Muž, který sázel stromy
Jean Giono
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175330/bmid_muz-ktery-sazel-stromy-vcq-175330.jpg
5
3895
3895
Stylově čistá a dějově jednoduchá povídka vypráví o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provenci, s nímž se v roce 1910 poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk, den co den sázel v okolních kopcích stromy. Usoudil, že kraj bez stromů hyne a rozhodl se situaci napravit. Poslední setkání autora s tímto člověkem se v roce 1933 odehrálo v zalesněných kopcích, kam se s vodou vrátil život a lidé. Je o „muži, který sázel naději a vypěstoval štěstí“.... celý text
Literatura světová Novely Duchovní literatura
Vydáno: 2012 , VyšehradOriginální název:
Lhomme qui plantait des arbres, 1953
více info...
Přidat komentář
Autor poukazuje na snahu člověka obnovit, co jiní zničili, na jeho trpělivost a odevzdanost. Lidé si rádi nalhávají krásu tohoto příběhu a přitom jsou sami strůjci toho, proti čemu onen muž v knize bojuje, čili moje kritika nepatří autorovi, ale čtenářům. Je to krutý žert, je to cynické, protože vidím všechny ovace a nadšení pro 'Muže, který sázel stromy' jako poněkud opožděnou a zoufale netaktní omluvu.
Pokud jde o mě, nebojím se přiznat, že stromy nesázím, ale mám to, jednou, v plánu, chtěl bych to dělat... třeba zastřihávat vrbu před našim domem, to je pro mě téměř spirituální zážitek - jsem v té chvíli léčitel, jsem ostrovem sám pro sebe a strom život, který uzdravuju (bla bla, já vím). Nevěřím, že lidi jako jednotlivci příliš ničí planetu, házením žvýkaček na chodníky a někteří dobytci házením odpadků do příkop a na krajnice... protože chyba je jinde, v samotném základu způsobu našeho konzumního života.
Jednou jsem potkal opilého bývalého kriminálníka, stáli jsme na zastávce, a on vyprávěl, jak měnil tašky na střeše kostela a odkud když fouká vítr je to dobrý... dokonce jsem mu i půjčil kolo, aby se na něm projel, ale co je zásadní byla jeho reakce na odpadky, začal je tam uklízel... klekl si na kolena, na mokrou zem a tahal sáčky a plechovky z kaluže a házel je do koše.
Největším problémem je to, co vlastně nepotřebujeme a přesto nám společnost vnucuje, že chceme: produkty, kácení lesů, zbytečnosti apod. V zásadě jen doufám, že jsou na Světě lidi jako já a řada lepších a snaživějších a myslím, že je jich dost a to mi stačí, protože hlavou proti systému a několika zoufalcům, co touží po nulách na účtě a moci, končíte sešrotován. Jak řekl George Carlin: "Planeta je v pohodě. To lidi jsou v hajzlu."
HTO: Nemám problém s ničím, co jsi napsal, Míro. A neoponoval bych ti v jedné jediné větě. Neženu nikoho k řešení a akcím... spíše se snažím, aby neviděli knihu tak jednostranně, tak naivně... a začali sami se sebou. Možná se ti nelíbí můj způsob = ta agresivní facka pro probuzení. Ale to je zkrátka můj styl.
Viděl jsem prvně divadelní představení a uchvátilo mě to natolik, že jsem si musel sehnat knížku. A ta mě dorazila. Vřele doporučuji, neboť často na ní myslím, i když jsem ji četl víc než před deseti lety.
Ukázka toho, že k zamyšlení není třeba tisíce stránek a miliony slov, a také toho, že i jeden člověk může změnit svět.
Taky sázím stromy a tiše závidím.Jít jen tak a hůlkou udělat dolík ,vhodit žalud,zahrnout a hotovo..Takhle to nejde.O stromek je třeba pečovat,zvláště v tak pusté krajině.A ovce,ty nenechavé mlsné huby.Na ty platí jedině plot.Krásný příběh,ale z říše utopie.Kdo žije se zemí,ví.
Krásné splynutí člověka s přírodou!!
Proto jsem vzala knihu, na vodítko psa a přes kopec do blízkého lesíka, kde rostou duby, buky i břízy. Sedla jsem si pod stromy a knížečku si náležitě vychutnala.
Všem doporučuji číst ve stínu stromů, mých největších oblíbenců planety.
bohužel krátká knížečka, avšak silná příběhem a osobností hlavního hrdiny! dodá sílu v těžkých životních chvílích.
Příběh je to krásný, pohádkový, ale současně i ta hlavní postava v mnoha lidech vyvolá aspoň trochu touhy i k následování takového činu.
Vybavuji si jednoho muže, co na Slovensku stavěl v osmdesátých letech Hrad. Začal ho stavit když šel do penze, a nevěděl co dělat, a navláčel na jedno místo postupně neuvěřitelné množství kamenů a začal stavět zeď, pak místnost, až z toho vznikl hrad, a když mu bylo přes 80. let, tak o něm natočili dokument, ve kterém vypravoval jak stavil. A taky, že už nemá sílu, motivaci, že je už starý a tak se už jen kouká dokraje.
Velice mě to zaujalo, jak člověk nakládá s energií, pak jí pozbývá a kruh lidského života se uzavírá.
A to stavil za komunistů, žil přírodně a dokázal na jednoho drobného muže takové veledílo!
Žil jak správný člověk, tak mi to přišlo. Smutné i trpce o lidském osudu.
A ten se jednoho dne naplní právě tak u každého z nás.
Skutečně v dějinách literatury bych těžko hledal lepší příběh, než tento. Jsem rád, že ho vlastní, a čtu ho i několikrát do roka. Nic nedokáže člověka naplnit štěstím, klidem a vírou v dobro v člověku, než tento kratičký příběh velkého francouzského autora, na kterého se ale u nás nějak pozapomělo.
"Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce i zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se - před člověkem výjimečného charakteru." (Jean Giono)
V našich krajích, želbohu, jev zcela výjimečný, neřku-li zcela neznámý!
Škoda jen, že tato "knížečka" není delší a obsáhlejší. Jinak naprosto krásný a poučný zážitek!
"Alpy, ty tě ohromí, ale tohle, Karle, to tě dojme".
Tahle krásná knížečka dokáže obojí.
A mimochodem, "Muž, který sázel stromy" je jeden z nejkrásnějších animovaných filmů, co znám. Vřele doporučuji pojíst knihu i film, vaše duše si pochutná.
Autorovy další knížky
| 1998 |  Muž, který sázel stromy |
| 1995 | Hlasy země |
| 1934 | Člověk z hor |
| 1936 | Kéž tonu v radosti |
| 1994 |  Silné duše |
Silná kniha, doporučuji i shlédnout animovaý filmeček.