Múzeum nevinnosti
Orhan Pamuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/109577/bmid_muzeum-nevinnosti-04P-109577.jpg
4
69
69
V prvom pláne ide o ľúbostný príbeh muža Kemala z bohatej rodiny, zasnúbeného s dievčaťom z rovnakej vrstvy, ktorý sa zamiluje do vzdialenej príbuznej, stojacej spoločensky nižšie. Po viacerých dramatických zvratoch a uplynutí dlhého času sa nakoniec môžu vziať, ale zasiahne osudová náhoda a príbeh sa končí tragicky. Kemal prežije a založí múzeum zo všetkého, čo mu jeho veľkú lásku pripomína. Aj Istanbul, veľmi staré mesto, akoby tu bolo múzeom samého seba z lepších čias, ktoré zažilo. Možno za Atatürka, možno ešte za Osmanskej ríše. No viaceré vrstvy jeho obyvateľstva túžia po identifikovaní sa so západom.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Slovart (SK)Originální název:
Masumiyet Müzesi, 2008
více info...
Přidat komentář
Dlouho jsem nad knížkou přemýšlela, jak příběh uchopit. Byl úmorný a předlouhý, dominovalo v něm Kemalovo obsedantní chování. Nicméně autorova práce s jazykem svědčí o tom, že nobelovku nedostal zadarmo. S Kemalem si vyhrál. Pozvolné líčení jeho vztahu - těch 585 stran - je z tohoto pohledu obdivuhodných. To pitvání emocí, gradace závislosti, žárlivosti, ta dusící oddanost...
Jsou různé druhy lásky. Ta Kemalova láska k Füsun byla z těch zničujících. Aby láska vydržela, musí ve vztahu dýchat oba. A Füsun nedýchala.
Závěrem dík překladateli, dobrá práce.
Zdánlivě se jedná o "turecký vékávéčka", ale ve skutečnosti je to jeden z nejkrásnějších románů o lásce.
Tohle je kniha pro lidi, kteří nepotřebujou na každý straně mega zvrat. Plyne pomalu, láskyplně, prostě musíte mít trpělivost, stejně jako ji měla hlavní postava. A stejně jako on mám i já teď zlomené srdce.
Tak toto bola Pamukovina.. opäť raz som zostal fascinovaný a nadšený, krásne stratený a niekedy som sa smial na postavách, niekedy som s nimi plakal a potom niekedy som zistil, že vlastne žijeme sem-tam rovnaké životy ako tie postavy, a tak som sa vlastne smial aj sám na sebe a plakal som sám zo seba.
Na samom konci je to ale vždy o láske, a láska je nekonečno.
Tu občasnou užvaněnost Pamukovi promíjím. Protože bez ní by tahle "bible posedlosti" nebyla tak působivá. V plném rozsahu to člověk ucítí v istanbulském Muzeu nevinnosti - ta důslednost, to puntičkářství, se kterým Pamuk přetvořil knihu v expozici, mě neskutečně baví.
Hezký příběh,ale zbytečně dlouhý jako turecká telenovela :-) Samozřejmě že ty části kde se píše o historii a rozvoji Turecka se mi líbily moc. Taky musím podotknout že v Turecku se pije Rakı (tak se to čte i píše) ne Rakija. Ta se pije v Chorvatsku a je to úplně něco jiného.
Co jiného si vzít na čtení do zimního Istanbulu než melancholického Pamuka... bohužel tentokráte mi příběh příliš nesedl - především ta jednoduchá romantická část, a i když oceňuji vhled do sociálních vztahů istanbulské smetánky i dobře vykreslené prostředí, s Pamukovými jinými knihami (Černá kniha, Jmenuji se červená) se Muzeum nevinnosti prostě srovnat nedá.
Překlad tureckého originálu z angličtiny do slovenštiny? Smutné. Komolení jmen tureckých umělců, překladatel o Istanbulu a Turecku neví asi vůbec nic.
Velmi originální příběh, ačkoliv samotná milostná zápletka je celkem banální, Kemalova reakce na situaci a jeho určitá posedlost včetně způsobu, kterým se nakonec se situací vyrovnává, je rozhodně neobvyklá. Kniha se přes svou obsáhlost velmi dobře čte. Velmi zajímavé je i nahlédnutí do života v Istanbulu v 70. a 80. letech, všechny ty naděje spojené s modernizací a sekularizací... Velmi působivé, když uvážíme, jak se současné Turecko od tohoto povzbudivého vývoje odvrací...
