Muži divočiny
Helge Marcus Ingstad
Dobrodružný román norského autora o životě lovců kožešinové zvěře. V poutavém vyprávění použil Ingstad vlastních zkušeností z lovu zvěře a z boje proti nepohodě, zimě a sněhovým bouřím. Hrdinou knihy je silný muž-"dítě divočiny",který nemůže žít v překultivovaném světě moderní civilisace a vrací se do kanadských pustin. Žije sám a se spřežením psů podniká dlouhou cestu od obchodní stanice při jezeře Athabaska až k Aklaviku u polárního moře.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1962 , PráceOriginální název:
Klondyke Bill, 1951
více info...
Přidat komentář
Nádherný příběh, který dá člověku okusit jak je život pěkný i krutý. Sehnal jsem si další knihy od Ingstada.
...jedna z nejlepších dobrodružných knih o dalekém severu,plně srovnatelná s J. Londnem.Alespoň dle mého názoru.Doporučuji!...
Autorovy další knížky
1965 | Lovci kožišin |
1971 | Kolumbus nebyl první |
1942 | Poslední Apačové |
1961 | Mužovia divočiny |
"obchodník s kožešinami Pete oblékl oblékl pláštěnku ze sobí kůže a palčáky a vyšel do svištícího severáku pro náruč suchého dřeva. Metelice útočila na něj tak bezohledně, že stěží rozeznával jezero Athabaska, které se rozkládalo v nížinězrovna před ním. "svinské počasí", zahučel a pevně vykročil k hranici dříví."
ideální úvod Ingstadtova románu z kanadské divočiny...taková pohádka pro dospělé, o (ne)ohržených lovcích kožešin a jejich tvrdém životě..opět plná barvitých opisů přírody a hodně času autor věnuje i smečce ze spřežení Klondike Billa - hlavního hrdiny (kterého okrajově známe z Ingstadtovy knížkyLovci kožišin).
Život těžký, ale život krásný, a dobrodruzi ho nevyměnili za pohodlí měst, samotu nedali za kouzlo společnosti...(i když občas snili o ženě, dětech a ovocné farmě ;))) a zažili něco, o čem my dnes můžeme už jen číst...
nejsilnější si autor nechal na závěr - linka se Slimem a chlapským vyřizováním účtů, které mohlo dopadnout jen jedním způsobem (hádejte jak, když Bill je hlavní hrdina ??)
zhrnu : knížka pro milovníky romantiky, drsného severu a strých časů...
a na závěr :
"když Bill jednoho dne štípa dříví, najednou se zastavil a zahleděl se vzhůru. Potom stáhl palčák ze psí kůže a nastavil hřbet ruky slunci. Zasvědilo ho - ucítil na kůži ne zrovna slabý tepelný proud. Pustil sekeru z ruky, usedl na pařez, zapálil si dýmku a řekl, zamyšleně pohlížeje na tundru :"Tak bychom tu měli jaro." .......
p.s. tato není z knihobudky, ale cílená koupě z antikvariátu :)