Muž bez vlastností
Robert Musil
Když ve 30. letech poprvé Musilův román vyšel, setkal se u kritiky s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Rozsáhlý román, který staví Musila po bok Kafky, Joyce a Prousta, je situován do Rakouska-Uherska let 1913–1914. Mezi množstvím postav a osudů vystupuje matematik Ulrich, jenž se podílí na přípravách oslav 70. výročí panování „mírového“ císaře Františka Josefa I., které připadají na rok 1918.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1998 , ArgoOriginální název:
Der Mann ohne Eigenschaften, 1930
více info...
Přidat komentář
Po 300 stránkách jsem to chtěla vzdát, ale pak jsem se k tomu vrátila a přišla knize na chuť. Nakonec jedna z nejlepších, co jsem kdy četla, i když kvůli náročnosti (a velikosti stran) se dalo zdolat jen asi 20-40 stran denně. Pak bylo nutné kvůli únavě přestat a pokračovat nějakou "normální" knížkou, kterou jsem měla zároveň rozečtenou. Postavy mi uvízly hluboko v paměti - Ulrich, Diotima, Bonadea, generál Stum von Bordwehr, Agáta, Rachel, sekční šéf Tuzzi, Klarissa, Walter, Gerda - jsou skvěle propracované a popsané, vidím je jako skutečné osoby. Už jen to, že si dávno po přečtění pamatuju jejich jména to potvrzuje :-)
Úvodem je si nutné přiznat, že tato kniha není zkrátka pro každého. Jedná se o velice těžkou četbu s mnoha odbočkami a děj zdánlivě nespěje k žádnému závěru. Na příběhu je patrné, že jej autor nedopsal, a proto lze jen obtížně soudit, jak by finální verze skutečně vypadala.
Příběh se odehrává ve dvou rovinách. V první sledujeme příběh muže bez vlastností Ulricha, který se snaží najít své místo ve stále nepřehlednější a chaotické společnosti. V druhé zase horečné, byť nikterak dramatizované přípravy tzv. Paralelní akce na počest výročí vlády Františka Josefa I. Obě dějové linky pojí hlavní aktéři, které nelze v podstatě nijak definovat - Ulrich a Rakousko-Uhersko. O obou jsem schopen říci pouze to, co nejsou. Ulrich nemá žádné vlastnosti a proto poznáváme jenom jeho dobře čitelné okolí. Stejně je tomu se samotnou rakousko-uherskou monarchií. Autor naprosto geniálně vystihl bizarní kombinaci liberální demokracie a klerikálního absolutismu, která panovala ve staré monarchii (v díle zvaná jako Kakánie).
Pokud si na knihu naleznete čas, tím lépe pro vás. Na druhou stranu, když se v textu ztratíte, neznamená to, že jste automaticky hlupáci. Nadčasové poselství je ovšem patrné už ze samotného názvu. V době, kdy se vše rozvolňuje a relativizuje, je nutné zachovat si vlastní tvář a držet se svých zásad.
Opulentní je slovo, které se u Musilova monst-románu nabízí, nicméně jsem tu opulentnost v pravém slova smyslu nepociťoval, proplouval jsem událostmi, glosami, momenty, ale jakoby to ve mě i přes zjevné literární kvality příliš nezanechávalo - vím, že tohle je ale do značné míry moje vina, můj život, moje rozpoložení, můj stav. Autory tehdejší doby jsem si našel v jiných sférách, jako je třeba Kafka, jehož sám Musil obdivoval. Jednoduše, pokud jste z mého gangu, objeví se tam pasáž, která mě přinutí se zastavit a nadchnout a tohle se mi u Musila zkrátka neděje. 'Muž bez vlastností' je literatura pro specifickou sortu lidí, která se ráda ztrácí v tomhle popisném stylu, ironii a ne tak snadno čitelné kritice odcházející monarchie, která přeci jen byla Musilovi soudobějším tématem, nicméně všechno je o načasování a o tom, kdy si vás která kniha najde, v kterém rozpoložení, v kterém bodě života a přijde mi, že prokousávat se hutně potištěnými sedmi a půl sty stranami Musilova textu o něčem, co popisuje století zpět, k nim aktuálně nepatří. Nepopírám nezměrné literární a intelektuální kvality, záměr, ale jednoduše to není můj šálek kávy. Určitě ne teď. Ale třeba tomu někdy v budoucnu dám znovu šanci, ač o těchhle svých slibech, a s ohledem k časovým limitacím, začínám poslední dobou pochybovat. Ale pamatuju si, že když jsem rozečetl začátek, několik let zpátky, styl, pocit a samotné psaní, jako takové, mě tehdy nechalo ve velmi nadšeném rozpoložení... s budoucím příslibem a očekáváním podobného.