„Kdo je jako já tak dlouho a tak zhoubně zamilovaný, pokračuje v uvažování i jednání, o nichž ví, že jsou chybná, ačkoliv si moc dobře uvědomuje, že to musí skončit rozčarováním, a s postupem času čím dál jasněji vidí, že se vydal špatnou cestou.“
Procházka jedním městem, jedním muzeem a minulostí jednoho vztahu. Zároveň nadčasový příběh o lásce a sběratelské vášni přerůstající v posedlost. Místa a vzpomínky s nimi spjaté se mění. Proto se protagonista Pamukovy knihy rozhodl založit muzeum, v němž vše zůstane na svém místě. Podobné muzeum plné fragmentů minulých vztahů si v sobě ve skutečnosti nese každý z nás a občas do něj zavítáme, abychom si připomněli to, co bylo, ale už není a víckrát nebude. Co když se ale tento imaginární svět, nacházející v románu paralelu ve fikčních světech melodramatických tureckých filmů, na které Kemal s Füsun chodí do kin, stane jediným světem, ve kterém jsme schopni žít?
Kniha v souladu s přáním hlavního hrdiny začíná i končí kapitolou o štěstí. Skutečně ale byl Kemal šťastným člověkem, nebo to jenom sobě a čtenářům namlouvá? Jisté je, že nebyl člověkem svobodným. Jednal na základě iracionální posedlosti, nikoliv svobodné vůle. Namísto toho, aby žil v přítomnosti, vytvářel sbírku, která měla najít uplatnění někdy v budoucnu. Nad svým životem neměl kontrolu, stejně jako ji neměl nad tím, co o něm Pamuk napíše (pakliže přistoupíme na hru stírající hranici mezi fikcí a skutečností). Po dočtení knihy se ještě silněji než během její četby vnucuje otázka, nakolik autor osud svého hrdiny uzpůsobil tomu, jak Kemala sám vnímal a co chtěl skrze jeho příběh sdělit.
Podnětná metafikční rovina je pouze jedním z prvků, které mění klasický milostný román, který se zdánlivě bere přehnaně vážně, v román hravě postmoderní. Počínaje dubnem 2012, kdy bylo v Istanbulu otevřeno muzeum Kemalova vztahu s Füsun (alespoň na dálku jej můžete navštívit díky dokumentární eseji Muzeum nevinnosti), je Muzeum nevinnosti také unikátním multimediálním projektem. Co kapitola, to příběh jednoho z vystavených, vzpomínkami nasycených objektů. Jde v podstatě o pokročilý level důslednosti, s jakou své romány od konkrétních míst a událostí odvozoval Umberto Eco. Pokud šlo o Istanbul a dějiny Turecka, protagonistou vnímané pouze periferně (což je vzhledem k jeho posedlosti sebou samým pochopitelné), držel se Pamuk skutečnosti. Tam, kde se jí držet nemohl, uzpůsobil ji příběhu.
Muzeum nevinnosti není příběhem o šťastném životě, nýbrž příběhem o příbězích, které si vytváříme, abychom mohli jednou prohlásit, že jsme šťastný život žili. Kemal si svou milovanou idealizuje a uzpůsobuje své vlastní představě (tolik k námitkám vůči jednorozměrným ženským postavám), ale ve skutečnosti ji nechápe a nedochází mu, po čem touží, na což také v závěru doplácí (jakkoli konec jejich vztahu lze interpretovat vícero způsoby). Podobně jako vzpomínky, jsou i knihy, které s námi zůstanou celý život a ke kterým se v různých životních fázích vracíme a vyvozujeme z nich něco jiného, než když jsme byli mladší a naivnější. Hádám, že Muzeum nevinnosti pro mne bude jednou z takových knih.
