeme, co si děláme. Anita ukazuje jen svou cestu, kterou prošla.
Náboženství je jen cesta k nalezení pravdy, náboženství samo není pravda. Je to jen cesta. A různí lidé chodí různými cestami.
Lidé ztratili schopnost vidět kouzlo v životě. Nesdílí údiv ani nadšení z okolí- a že života samotného. Vypadalo to, že jsou spoutáni rutinou a myslí jen na to, co dalšího teď musí udělat. Všichni jsou natolik zandeprázdnění tím, jak pořád něco dělají, že zapomínají prostě jenom žít v přítomném okamžiku.
Neříkám, že se vesim souhlasím a že jsem vše pochopila. Ale rozhodně souhlasím s tím, jak jsou lidé neustále okolním světem neustále tlačeni do nějakých "pravidel". Ten tlak z okolí je příšerný.
Kdo už dávno četl knihy R. Moodyho, asi nebude překvapený. Je však dobré ukazovat, že uzdravuje "příroda", respektive člověk sám, jeho duševní síla a chuť něco změnit. Pro část čtenářstva fandící západní medicíně to ale určitě bude nepřijatelné.
Tohle je nejhorší kniha, která se mi kdy dostala do ruky. Prosím, nečtěte ji. Hlavně nemocní by ji neměli číst. Je to absoluní blábol. I Mateřídouška vám dá víc.
Môže sa klinicky mŕtva žena, ktorej celé telo bolo napadnuté rakovinou v poslednom štádiu sama vyliečiť behom pár dní? Môže
Bavil mne osobní příběh autorky, ale jinak se všechno stokrát opakovalo. Ne, že bych s tím nesouhlasila, ale bylo to otravné.
Tato kniha je prostě WAU. Jak popsat nepopsatelne. Myslím, že se jí to povedlo.
V originále bude jistě lepší než náš český překlad.
mám jako audioknihu a prostě ji miluji. Její plynutí, opravdovost, důvěryhodnost, o nic se nesnaží je jen prostým svědectvím někoho , kdo zažil něco velmi zvláštního. A to něco je pro mne jako živá voda.
Jako poselství je kniha krásná - pečovat nejen o své fyzické tělo, ale také o svoji duši a o to, abychom k sobě přistupovali jako k někomu, na kom nám záleží (což popisuje i Peterson v jedné ze svých kapitol knihy 12 pravidel pro život).
Nesedla mi literární podoba knihy. Jak už tu psalo vicero lidí, kniha by se dala značně zkrátit. Poslední, třetí část už byla opravdu na hraně. Ani tak ne kvůli ezo myšlenkám, i ty mají něco do sebe, ale jak to bylo pořád to samé (jsme nit v tapiserii, jsme dokonalé bytosti atd.). Hmmm ... Taky mě dost štval překlad a opakování. Zvlášť "dusila jsem se ve svých šťávách". To nešlo opsat líp? Třeba "na plicích jsem měla spoustu vody"? A to tam bylo několikrát!
Nicméně doporučuji pro lidi, kteří jsou nemocní, anebo mají vedle sebe nemocného člověka. Anebo prostě jen pro lidi, které zajímaji zážitky blízké smrti. :-)
Já vůbec nechci znevažovat něco, čemu evidentně nerozumím, ale objektivně se ta knížka dala komprimovat do třiceti stran textu (což je přibližně původní záznam Anitina zážitku). Na dalších stranách totiž čtete pořád dokola to samé - asi ve znamení “opakování je matka moudrosti”.
Mně je fuk, kolik lidí se mi za to bude smát, a co si o tom kdo pomyslí, já prostě dávám plnej počet :)
Silný a dojemný příběh. Donutí Vás přemýšlet nad tím co je a není důležité v životě . Určitě dodá nemocným naději, víru a odhodlání.
Velice silný příběh ženy, která se podívala na druhý břeh.
Uvědomit si svoji hodnotu ,mít se rovněž rádi takový jací jsme.
Četla jsem v době, kdy jsem se sama léčila s rakovinou, a knížka mi dodala ohromnou motivaci a chuť do života. Čímž neříkám, že bych odmítla léčbu a ani bych to nikomu nedoporučovala. Naopak respekt k vlastnímu tělu a vlastní existenci, stejně tak jako důraz na kvalitu života, ne na jeho délku, jsou myšlenky, které jsem si odnesla a zůstávají se mnou i teď.
Literárně špatná, ovšem obsahově důležitá kniha, která obsahuje myšlenky a informace, které jsme už všichni někdy někde četli, ale které je třeba si čas od času zopakovat.
Žij beze strachu, buď sám k sobě upřímný. Bůh je stav bytí, nikoliv entita. Čas není lineární.
Opravdu silná kniha, i když mnohem víc se mi líbila od Moodyho: "Život po životě".
Zde autorka mluví o své osobní zkušenosti s klinickou smrtí. Ne všemu jsem úplně porozuměla, ale vzhledem k tomu, v jakém stavu byly její orgány, mi její náhlé zotavení, nemůžu si pomoci, přijde trochu jako sci-fi. Toto téma vždy dává naději, ale žádný jednoznačný závěr nelze udělat, neboť nevíme, zda by se Anita tak báječně cítila, kdyby se rozhodla jít dál a zpřetrhat trvale všechna spojení s fyzickým světem. Co by nastalo potom? Možná tma, ticho a nic? Nemohly být tyto zážitky jen produktem mozku, který se náhle ocitl bez kyslíku? To se jednou dozvíme všichni...
Příběh samotný mě bavil, ale v závěru zazněly v podstatě známé věci jako že bychom měli být sami sebou, dělat co nás baví, mít se rádi, nemoc že je často onemocněním duše atd. Nikdy nemohu také souhlasit s tím, že bych měla mít soucit s pachatelem znásilnění či vraždy.
Po přečtení jsem měla tedy trochu rozporuplné pocity a navíc jsem už byla trochu alergická na některá slova jako velkolepost, bezpodmínečnost či jedinečnost.