(SPOILER) Na pozadí osudů jednotlivých postav a jejich příběhů, včetně hlavního hrdiny matematika Ulricha, jsou zde aplikovány filozofické úvahy a zajímavé myšlenky k zamyšlení. Jednotlivé postavy se setkávají roku 1913 v přípravné komisi. Ta má za úkol pomocí různých zasedání, porad a akcí vymyslet podobu oslav 70. výročí panování císaře. Tyto oslavy připadají na rok 1918. Je to však jen sled nikam nevedoucích setkání. Ta správná myšlenka, nápad pro monarchii už zkrátka neexistuje. Díky vtipným postřehům, ironii a slovním obratům bylo čtení často úsměvné.
(SPOILER) Román je teď k poslechu na MujRozhlas a stojí za to. Jde v něm o psychologické vykreslení pocitů hlavních postav z vídeňských vyšších kruhů těsně před 1. světovou válkou. Autor se vyžívá v rozkrývání jejich niterných myšlenek a duševních pochodů. Nakonec při vší vznešenosti jde i o sex a vztahy. Hlavní postavy jsou vzdělané a znají Nietzcheho a Freuda. Autor nic nekomentuje a působí nezúčastněně, jako zobrazovač předválečné dekadentní situace, kdy jeho hrdinové mají materiálně vše a teď už moudře mluví a přitom v osobním životě nevědí kudy kam.
Tahle kniha by se dala shrnout následovně: Máme muže bez vlastností. Muž bez vlastností se jmenuje Ulrich. Ulrich existuje. My víme všechno o lidech v jeho okolí a všem, co se kolem něj děje. Ulrich pořád existuje.
Koncept je to celkem zajímavý, ale bohužel mě to nebavilo číst. Kniha obsahuje mnoho přirovnání, vsuvek, totálně odbočujících kapitol, které se zabývají nějakými filosofickými nebo politickými problémy, ale já v takhle obsáhlém díle jsem zřejmě skutečně potřeboval protagonistu a ne stín, který je pouze přítomen a na všechno odpovídá neutrálně. Je navíc celkem šílené, že kniha je vlastně neúplná, takže by mě zajímalo, jak chtěl tohle "monstrum" Musil ukončit.
Všichni tušíme, že by se mělo NĚCO udělat. Jenže nikdo netuší co. Bože, jak je to aktuální.
Hrozně mnoho lidí se dnes cítí v politováníhodném rozporu s hrozně mnoha lidmi. Je to základní rys kultury, že človëk má nejhlubší nedůvěru k člověku žijícímu mimo jeho okruh, že tedy nejenom Germán považuje žida, nýbrž i fotbalista klavíristu za nepochopitelnou a méněcennou bytost. Každá věc existuje koneckonců jenom svým ohraničením a v důsledku toho do jisté miry nepřátelským aktem vůči svému okolí; bez papeže by nebylo Luthera a bez pohanů by nebylo papeže, proto nelze odmítnout tvrzení, že nejhlubší závislost člověka na jeho bližním spočívá v jeho odmítání.