Samozřejmě nemohu začít jinak... Orhanu Pamukovi se i v této knize povedlo výborně a poutavě přiblížit atmosféru moderní turecké společnosti s její nerozhodností mezi Orientem a tureckými tradicemi na straně jedné a Západem a s tím spojenou moderností na straně druhé. Na tomto pozadí představuje příběhy několika osob, do kterých se promítá stejný vnitřní souboj, který jim znemožňuje opravdové naplnění životů a vyjádření svých osobností. Toto téma je, dalo by se říci, již tradičně zpracované na vysoké úrovni, k čemu přispívají i pěkné myšlenky o smyslu a roli věcí v našich životech a vzpomínkách. Čím mě ale autor dokázal především nadchnout (a díky čemu se tato kniha zařadila mezi mé nejoblíbenější z Pamukových knih), je pocitová hloubka příběhu knihy a jeho prožívání hlavní postavou... a to v takovém podání, jako bych četl román z mého milovaného a horoucně oslavovaného romantismu. Zklamaná láska, vnitřní rozpolcenost, melancholie a temnota velkého města jako scény tragického příběhu... zkrátka cokoli, co představuje romantismus, je v této knize vyjádřeno s takovým uměním, až se zdá neuvěřitelné v jaké době a kde kniha vznikla. Na první pohled působí dlouze, sám jsem k jejímu přečtení obtížně sbíral odvahu, ale jen prvních pár stránek mě dokázalo strhnout do příběhu a pocitů vnitřní rozervanosti, které jsem až do konce knihy hltal, nebyl je schopen opustit a které se přes délku knihy nikdy nestaly nezajímavými, nudnými či příliš rozvláčnými. Pro mě jako velkého obdivovatele romantismu (a snad i rozervaného romantika) to byl úžasný zážitek, který doporučuji každému podobně zaměřenému čtenáři. Chápu však, že kniha není pro každého... kdo se v této rozervanosti nevyžívá a nevidí v ní krásu a štěstí života i světa, tomu, předpokládám, bude kniha zřejmě opravdu připadat především dlouhá.
Muzeum nevinnosti je pro mě jednou z nejúžasnějších knih co jsem kdy četl. Na začátek svého komentáře musím říci, že jsem knihu dostal jako dárek. Dostal jsem ji od ženy, do které jsem se zamiloval, ale se kterou nemohu z mnoha příčin být. Je to kniha o obrovské lásce, kterou možná většina lidí nikdy nezažila a nezazije. Ale především je to kniha o bolesti. O nezměrné bolesti, kterou způsobuje láska, nešťastná láska. Je to kniha o té zvláštní neviditelné energii a síle, která je v lásce přítomna a která je palivem vztahu. Ale která je také zdrojem bolesti a tíže, v případě nenaplnění. Je to kniha o míjení se. Jako dva magnety, které by se navzájem přitahovaly, kdyby se otočily. Ale oni se otáčí v tu nejnestastnejsi dobu a neustále se míjejí. Celý Istanbul, a dnes již celý svět (díky této knize) jsou svědky a skoro až účastníky obrovské a silné lásky dvou lidí, kteří tak moc prahli po štěstí, a přitom zakoušeli pouze bolest a utrpení. I když prožívali chvíle radosti a lásky, tak stejně vše bylo podmíněno bolesti.
Knihu jsem četl pomalu a pečlivě, tak jak jsem cítil, že podobný román vyžaduje. Uznávám, že co do děje, se rozhodne nejedná o akční počtení, ale o tom tato kniha není. Tato kniha je o citech, emocích, o lidskosti a lidství. Sestiset strankový román o citech lze jen velmi obtížně vystihnout v komentáři. Tato kniha se musí číst jako život sám. Tato kniha je jednou z těch malá knih, které v průběhu čtení přestanete číst a najednou zjistíte že ji prožíváte. Po přečtení na vás padne prázdnota. Jsem rad ze jsem tuto knihu měl možnost přečíst až teď, když uz jsem v životě něco zažil a mohu tak plně pochopit a poznat hloubku lásky Kemala a Füsun se všemi jejími absurditami, nelogicnosti, naivnosti a oddanosti. Tento svůj komentář sem v kladam i s ohledem na ženu od níž jsem knihu dostal a která chtěla znát můj názor. A moc rád bych ji zde poděkoval. Děkuji...!
Dočetla jsem,tedy skoro dočetla. Mám velice rozporuplné pocity.Bavilo mě číst o Istanbulu,podivovala jsem se nad tím, jak moc se chtěli podobat Evropanům,je to snad problém hranice mezi Evropou a Asii ? Překvapilo mě,že si krásná turkyně barvila vlasy na blond. To jsou samozřejmě podružnosti, o tom tento román o tragické lásce samozřejmě není.To mě spíš usvědčuje o tom jak málo nebo spíš nic o Turecku vím.
Takže místo kde se děj odehrává je naprosto unikátní (pro mne )Příběh sám je také zajímavý,přesto jsem nakonec nevydržela a přeskákala jsem až k tragickému konci. Přece jen téměř 600 stran číst o milostném strádání bylo pro mě fakt moc.
I přesto si myslím,že na tuto knihu nezapomenu a je možní,že sáhnu po nějaké další od Orhana Pamuka.
!Pozor, obsahuje spoilery!
V asi tretine knihy, čiže v časti, keď Füsun opustí svojho milenca, som uvažovala, že prestanem čítať, alebo že ak to predsa len vydržím, dám knihe určite tri hviezdičky s tým, že hrdina je nesympatický debil (vlastne som vydržala len preto, lebo Pamuk). O jednu tretinu neskôr sa môj názor začal meniť a odkedy začal Kemal navštevovať Keskinovcov, začala som ho mať čím ďalej tým viac rada, a na konci sa stal mojou prvou vicemiss sympatia medzi knižnými hrdinami (lebo kto už prekoná prefíkaného trpaslíka, že?). Naozaj, čo môže byť hnusnejšie ako egoistický hlupák, ktorý podvádza svoju snúbenicu a ešte si je veľmi dobre vedomý, že sa môže na dievča, s ktorým má pomer, naviazať?! A keď dotyčný, s ktorým som sa vlastne trochu stotožnila, začne podrobne opisovať svoje muky z lásky... Uáá, už chápem, prečo túto knihu toľko ľudí nemá rado!
Na druhej strane, Kemal sa z hlúpeho sebca vplyvom lásky mení, a ako sám tvrdí, bolesť ho dovedie k akejsi vnútornej zrelosti (ktorú som, áno, spozorovala). Tento muž prechádza troma fázami melanchólie: 1. Najskôr si len bezstarostne užíva život. 2. Potom, čo si prejde utrpením, dospeje a začne nad sebou ozaj uvažovať, pričom si stále uchováva istý diel pochybného šťastia. Toto je jeho najsvetlejší moment. 3. Keď náhle príde o všetko, na čom mu záležalo, celkom ho to zlomí a spraví z neho do seba uzavretého čudáka, ktorý žije už len spomienkami. Z tohto hľadiska je kniha naozaj pôsobivá, ako zachytáva morálne a duševné vzlety a pády muža, ktorý náhle prepadol hlbokej láske. A to je ďalšia taká vec...
Lovestory. Spôsob, akým sa impulzívne spolu vyspali prvý, druhý, tretí a vlastne všetky ostatné razy, je síce na facku, ale za zvyšok dávam autorovi veľké plus. Vážení, TOTO je romantika, nie to, čo čítate v červenej knižnici! V spomínanej druhej tretine románu ich vášeň drieme kdesi pod povrchom, naoko v zabudnutí, v skutočnosti však stále istým spôsobom badateľná a nesmierne pôsobivá. Ich vzťah je síce spočiatku úplne bežný typ (aký vídame aj v, odpusťte mi to, vo Fifty shades a potomkoch), no potom... Má to čosi do seba, táto kniha. Teraz už celkom chápem aj dôvod, pre ktorý sa autor rozhodol urobiť z hrdinu v prvej chvíli kreténa - ak by ním nebol, jeho vnútorná premena by nemala taký silný účinok...
Na Muzeum nevinnosti jsem se těšila - mám ráda tlusté knihy a mám ráda i muzea. Prvních 150 stran se četlo dobře, jakmile si zvyknete na všechny beye, hanim a efendi, autor poměrně rychle vtáhne do děje i do prostředí Istanbulu 70. let, o kterém jsem dosud neměla větší povědomí. Potom dál ale bylo čtení čiré utrpení - hlavní hrdina neprodělá za 9 let podrobně v knize popsaných vůbec žádný vývoj, má stále stejné jednání, stále dokola stejné myšlenky. Oceňuji barvitý popis pokrytecké turecké společnosti té doby včetně jejich nekritického adorování všeho "západního" a "evropského", nicméně příběh není natolik nosný, aby bavil celých 600 stran.
Jak už to u takhle tlustých knih bývá, k Muzeu nevinnosti mě pojí zvláštně nenávistně-láskyplný vztah. Četla jsem to půl roku, během kterého jsem tak neměla čas na jiné knihy. Především ze začátku jsem se vnitřně hádala s autorem a byla vzteklá na hlavního hrdinu, jak si to vlastně představuje, chovat se jako idiot. Odložila jsem knihu na dlouhé týdny, než jsem se trochu zklidnila a mohla zase začít číst. Snažila jsem se proniknout do tak velké lásky, která ohromuje svou nekonečnosti a nekonečnou sobeckostí, a tedy lásky, kterou nikdy nepoznám, protože nejsem sobecká a na nekonečno nevěřím. Nechávala jsem se překvapovat vývojem děje a okouzlovat strukturou knihy/muzejního katalogu/sociologicko-historické studie. Konečně po dočtení jsem se s tím mohla srovnat jako s příběhem člověka, kterého nikdy nepochopím, protože je úplně úplně jiný, ale který reflektuje univerzální touhu po štěstí. Tohle mají dlouhé knihy podobné s dlouhými filmy, taky je občas nenávidíte, musíte se k nim nějak postavit, protože jinak vás převálcuje už ta náročnost fyzického prožitku. Ale nakonec to většinou stojí za to.