Písemně se nazývala Rakúsko-uherská monarchie a ústně si dávala říkat Rakousko, tedy jménem, kterého se se slavnostní státní přísahou vzdala, ale které si ponechávala při všech citových záležitostech, na znamení, že city jsou právě tak důležité jako státní právo a že předpisy neznamenají pravou vážnost života. Podle ústavy byla liberální, ale vládlo se v ní klerikálně. Vládlo se klerikálně, ale žilo svobodomyslně. Před zákonem si byli všichni občané rovni, ale mě všichni byli právě občané. Měli tam parlament, který používal své svobody tak vydatně, že byl obvykle zavřený; ale měli také jeden nouzový paragraf, s nímž vystačili i bez parlamentu, a pokaždé, když se někdo radoval z absolutismu, nařídila koruna, že je třeba přece jen zase vládnout parlamentárně.
Často zmiňovaná podobnost s Proustem je podle mého názoru patrná pouze v kvantitativní rovině (obě knihy jsou označovány pojmem "monstrromán"), kvalitativně se v mých očích jedná o naprosté protipóly. Proustovo Hledání ztraceného času plyne lehce a přirozeně, přestože bych jeho styl psaní neoznačila jako odpočinkový či jednoduchý. Muž bez vlastností je na druhé straně krkolomný, křečovitý a souvětí často působí, jako by se do nich autor snažil násilím nastrkat co nejvíc přirovnání, sarkasmů a odboček.
Čtení knihy jsem mnohokrát přerušovala, a to i na dlouhé měsíce, což u mě není obvyklé. Celkové pocity jsou ambivalentní - při čtení se u mě střídaly fáze nadšení s okamžiky totální nenávisti.
Byla jsem zvědavá na autorovo veledílo a velmi příjemně překvapená prvními stránkami: jako milovnice bonmotů, zajímavých citátů, mouder, trefných úvah a pěkně vyjádřených (mně vyhovujících) názorů jsem si hned zpočátku přišla na své - svoji sbírku bych mohla výrazně rozšířit jednou dvěma větami nebo odstavcem či dvěma z každé druhé stránky. A tu nastává ten problém - vršení slov pro slova samotná, omílání téhož jinými slovy dokolečka dokola, a jakkoli to vyhlíží líbivě při prvním i druhém pohledu, za chvíli se to omrzí, čtenář se unaví.
Chtěla bych knihu přečíst celou celičkou, ale nemám na to náturu, ani čas; čas na zemi je příliš krátký, abych, spíš než si užívala plynoucí a někam směřující psaný text, bojovala s každou další stránkou bohatých shluků slov, v pěkném stylu i překladu, ale postrádajících příběh, sice souznících s dobou se záchvěvem starých časů a posledních předválečných let Rakouského mocnářství, nicméně nevlídných k lidem spěšným, čtenářům 21. století. A ještě ke všemu to vlastně ani po 748 stranách hutného textu není celé...
Knihu tedy jako celek hodnotit nemohu, ale příjemný pocit ze slovního mistrovství, ledva okuseného, ve mně zůstane; ostatně který autor si dovolí vlastně své dílo takto ironizovat, když začíná:
1. Kapitola, z níž pozoruhodně nic nevyplývá...
(a v trefných názvech krátkých kapitol pokračuje dál a dál, ach zase to nekonečné vršení slov...).
Na obálkách fantastických velkorománů se někdy setkáváme s obrázkem mrštného šermíře s vražednou čepelí v každé ruce. Muž bez vlastností je fantastický nanejvýš svou kvalitou, nikoliv tématem, a takovou obálku nemá. Ovšem mohl a měl by mít – jeden meč by symbolizoval nesmírnou obtížnost textu, druhý meč jeho obludnou délku.
Mohlo by se zdát, že nikomu by se nemělo chtít číst takřka nekonečné spirály povětšinou dočista planých (a velmi, velmi složitých) úvah o společnosti, filosofii, právu, morálce, lidství a dalších giganticky náročných tématech. To ovšem tím spíše dokazuje Musilovu genialitu, dokázal-li blábolení o řečených otázkách podat takovým způsobem, že je nutné s každou další stránkou uhranutě číst dál a sedmisetstránkovou cihlu nepustit z ruky. Co na tom, že všechny ty obsáhlé pasáže a textové zdi nářků nakonec nic neřeknou, když se jim daří zachytit lidské myšlení lépe než kdejaký proud vědomí?!