(Čteno v anglickém překladu.)
Souběžně jsem četla romány od Waltariho a bylo to jako nebe a dudy.. tedy, přesněji, Pamukův román, to bylo utrpení. Autor se opět ztrácí v záplavě písmenek. Určitě fajn pro načerpání alespoň nějakého povědomí o životě v Istanbulu v 70. letech, ale jinak...
Nemuzu si pomoct ,nebavi me to. Koupila jsem si knihu loni, a trapim se s ni dodnes. Po trech strankach usnu. I kdyz se mi libi ta retro atmosfera kterou kniha dycha.
Keby mala kniha polovicu strán, dám aj päť hviezdičiek. Múzeum je dojímavé, príbeh krásny, ale priveľmi detailný a rozťahaný.
Dve línie príbehu, majstrovsky skĺbené do jedného celku, vytvárajúce jedinečný román. Na jednej strane zdanlivo prvoplánová zápletka ako z presladenej tureckej telenovely – rozčuľujúce správanie hlavných postáv, klasický milostný trojuholník, láska Kemala k Füsun, z ktorej sa stáva chorobná posadnutosť, Kemalov zvyk zbierať rôzne predmety hraničiaci s úchylkou, na strane druhej – autorove úvahy o Turecku, krajine zmietajúcej sa mocenskými bojmi, vojenskými diktatúrami, cenzúrou, kde sa kastovný systém, staré tradície a zvyky dostávajú do konfliktu s túžbou mladšej generácie po demokracii, slobode, zábave, voľnosti, modernosti, ktorá sa valí z Európy. Múzeum nevinnosti je prehliadkou exponátov, ktoré prevedú celým príbehom. Nie je len príbehom lásky, je snahou zachytiť ducha jednej éry v dejinách Turecka.
Dlho som rozmýšľala nad tým, ako román úprimne ohodnotiť. Má niečo, čo ho odlišuje od tuctových sentimentálnych románov červenej knižnice. Autor zasadil príbeh do konkrétneho prostredia a doby, ktorú dôverne pozná, takže pri čítaní som mala pocit, že som sa vrátila o niekoľko desiatok rokov dozadu a žijem v Istanbule. Sympatie, či naopak nesympatie k postavám príbehu vždy do istej miery ovplyvnia celkový pohľad na dielo. V mojom prípade nedošlo k stotožneniu, postavy ma skôr iritovali, no i tak musím zložiť autorovi poklonu za to, ako reálne, do detailov a do hĺbky ich vytvoril – akoby rozprával o ľuďoch, ktorých dôverne poznám. To všetko dohromady vytvára kombináciu, ktorá ma prinútila niekoľko večerov po sebe vracať sa k tejto knihe, napriek tomu, že na základe anotácie som vedela čo môžem očakávať a o čom budem čítať, a to dokonca bez toho, aby som popri čítaní Múzea prelúskala ďalšie dve knihy.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Čtení šlo tak pomalu, že jsem měla pocit, jako bych se snažila plavat v tekutém asfaltu, ale uznávám, že forma zcela odpovídala obsahu, nemohlo to být ani jinak. Celou dobu jsem oscilovala mezi „proboha, jak se v sobě může tak rýpat" a „to je úžasné, jak dokáže detailně popsat to, co velká většina z nás někdy pocítila, ale nedokáže o tom ani přemýšlet, natož to hodit na papír". Souhlasím s tím, že tato kniha se nečte, ale prožívá. Turecké reálie mě obohatily, chtěla bych si přečíst víc, připadá mi, že jejich kultura je u nás literárně zanedbávaná. Upozorňuju, že výslovnost tureckých hlásek je uvedená ve vysvětlivkách na konci knihy, stejně jako vysvětlení reálií. Myslím, že to mohlo být o takových sto až dvě stě stránek kratší, proto hvězda dolů. Těším se na dokument.