Muž bez vlastností je bezpochyby cenný i jako historický dokument: svou tíživou kultivovaností a vybroušeným opěvováním jakýchsi nejasných duchovních hodnot zachycuje zcela výjimečně povahu odumírající habsburské říše. A za tou výjimečností si stojím, ač jde ve středoevropském literárním kánonu o oblíbené téma, dost možná stejně bravurně zpracované Rothem v Pochodu Radeckého nebo Mannem v Čarovné hoře. Musilovi se totiž podařilo vystihnout jakousi bezčasou velebnost, s níž jsem se v žádném jiném textu nesetkal. Koneckonců snad nejzábavnější skutečností je, že ten román vlastně ani doopravdy nezačíná, čtenář je prostě hozen do hlubokých a nebezpečných vod jeho namáhavých kapitol; a ani doopravdy nekončí, už jen proto, že nebyl dopsán. Začátky a konce ponechává Musil jiným, menším spisovatelům: on je mistrem střední hry, a tak nehraje nic jiného. Doporučuji hrát s ním.
Ohromná kniha ve všech ohledech. Nějakou dobu před ní jsem četl Zmatky chovance Törlesse, a tak jsem upřímně řečeno od Muže bez vlastností zprvu očekával něco úplně jiného. Ale Musil mě rozhodně nezklamal. Ačkoli se jedná o knihu, která má navzdory svému rozsahu jen nepatrný děj, chvíle s ní strávené byly úžasné. Ulrichovo vědecké myšlení a jeho úvahy o povaze světa a společnosti, jeho rozhovory s ostatními postavami vystupujícími v tomto románu, jsou zajímavé, podnětné a povětšinou ironické podobně jako názvy většiny kapitol. Rozhodně to není odpočinková četba na dovolenou, vyžaduje značné soustředění a někdy je nutno se i v textu vracet pro pochopení souvislostí. Škoda, že je Robert Musil tak nedoceněný autor, protože tohle je určitě jedna z nejlepších a nejtěžších beletristických knih, jaké jsem kdy četl, a pro další literaturu podobného druhu nastavila laťku pořádně vysoko.
Jedno velké životní předsevzetí splněno! Uf! Byl to boj, ale nelituju. Sice mi při četbě myšlenky občas unikaly do okolí, ale i tak nemůžu než obdivovat autorův cit pro detail a lehkou všudypřítomnou ironii. Nejraději jsem měla pasáže, které popisovaly fungování tehdejší státní mašinérie - v mnohém trefné dodnes.
Tak jsem to po 3 týdnech dočetl. Mimořádný román plný myšlenkové a filosofické hloubky, krásného lyrického jazyka a exaktního myšlení matematika (Musil byl inženýr). Román je dle mého o filosofickém hledání východiska z duchovní krize Musilovy doby, která je i dobou naší. Je to román o etice a morálce, které musil podrobuje důkladné pitvě. Více o románu jsem si poznamenal v blogu
https://www.databazeknih.cz/blog/muz-bez-vlastnosti-9325
Psychotortura nejtěžšího kalibru. Tlachání Velkého ducha bez začátku a konce. Utrpení provázené neukojenou zvědavostí. Pro mě tři měsíce soustředění nad tím, co chtěl básník vlastně říci.
Štítky knihy
rakouská literatura rozhlasové zpracování středoevropská literatura
Autorovy další knížky
1998 | Muž bez vlastností |
1980 | Muž bez vlastností 1 |
2011 | Zmatky chovance Törlesse |
1991 | Povídky – Pozůstalost za života |
1969 | Eseje |
Tak tohle je takový můj nadlidský úkol. Knihu jsem několikrát číst začal,ale pak ji zase na chvíli odložil. Skutečně velmi obtížné čtení. Ale patří mezi největší světová díla. Ale za sebe dávám 3*